Právě v těchto dnech slaví 10 let svého trvání Slovenský dům v Praze. Jak vzpomínáte na první měsíce činnosti domu, v jehož čele stojíte od samého začátku?
Slovenský dům se otevíral v roce 2014, a to hned nadvakrát. Oficiálně první akcí v domě byla slovakistická konference, na kterou se sjeli slovakisté doslova z celého světa. Jakousi předehrou však byla již úspěšná letní výstava slovenského sochaře Ondreje Zimky ml.
Poslední cihlu poklepali dva prezidenti, Miloš Zeman a Ivan Gašparovič, kteří se dohodli na zrodu takovéhoto domu. Zbudování pak podporovaly oba státy. Český prostřednictvím ministerstva kultury a slovenský prostřednictvím Úřadu pro Slováky žijící v zahraničí. Každý stát pokryl zhruba 40 % nákladů, zbytek Slovensko-český klub. A právě tento klub je majitelem a provozovatelem Slovenského domu.
Pokud již máte na jazyku otázku, zdali budeme výročí slavit, pak odpovím: ano. Ale oslavy 10. výročí jsme museli posunout až na listopad, neboť nám v říjnu vstoupila do plánů stálá konference Slovenská republika a Slováci žijící v zahraničí. A protože je zřejmé, že bychom i my měli být na této konferenci přítomni, slavit budeme později.
Slovenský dům není to samé co Slovenský institut, který je reprezentantem kulturních aktivit Slovenské republiky v ČR. Vaše činnost je spolkového charakteru, zatímco Slovenský institut je součástí diplomatického zastoupení SR v ČR. Takže jsme-li ve Slovenském domě, je to česká, či slovenská půda?
Jste na české půdě. Ale mně by se velmi líbilo, kdybychom říkali, že je to půda česko-slovenská nebo slovensko-česká.
Kdo je autorem nápadu, že by české hlavní město mělo mít Slovenský dům?
Iniciativa vyšla od Slovensko-českého klubu. Inspirací byla skutečnost, že Slovenské domy slovenských menšin fungují v Maďarsku, Srbsku, Chorvatsku, Rumunsku, Polsku či na Ukrajině, tedy v okolních zemích Slovenska. A přitom největší slovenská komunita v Evropě, která žije v Česku a má až 400 000 příslušníků(!), dosud nic takového neměla. Ještě doplním, že v Praze žije a pracuje na 100 000 Slováků a Slovenek, což z »matičky stověžaté« činí třetí největší slovenské město po Bratislavě a Košicích (smích).
Sleduji vaši programovou nabídku a obdivuji četnost a pestrost akcí. Pořádáte koncerty, vernisáže, malá divadelní představení, křty knih, literární a hudební večery, ale i diskuse na historická a aktuální témata. Kde berete nápady a sílu vše zvládnout?
Máme dvě velké výhody – Praha je pro slovenské umělce velmi atraktivní a v Praze žije mnoho Slováků. Tedy nemusíme mnohé přesvědčovat, aby přišli, ale spíše regulovat zájem, abychom vše zvládli vhodně zařadit do dramaturgického plánu.
Máme každoměsíčně výstavu, někdy i dvě, tedy zhruba 15 výstav ročně. Každý měsíc pořádáme 20 veřejných akcí, navíc i akce soukromé, takže jsme opravdu velmi vytížení. Neexistuje žádné slovenské kulturní zařízení v zahraničí, které by mělo tak velký kulturní provoz. Je to zásluha nejen našeho malého týmu, ale také místa, kde působíme. Je zřejmé, že Praha vždy byla pro Slováky určitou bránou do světa a česko-slovenské, resp. slovensko-české vztahy byly vždy privilegované.
Některé u vás probíhající debaty »v podzemí« (hlavní sál se totiž opravdu nachází v historickém sklepení domu) jsou hodně otevřené a, čeho si velmi cením, mohou svobodně padat názory, jež nestojí v zákrytu se současným mainstreamem. Nečelili jste někdy kritice?
Právě proto, že naše vztahy jsou takto frekventované a do slovenské komunity patří mnoho různě angažovaných lidí, tak se ve Slovenském domě vystřídají nejrůznější lidé různých názorů. Od čtyř prezidentů přes premiéry a ministry a velvyslance po třeba primátory a starosty. Byli zde kupříkladu pánové Schwarzenberg a Pithart na jedné straně, na druhé straně třeba pánové Babiš či prezident Klaus, stejně tak na jedné straně Vilém Prečan, Jan Rychlík, na druhé třeba Oskar Krejčí, Kateřina Konečná, Ilona Švihlíková. Takové spektrum se ale objevuje i v televizi, není to zas nic tak neobvyklého.
Je třeba rozlišovat dva druhy akcí: Pokud je Slovensko-český klub organizátorem zejména historických debat, snažíme se o maximální vyváženost. A pokud tu probíhají debaty, kdy jenom pronajímáme prostor, což je ekonomická nezbytnost, tak ani nemáme právo posuzovat názory, které v diskusi padají. Občas se nějaká kritika objevila a někdy je to absurdní. Byli jsme třeba kritizováni za přednášku prezidenta Václava Klause. Kdo může proboha upírat právo vystoupit prezidentu republiky, který i dnes sedí při odevzdávání státních vyznamenání v první řadě?
Vystudoval jste Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, tedy s Prahou jste sžitý od raného mládí. A zabýváte se vším možným, jen ne fyzikou a matematikou. Jak se to stalo?
Ano, vystudoval jsem na UK teoretickou fyziku, což je královský obor. Víte, pro mě z rodného Prešova to bylo do Bratislavy, kde bych také mohl studovat na matfyz, i do Prahy stejně daleko. Vždy to byla noční cesta vlakem. Do Prahy jsem odjížděl v roce 1990 tehdy do svého hlavního města, které celá naše rodina milovala.
Matematika a fyzika mě velmi zajímaly a těšily od dětství. Jsem vítězem celostátního kola středoškolské matematické olympiády i účastníkem mezinárodní fyzikální olympiády, tedy věnoval jsem se těmto oborům velmi vážně. A když jsem promoval, měl jsem již 13 článků uveřejněných v mezinárodních vědeckých časopisech, což je velká zásluha mého školitele prof. Juraje Glosíka.
Současně jsem ale již na střední škole publikoval básně, takže jsem »seděl na dvou koních«, přičemž každý běžel jiným směrem. Následně v čase dělení Československa jsem se začal věnovat otázkám česko-slovenských vztahů a slovenské menšiny tu žijící. Založili jsme s kolegyní časopis Korene, o něco později Slovenské dotyky (Korene vycházejí formou přílohy Dotyků). A v určité chvíli jsem si musel vybrat, protože opravdu nebylo možné stíhat všechno.
Bylo vám 20 let, když jste se jako vysokoškolák postavil do čela slovenských aktivit v Praze. Jak vás kolegové brali? Však jste byl o generaci až dvě mladší.
Někteří byli rádi, že se objevil mladý člověk, který má zájem. Jiní oprávněně říkali, že nemám životní zkušenosti. Ale to je příběh, který se opakuje po celé dějiny lidstva.
Příštím rokem tomu bude 35 let, co jste se stal obyvatelem Prahy. Jste tak trochu již Pražák?
Máte pravdu, žiju rozkročený mezi ČR a SR a mám také obě občanství. I to je výsledkem našeho snažení. Jako Slovensko-český klub, který vznikl roku 1996, jsme usilovali poměrně dlouho o to, aby lidé, kteří byli nejvíce postiženi rozdělením Československa, stručně řečeno Češi žijící na Slovensku a Slováci žijící v Česku, měli možnost dvojího občanství. A tak se i stalo – zásluhou vlád Miloše Zemana a Mikuláše Dzurindy.
Obdivuji vaše fundované články o význačných slovenských, ale i českých umělcích se slovenskou stopou. Jako kdybyste i ty skutečné špičky obou našich kultur poznal osobně. Kde jste získal takový vhled do kulturní scény?
Nezapomeňte, že jsme organizovali již velké množství kulturních akcí. Navíc mnoho let je pořádáme prakticky po celé ČR. My totiž také organizujeme Dny slovenské kultury v 15 českých městech, dále festival slovenského a českého folkloru ve Vychylovce Jánošík & Ondráš Folk Fest a mnohé jiné. Při všech těchto činnostech se setkávám s ohromným množstvím skvělých lidí. Česko-slovenský kulturní svět zase není až tak rozsáhlý, takže myslím, že za ty roky, co se mu věnuji, jsem mnoho skutečných osobností opravdu poznal.
Co vás těší na vaší práci?
Nejvíce mě těší, že mohu pracovat na obohacení a prohloubení česko-slovenských vztahů a že tyto vztahy vyrůstají odspodu, bez ohledu na to, co si kdy vymyslí politici. K nám do Slovenského domu stále přicházejí Češi a říkají, že chtějí slyšet slovenštinu, že studovali či pracovali na Slovensku, že tam mají řadu přátel apod. A vždy, když se objevil politický pokus nějak znemožnit naši blízkost, tak se ozvali občané odspodu, že to tak nechtějí. Například uvedu pokus zpřísnit režim na česko-slovenských hranicích: vzápětí se kriticky ozvali starostové a hejtmani, protože dostávali signály od občanů. A doufám, že tento unikátní moment zabrání navždy, že by Češi a Slováci razantně divergovali od sebe. Ano, může dojít k asynchronnosti v politickém vývoji v jedné či druhé republice, obě vlády nemusí být vždy kompatibilní, ale musí navzdory všemu slyšet hlasy odspodu.
A pak mě ještě při mé práci velmi těší, že se setkávám s množstvím fantastických lidí, kteří obohacují můj život.
Rozumí si dnes vzájemně české i slovenské děti? Pohádky se dabují do národních jazyků.
Na Slovensku existuje jazykový zákon, který, stručně řečeno, říká, že filmová tvorba pro děti do 12 let má probíhat ve státním jazyku. Ale rodiny mají kabelovou televizi a samozřejmě internet. Takže mohu zodpovědně říci, že slovenské děti sledují české pohádky, kontakt s češtinou neztrácejí. Pokud se to děje, tak opačným směrem. Bohužel některé české děti nerozumí některým výrazům ve slovenštině.
My jsme na to již na přelomu tisíciletí poukázali. Tehdy jsme pořádali ve spolupráci s MŠMT ČR a Univerzitou Karlovou velkou konferenci. Myslím, že děti, pokud se ocitnou spolu, tak si porozumí. Cenné jsou televizní talentové soutěže, kde soutěží slovenští i čeští účastníci (případně jsou i slovenští porotci), či reality-show, protože to hlavně sledují mladí. Neobával bych se toho, co se říká: že za krátký čas bude prý slovenština a čeština na tom obdobně, jako je vztah našich jazyků k polštině. To zdaleka nehrozí.
Ale u Čechů se snižuje schopnost číst slovensky.
To je pravda. Jedna věc je schopnost, druhá ochota. I lidé, kteří jsou schopni slovensky číst, tak volí jednodušší cestu. Nechce se jim číst slovensky. To pak způsobuje, že knihkupci odmítají prodávat knihy ve slovenštině.
Upozornil jste, že hrozí zánik studijního oboru slovakistika na Univerzitě Karlově, přičemž na Masarykově univerzitě již byl zrušen. Jaký je momentální stav?
Podařilo se aspoň aktivizovat různé složky, například Rada vlády pro národnostní menšiny před několika dny přijala usnesení, na základě kterého vyzvala Univerzitu Karlovu a MŠMT, aby věc řešily. Budou se v tom angažovat představitelé vlády. Současně velvyslankyně Slovenské republiky v ČR paní Ingrid Brocková univerzitu také navštívila. A výsledkem zatím je, že na oboru slovakistika zůstala zachována dvě pedagogická místa z původních čtyř. Obor se otevře, ale podle mě v nešťastné podobě jako společný obor chorvatština-slovinština–slovenština. Kolik studentů se na takový obor přihlásí? A to tu máme privilegované česko-slovenské vztahy a tradice české univerzitní slovakistiky sahá do 19. století! Navíc se v této chvíli snažíme o oživení určité formy slovenského školství v ČR, tím vznikne i potřeba slovakistů.
Aby vysokoškolské studium oboru slovakistika zaniklo kvůli úspoře několika set tisíc korun, tak je to paradox. My vysvětlujeme, že slovakistika není obor jako každý jiný. Slováci na Slovensku žijí tradičně v intenzivním kontaktu s češtinou a českými reáliemi, zatímco naopak to zdaleka do té míry neplatí. Samozřejmá přítomnost »českého« na Slovensku se promítá i do tamního vysokoškolského studia slovakistiky, ve kterém jsou čeština a česká kultura přítomné.
Vztah mezi vládou Petra Fialy a vládou Roberta Fica je problematický. Konstatuji, že »vidle« do spolupráce hodila česká strana. Aktuálně probíhaly velmi důstojné připomínky SNP a Karpatsko-dukelské operace na Slovensku, kterých se neúčastnili ústavní činitelé ČR. Je to minimálně nevkusné, když uvážíme, že mezi bojujícími byli také Češi. Nemrzí vás to?
Samozřejmě, že nás vždy mrzí každé snížení úrovně česko-slovenských vztahů. Došlo k tomu, že se zrušila společná zasedání vlád. Nechci příliš zabředávat do politiky, protože jako Slovenský dům jsme apolitická instituce, ale za sebe říkám, že tomu úplně nerozumím. Česká vláda informovala, že je to kvůli rozličným názorům na Ukrajinu, ale slovenská vláda měla přitom několik společných zasedání s ukrajinskou vládou. Myslím, že tato věc se vyřeší, právě díky tomu tlaku zespodu, o kterém jsme mluvili, díky hloubce našich vztahů.
Mgr. Vladimír SKALSKÝ (*1972 Prešov) je také místopředsedou Slovensko-českého klubu, z. s.; zástupcem šéfredaktora časopisu Slovenské dotyky; čtvrté volební období prezidentem Světového sdružení Slováků v zahraničí; od 17. října stojí v čele Slovenského centra PEN; viceprezidentem Slovensko-české obchodní komory; členem Rady vlády pro národnostní menšiny a místopředsedou výboru pro dotační politiku této rady. »Ale nerad bych, aby to vypadalo, že jsem Jára Cimrman,« říká s humorem, který má velmi rád.
Slovenský dům v Praze sídlí v Soukenické 3 poblíž náměstí Republiky. Programová nabídka na www.slovenskydomvprahe.cz
Monika HOŘENÍ
