O Latinské Americe se někdy mluví jako o laboratoři politických a společenských změn. Zatímco na začátku století region směřoval spíše k levicovým a sociálním reformám, dnes v některých zemích přichází výrazný obrat. Co tuto změnu způsobilo a co vypovídá o současném světě?
Obrat tam nastává postupně, nejviditelněji po nástupu libertariánského prezidenta Mileie v Argentině v roce 2023 a od letoška trochu podobně vyhroceného prezidenta Kasta v Chile. Nicméně celkový přelom se skutečně odehrává od loňského nástupu Donalda Trumpa do druhého prezidentského období, od kdy patřil k mediálně nejsledovanějším jeho spojenec prezident Bukele v El Salvadoru, který neodůvodněně zadržuje a vězní mnohé osoby v salvadorském Centru pro potírání terorismu, jednom z největších vězeňských komplexů v Amerikách.
Takže některé země mají v Latinské Americe pořád sociálně zaměřené vlády a jiné se už obrátily k sociálním trendům zády?
Je možno říct, že je to střetávání dobíhající druhé emancipační či sociální vlny (v Mexiku, Kolumbii, Brazílii ad.), přičemž první vlna začala v roce 1999 ve Venezuele, s nástupem loňského razantního obnovení Monroeovy doktríny USA z roku 1823. Doktrína měla původně za cíl dostat z Latinské Ameriky španělský koloniální systém, ale později začala sloužit jako doktrína na obhajobu sféry vlivu USA v Latinské Americe.
Letošní výročí 250 let od vzniku USA dává reflexi těchto dlouhodobějších témat speciální příležitost. Někteří kolegové v USA a Latinské Americe aktualizovali srovnávací výzkum, který otevřela Hannah Arendtová ve své dnes již klasické knize O revoluci, kde porovnává válku s revolucí, americkou revoluci s francouzskou apod. Řada autorů ovšem dnes už ví více a činí odlišné závěry.
Zapojil jste se také do tohoto výzkumu, když jste v posledních letech dělal výzkum USA a Latinské Ameriky z hlediska globálních studií a ekonomické a politické filozofie?
Psal jsem o principech, na kterých se ustavily USA při dobývání Ameriky, což stále koresponduje s tím, co se děje dnes. Toto hledisko známe i tady, byť s jiným obsahem státu. V Československu proslula myšlenka, že státy se udržují těmi „ideály“, z nichž vznikly.
Také jsem se letos zabýval výzkumem vývoje reflexe pozoruhodných a originálních experimentů, které se odehrávaly během sociální, ekonomické a politické transformace. Primárně sociální agrární modernizace v Bolívii v posledním dvacetiletí. Tyto experimenty tam sice už skončily, ale mnozí občané usilují o zachování dosažených strukturálních změn, které zřejmě nadále budou inspirací nejen pro další období v Bolívii, ale i v regionálním a globálním rozměru.
Sledujete regionální změny a napětí v Latinské Americe. Projevuje se to nejvíce ve Venezuele a na Kubě. Jaké bylo směřování těchto zemí v minulých dekádách?
Ačkoli existovaly rozdíly ve výchozích pozicích kubánského a venezuelského modelu, jejich odlišné transformace směřovaly ke sbližování ve smíšeném modelu. Kuba svůj původní model krok za krokem transformovala takovým způsobem, aby do něj začlenila prvky, které by mohly oživit ekonomiku za daných okolností: stát plánuje strategické záležitosti a zároveň se vytvořil prostor pro tržní podněty a menší a střední soukromé aktivity vedle veřejného vlastnictví. Venezuela se snažila o stále větší socializaci, aby omezila mocné privátní prvky a posílila ekonomickou demokratizaci a sociální programy.
K jakým změnám došlo po lednovém útoku USA na Venezuelu?
Od intervence a únosu prezidenta dochází k postupnému omezování venezuelského systému a suverenity. Zatím se většina prvků drží, ale kontrola nad ropou, důležitými politickými kroky a některými sociálními programy již padla. Vláda to zdůvodňuje tím, že se snaží udržet mír a zabránit občanské a mezinárodní válce, což většina občanů pacifisticky podporuje.
Jak se v současnosti žije na Kubě, s čím se lidé vyrovnávají a jak? Jaká je situace ve městech – jiná asi bude na venkově? Jaké jsou mezinárodní příčiny tohoto stavu?
Životní úroveň lidí tam výrazně poznamenává skutečnost, že Kuba čelí bezprecedentnímu obchodnímu embargu, fakticky blokádě ze strany USA. Tato blokáda trvá již téměř sedm desetiletí a její současné zintenzivnění znamená především problémy v energetice, ve výpadcích proudu, více na venkově a na východě země, což má dopady na celou ekonomiku.
Jak se v této situaci odráží podpora zvenčí, probíhá faktická podpora?
Většina zemí světa kritizuje USA za ilegální blokádu, včetně skoro všech zemí Evropské unie. V loňském roce ve Valném shromáždění OSN hlasovalo 165 zemí světa proti blokádě, tedy více než tři čtvrtiny zemí. Diplomatická podpora Kuby je tedy ohromná. Faktická materiální podpora také probíhá, ale je výrazně omezena právě blokádou. Letos byly zaslány velké zásilky humanitární pomoci jak z Latinské Ameriky, kde hraje velkou roli mexická prezidentka, tak ze zemí Evropské unie nebo Asie.
Jak to vše doléhá na cestovní ruch?
Těžce. Jelikož kvůli nedostatku paliv na ostrově letadla nemohou načerpat palivo, některé letecké společnosti zrušily lety nebo doplnily mezipřistání třeba v Panamě. Ale zároveň se letos dostavěly velké hotely, například španělský hotel v centru Havany, který se stal nejvyšší budovou na Kubě.
Pomohla letošní jednorázová dodávka ropy?
Jen nakrátko. Kuba však zvýšila těžbu a zpracování své domácí ropy, která teď pokrývá kolem třetiny výroby elektřiny. Důležité je, že se tam přestavuje energetický systém, aby se do co největší míry nahradil import ropy. Čína od loňska do příštího roku staví na 92 velkých solárních elektráren, které mají pokrýt přibližně třetinu výroby elektřiny. Část je již hotova. A realizují se i další projekty. Pokud to takto půjde dál, USA fakticky nechtěně způsobí, že Kuba se stane jednou z nejúspěšnějších zemí na světě ve výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Klíčová jsou jednání s USA, jak historicky probíhala?
Probíhala dlouhodobě, ovšem v různých dobách s různou intenzitou, někdy jen o základních vztazích, jindy o jejich transformaci. Po svržení diktátora Batisty v roce 1959 USA nejprve triumf revoluce podporovaly, ale po znárodnění amerických firem vláda USA odmítala finanční náhradu a na dlouhá desetiletí se za studené války přerušily standardní diplomatické vztahy, zvláště po příklonu Kuby k socialistické cestě v roce 1961. Až teprve v roce 2014 za prezidenta Obamy došlo k obnovení diplomatických vztahů, otevření ambasád ve Washingtonu a v Havaně, k uvolnění vzájemného cestování a postupnému oteplování obchodních vztahů, které Obama završil svojí návštěvou Kuby v roce 2016. Poté ale Trump vše zablokoval a ve svém druhém mandátu přitvrdil. Je ovšem třeba vnímat, že Trump je projevem systému v regresu a podle toho koná.
Jak to vnímají Kubánci?
Uvítali zlepšení vztahů za Obamy a samozřejmě se obávají možných důsledků momentální situace.
Situace se poslední dny vyostřuje a Trump reálně uvažuje o vojenském útoku na Kubu. Mluví se o „Zátoce sviní 2.0“ (americká invaze na Kubu do Zátoky sviní v roce 1961). Je země připravena na něco takového?
Trumpovým stěžejním přístupem ke Kubě dosud byla zostřená obchodní blokáda, a nikoli vojenská konfrontace. Jeho cílem bylo zablokovat dovoz ropy a dalších věcí. Po jeho dosavadním neúspěchu ve válce proti Íránu, kde se mu nepodařilo zopakovat venezuelský scénář, by však mohl být motivován aplikovat tento scénář na Kubu, jak ukazuje aktuální právní konstrukce v USA. Zatímco venezuelské ozbrojené síly se vzdaly a neaktivovaly obranu, Kuba by se patrně nevzdala a bránila by se. Útok USA by zřejmě vyvolal válku. Nebyla by to tedy další Venezuela, ale možná další Vietnam. Snad k útoku nedojde.
Někteří analytici považují právní konstrukci jen za další prvek pro silnější vyjednávání a upozorňují na to, že Trump mimo jiné váhá z krátkodobého důvodu, neboť mnoho občanů USA kritizuje jeho vojenské kroky proti mezinárodnímu právu a nemuselo by volit jeho Republikánskou stranu v listopadových volbách.
Doufejme tedy, že válka nebude. V jakých zemích Latinské Ameriky mají letos proběhnout vlivné volby?
První kolo prezidentských voleb se již konalo v Peru a teď se čeká na druhé, zanedlouho budou volby také v Kolumbii a v říjnu v Brazílii, pokud mám zmínit významné země. V prvním případě má zatím převahu pravice, zatímco v druhém a třetím spíše levice. Každopádně lze říci, že dvě vlny emancipační politiky, které jsme v Latinské Americe viděli v posledním čtvrt století, jsou v současnosti důkladně analyzovány, aby bylo možné jednou v další vlně vědět, na co navázat, a na co už ne.
Helena KOČOVÁ
2 komentáře
Obávám se, že další světový vývoj bude rozhodnut náhlou jadernou válkou, protože ten současný vývoj k tomu už rychlým tempem směřuje. Takže to co si USraelci provádí a připravují prakticky na ruských hranicích v Polsku, a v baltických zemích k tomu povede. Protože Rusko se už nebude jenom babrat v Ukraině, ale ve velkém rosekají všechny nepřátelské země, které se v Ukrajině válečně podílí proti Rusku. Rusko a Čína vědí, že ta velká válka přijde, a i když jsem si myslel, že by si také na Kubě měli připravit atomovky proti USA, tak to ale s tou dnešní jadernou technikou asi už dnes ani není strategicky potřebné. Historický fakt je, že zápaďáci zase mají velkou předválečnou krizi. Jako to už dříve tak bylo, a válečné „řešení“ byl ten jejich poslední mezník, což tu zase tak předválečně máme. V podstatě ale tentokrát musí západ velmi hrozně zkolabovat a umřít v občanských válkách. Protože Rusko i Čína to vědí a jsou válečně připravení a jenom si provádí a dojemňují tu jejich *vojenskou a *sankční strategii, kterou západ, *tak jako tak nemůže přežít. A když Rusko bude muset, tak to i klidně spustí a bude všemu konec.. To že by se to dalo nějak domluvou zastavit už ani nejde, protože nějaká smluvní důvěra už vůbec neexistuje a není možná.
„O Latinské Americe se někdy mluví jako o laboratoři politických a společenských změn. “
– – – –
Jistě jsou to zajímavé pokusy. Ale myslím že nevyjdou. Bez ohledu na to zda se tyto státy vydají napravo či nalevo, tak jsou prolezlé korupcí a jejich lidé nikdy nevytvořili komplexní společnost. Marx předvídal, že ke vzniku socialismu dojde ve vyspělých státech. I kdyby rozvojové země vybudovaly nový systém, bude pro ně problematické soutěžit s rozvinutými státy a s velkou pravděpodobností neobstojí. Možná by slušnou šanci mohla mít Čína, ale ta spíše než socialismus buduje kapitalismus. Rozhodně by se na věci tedy lidé neměli dívat tak, že pokud tyto země selžou, tak nový systém není možné. Je to laboratoř a provádí zajímavé pokusy, ale nejde z toho vyvozovat co by bylo možné ve vyspělejších zemích.
Komentáře jsou uzavřeny.