Předsedkyně Rady seniorů ČR Lenka Desatová: Se seniory je potřeba počítat

519

Letos slaví Rada seniorů České republiky 20 let působení. Jak moc se za tu dobu Rada seniorů vyvinula? S jakou myšlenkou byla založena a jak se ji daří prosazovat?

Rada seniorů byla založena s myšlenkou hájit zájmy seniorské populace a fungovat jako svaz spolků. To platí dodnes. Co se za těch 20 let nepodařilo, je nastavit systematické financování a jasně definovat naši roli. Stále jsme spíše dobrovolným připomínkovým místem, přitom bychom chtěli být u všech jednání, která se týkají seniorů – i těch budoucích. Často slýchám argument, že to se nás netýká, protože jde o budoucí seniory. Ale my víme, jak se člověk cítí, když je mu 70, jaké věci jsou pro něj překážkou, které ve 40 či 50 nebyly. Na to chceme upozorňovat, aby zákony odpovídaly realitě.

To samé se týká krajů – rádi bychom byli součástí strategických plánů, aby se s námi konzultovalo a aby nám stát přispíval určitou částkou na provoz. To se zatím nepodařilo. V Česku nám chybí zákon o seniorech či o participaci starší generace na věcech veřejných – z toho to všechno plyne. Přesto jsme za 20 let vybudovali krajskou strukturu: dnes máme pobočné spolky ve všech 14 krajích. Organizace však stále není profesionální, většinou v ní pracují dobrovolníci, což má samozřejmě své limity.

V poslední době ale alespoň některé vládní organizace nebo parlamentní komise s vámi spolupracují. Je to tak?

Ano, už jsme asi natolik známí a »hubatí«, že nás začali brát vážně. Za poslední dva roky se nám dokonce podařilo, že nám ministerstvo zdravotnictví začalo posílat materiály ve vnitřním připomínkovém řízení – to se dřív nestávalo. Byla to reakce na naše aktivity, například průzkum mezi seniory, co je vede nebo nevede k očkování. Víme, že proočkovanost seniorské populace u nás je velmi nízká a chtěli jsme vědět, proč. Ten průzkum překvapil odbornou veřejnost, volal nám i Státní zdravotní ústav a ministerstvo zdravotnictví, protože taková data neměly a neuměly je sesbírat. Tím jsme se sice nedostali k financování, ale aspoň k tomu, že nám posílají zákony k připomínkám.

Ale to je pořád jen kapka v moři, že?

Ano, někdy si připadám jako na mistrovství světa v házení hrachu na zeď. V uzavřených debatách nám někdy řeknou, že máme pravdu nebo dobré nápady, ale že je to politicky neprůchodné. Člověk si pak říká, jestli to má smysl. Ale vždycky, když přejde ten největší vztek a pocit bezmoci, říkám si: Když se přestaneme ozývat, už tady vlastně nebude nikdo, kdo by seniory skutečně zastupoval.

A mohl by to tedy změnit zákon o seniorech?

Ano, my bychom byli rádi, kdyby existovalo povinné připomínkové místo – jak při vládě, tak na krajích. Všechno, co se týká seniorů, by se s námi muselo projednat. Máme k tomu konkrétní argumenty i zkušenosti z praxe. Často jdeme hodně do detailu, ale to je právě proto, že víme, co v reálném životě funguje a co ne.

Jak vlastně sháníte finance?

Není to žádné tajemství. Část prostředků dostáváme z ministerstva práce a sociálních věcí, ale jde o peníze účelově vázané – na konkrétní programy, které navíc musí probíhat minimálně ve třech krajích. K tomu máme menší částku na provoz centrály. Ale ta pokryje v podstatě jeden plat, maximálně asistentku. A přitom máme koordinovat 14 pobočných spolků a 18 dalších celostátních organizací.

A ještě narážíme na další věc – vláda má rétoriku, že se o seniory dobře stará. Jenže pak soukromé firmy říkají: Proč bychom měli podporovat seniory, když stát tvrdí, že se mají dobře, že je o ně postaráno? Raději podpoří děti v nouzi nebo zdravotně postižené.

A jak to vypadá na krajské a regionální úrovni? Protože tam je život seniorů ovlivňován přímo.

Tam právě narážíme na největší nesystematičnost. Po každých krajských volbách začínáme znovu – první rok bojujeme o to, aby se s námi vůbec někdo bavil. Pak se nám podaří přesvědčit vedení, že děláme smysluplnou práci, a další dva roky je spolupráce docela solidní. A pak přijdou nové volby a jsme zase na začátku…

Někdy je to až absurdní – třeba dostaneme informaci, že určité spolky mají dokonce zakázáno s námi spolupracovat, protože město prý všechno ví nejlíp. A přitom by mělo jít o partnerství, o dlouhodobý plán. Takhle je to sisyfovská práce.

A jak byste si vaši práci v krajích představovala?

Součástí by byla například i profesionalizace – aby u Krajských rad pracoval někdo alespoň na částečný úvazek, kdo zajistí chod a komunikaci. Rada by pak mohla fungovat i jako kontaktní místo pro všechny seniorské spolky v kraji. A společně s krajem bychom diskutovali, co má smysl podpořit a co ne.

Mnoho spolků vede někdo, komu je osmdesát. Ti lidé si často ani nevšimnou vyvěšených grantů, natož aby zvládli elektronickou přihlášku či datovou schránku. Proto raději zanikají jako oficiální organizace a fungují neformálně bez IČO, jen aby nemuseli řešit administrativu. A to je velká škoda – právě tyto spolky dělají skvělou práci.

Rádi bychom také u každé Krajské rady měli jednoduchý web – nástěnku, kde by se všechny akce shromažďovaly. Aby se předešlo duplicitám a aby měly návaznost.

Můžete přiblížit, co tyto spolky dělají?

Činnost je velmi pestrá – od sportu a pohybu až po vzdělávání. Velkou pozornost věnujeme aktivitám, které udržují seniory v pohybu. Soustředíme se hlavně na prevenci sarkopenie, tedy úbytku svalové hmoty. Ta se po sedmdesátce výrazně zrychluje a po osmdesátce je to už doslova boj o zachování pohyblivosti. Proto volíme disciplíny jako lukostřelba, pétanque, kornhole nebo kuželky – nenápadně, ale účinně procvičují motoriku a různé svalové skupiny.

Naše sportovní hry fungují jako desetiboj právě v těchto disciplínách. Letos se konaly v Karlovarském kraji, kde dokonce lidé z kraje postavili mimo soutěž vlastní družstvo mladších kolegů. Skončili čtrnáctí! Takže je vidět, že bez tréninku to prostě nejde ani pro mladší generaci. My přitom chceme zapojit i lidi, kteří přijdou s chodítkem nebo berlemi. Každý pohyb se počítá.

Zmiňovala jste také edukaci. V čem konkrétně?

Hodně se věnujeme zdravotním tématům. Například očkování – covid udělal v této oblasti velkou škodu. Dřív se očkování bralo jako samozřejmá součást ochrany zdraví, dnes spousta lidí váhá, což je škoda. Dále se zaměřujeme na lékové interakce. Spousta seniorů užívá několik léků a zároveň doplňky stravy nebo bylinky. Kombinace ale může být nebezpečná. A pravidelně vydáváme časopis Doba seniorů, plný informací, rad i pozvánek na akce.

Prohlásila jste, že vláda tvrdí, že se senioři mají dobře. Jak to podle vás je?

Nedá se to říct jednoduše. Senioři nejsou jednolitá skupina – stejně jako v názorech, tak i v příjmech jsou obrovské rozdíly. Nejvíc vyčítáme současné vládě, že už při první mimořádné valorizaci nenastavila systém tak, aby počítal s opakováním. Rozevřely se nůžky mezi těmi, kdo mají podprůměrné a nadprůměrné důchody. Vláda to dlouho neřešila, a pak začala měnit pravidla za pochodu, bohužel špatně.

Prosadili jsme alespoň to, že se při valorizaci nepřidává jen do zásluhové složky, ale i do té pevné. To byl návrh už profesora Potůčka z roku 2017. Ale tím, jak obrovské rozdíly mezitím vznikly, se ty nůžky úplně zavřít nedají. Takže ano, máme seniory, kteří žijí na hranici nebo pod hranicí chudoby. A co je nejsmutnější – často se stydí o tom mluvit. Brání jim v tom pocit osobního selhání. Přitom jde o lidi, kteří čtyřicet let poctivě pracovali – pomocné kuchařky, vychovatelky v družinách… ale s nízkými platy. Jejich důchody jsou dnes velmi nízké a valorizace inflaci prostě nepokryla.

A jaké největší problémy tito lidé mají?

Například pokud senior bydlí v nájemním bytě, je to velký problém. Nájemné totiž kopíruje ceny hypoték. Vláda si řekla: snížíme inflaci, centrální banka zvyšovala úroky, což se dotklo i hypoték… To může fungovat někde, kde je dost nájemního bydlení, nikoli u nás. Když klesl zájem o hypotéky, lidé začali víc hledat nájmy – a ceny vystřelily nahoru. K tomu energie a další náklady… Spousta lidí na to prostě nemá.

Teď se hodně mluví o nové »superdávce«. Jak to podle vás dopadne?

Upřímně? Máme obavy. Naši poradci se bojí, že pokud budou lidé muset dokládat ještě majetkové příjmy, část z nich to vzdá úplně. A taky hrozí, že tři měsíce nebudou dostávat nic, dokud se jejich žádost neposoudí. Ale to už jsme zažili – i během této vlády. Nabídla lidem příspěvky na bydlení nebo energie, jenže než se žádost vyřídila, uběhly tři, někdy čtyři měsíce. Jenže elektřinu vám odpojí po dvou, když nezaplatíte…

Co to způsobilo?

Výsledkem je, že čím dál víc lidí padá do dluhů, které neumějí splácet. Na to nás upozorňuje i naše členská organizace – Sdružení českých spotřebitelů. Proto rozšiřujeme naše poradny i o dluhové poradenství: buď rychle nasměrujeme lidi na insolvenci, nebo jim pomůžeme dát věci do pořádku. Protože dluhů přibývá, a to je přímý důsledek nezvládnuté energetické krize. My máme jedny z nejdražších energií v Evropě. Stejně tak i bydlení. A když se podíváte na ceny v poměru ke kupní síle, máme velmi drahý internet, mobilní tarify, vodu, potraviny… V tomhle jsme se skutečně »vyrovnali Západu«, jak říká vláda. Jenže problém je, že v platech jsme pořád na Východě. A to znamená pro lidi čím dál větší zátěž.

Všichni se diví, že se nerodí děti. Ale jak by se mohly rodit? Lidé nemají kde bydlet, nevědí, jestli seženou praktického doktora, nevědí, co je čeká ve škole – protože jsme si rozsekali fungující školství, a to je unikátní.

Takže kromě seniorů se věnujete i mladé generaci?

Ano, a právě to byl jeden z důvodů, proč jsme se stali spoluzakladateli Nadačního fondu Aktivní Česko. Musíme rozhýbat i mladou generaci, jinak se nehýbou – a víte co? Pokud nezačnou, nedožijí se ani těch pětašedesáti.

Když jsme my byli mladí, byli jsme zvyklí se hýbat: přišli jsme domů ze školy, hodili tašku a šli běhat – většina lidí to tak měla. Dneska je to jiné. Dnešní mladí jsou většinou online, pokud rodiče nezasáhnou a nenajdou kroužek, kde by je rozhýbali. Ve škole se pro jistotu nepožaduje ani kotrmelec – protože když si dítě, které je nešikovné, zlomí ruku, najdou se rodiče, kteří si jdou stěžovat nebo podávají trestní oznámení. Chápu, že učitelé to nemají zapotřebí.

A pak přijdete k doktorům a slyšíte: »V pětatřiceti infarkt myokardu? To není žádný problém.« My jsme byli zvyklí, že to přišlo spíš po šedesátce. Podívejte se, jak klesá hranice diabetu – dnes mají cukrovku druhého typu i děti, které si musejí píchat inzulín. To bylo dříve něco neobvyklého. O téhle generaci říkáme: Pokud s nimi něco neuděláme, nerozhýbeme je a nepřivedeme k jinému životnímu stylu, tak se těch pětašedesáti opravdu nedožijí. Stát s tím ale počítá – že je nepošle do důchodu dříve jak v sedmdesáti letech. Podívejte se, s čím se počítalo v roce 1989: měli jsme mít zhruba o milion bytů víc a o 600 tisíc dětí víc. Chápu, že s nějakou predikcí se počítat musí, ale ty dlouhodobé projekce většinou nikde nevyjdou. Kdo ví, jak to bude…

Helena KOČOVÁ