Rozhovor NAŠÍ PRAVDY s předsedou Odborového sdružení Čech, Moravy, Slezska (OS ČMS) JUDr. Stanislavem Grospičem
V předvečer Prvního máje, Svátku práce, se vás ptám: V čem vidíte jeho největší význam v dnešní době?
Jsem přesvědčen, že odkaz Prvního máje spočívá zejména v jeho historickém odkazu. Nikdo v té době nemohl tušit, co přinese 1. květen 1886, kdy vyšlo do ulic a stávkovalo v Chicagu 300 000 dělníků za svá základní práva, a zejména osmihodinový pracovní den bez ztráty výše výdělků. Tato stávka však skončila dramaticky. Dne 3. května stříleli do stávkujících dělníků policisté, pět dělníků bylo zabito a mnoho zraněno. Následně 4. května byla provokatéry do řad policie vržena puma. Následovaly represe a s nimi stovky zatčených, ti byli nakonec postupně propuštěni, ale deset anarchistů bylo obviněno. Jeden z obviněných nebyl nikdy dopaden, jeden svědčil pro obžalobu a zbývajících osm bylo odsouzeno, pět k trestu smrti, ostatní k vězení. Odsouzeným anarchistům nikdy nebyla prokázána vina. Byli souzeni a popraveni pro své revoluční názory. Jejich pohřeb se stal masovou demonstrací. Jejich zločinem byl požadavek osmihodinové pracovní doby a nekrácené mzdy za vykonanou práci.
Jak napsala Klára Zetkinová: »Oněch osm hodin bylo považováno za splátku buržoazie na obrovský dluh, který dluží dělnické třídě.«
V roce 1889 pak byl zakládajícím sjezdem II. internacionály v Paříži 1. máj označen za mezinárodní Svátek práce. Původně na protest proti popravě nevinných dělnických předáků. Odborové hnutí v Evropě tehdy přijalo za svůj požadavek zkrácení pracovní doby. Na návrh předsedy Americké federace práce Gomperse bylo pařížským sjezdem rozhodnuto právě 1. máje organizovat velkou mezinárodní demonstraci tak, aby se konala ve všech zemích světa v jednom stanoveném dni, kdy pracující budou požadovat zkrácení pracovní doby na 8 hodin.
Připomeňme, že dnes, po 139 letech, je »zločinem« v očích současných vládnoucích elit, tak jako tehdy, jakýkoliv požadavek pracujících na dodržení osmihodinové pracovní doby a odpovídající mzdy či platy, včetně odpovídajících důchodů.
Jinými slovy, odkaz a význam 1. máje je o solidaritě pracujících, o realitě, že jejich boj za lepší, důstojné pracovní podmínky zdaleka neskončil. Navíc právě v dnešní době »nových válečných rozpočtů« a válečné hysterie má i velký protiválečný, mírový rozměr. V celé Evropě probíhají masové bouře za důstojné pracovní podmínky, proti zvyšování odchodu věku do důchodu, za mír, proti zbrojení. U nás většina odborových centrál mlčí. To je špatné. Tento rok si připomínáme 135 let od prvních oslav 1. máje jako mezinárodního Svátku práce, oslavme jej i proto co nejdůstojněji.
Letos slavíme 80. výročí osvobození a vítězství nad fašismem. Co toto výročí znamená konkrétně pro pracující v této zemi a šířeji ve světě?
Velice mnoho. Vítězství nad fašismem přineslo obrovské naděje pro pracující u nás, v Evropě a vlastně po celém světě. Naděje na lepší, důstojný život v míru. S hořkostí v srdci proto sleduji plíživé, ale stále otevřenější zpochybňování všeho, co souvisí s druhou světovou válkou, s vítězstvím nad fašismem. Jak je brutálně dehonestována úloha slovanských národů v boji s německým a italským fašismem a jak je naprosto zpochybňována nezastupitelná úloha Rudé armády a Sovětského svazu v porážce hitlerovského Německa a osvobození Československa. Ve druhé světové válce položilo životy více jak 360 tisíc občanů Československa a při jeho osvobození 144 tisíc vojáků Rudé armády, 33 tisíc vojáků rumunské armády, 4,5 tisíce vojáků československé armády, 300 vojáků USA a několik set vojáků spojeneckých armád.
Pro naši zemi vítězství protihitlerovské koalice ve druhé světové válce znamenalo přímé osvobození z poroby německého nacismu s rozhodujícím podílem sovětské Rudé armády. V dnešní době brutálního přepisování dějin vládnoucími elitami světa i domácí scénou, včetně naší pravicové vlády, zuřivého antikomunismu, vzrůstu fašismu v Evropě a války na Ukrajině je zvláště důležité si toto připomínat. Vůně šeříku a vzpomínka na tyto oběti jsou mi drahé a nenechám si je zpochybnit lokajskými loutkami dnešní vlády a pravice.
Jak se vítězství nad fašismem konkrétně promítlo do dělnického hnutí?
Rok 1945, porážku hitlerovského, italského a japonského fašismu, vnímám jako rok, ve kterém se trpké zkušenosti dělníků a rolníků v meziválečném období prvé a druhé světové války, se zkorumpovanými předáky odborových svazů té doby a pod výsledkem porážky fašismu, přelily do zrodu nové odborové jednoty. Rozhodnutí založit revoluční odborovou centrálu, jež nebude sluhou mocenských zaměstnavatelských elit a domácích vlád, vyvrcholilo 3. října 1945 založením Světové odborové federace. Ano, Světová odborová federace byla založena v roce 1945 jako součást protihitlerovské koalice a jejích snah o nové poválečné uspořádání světa. Dala naději milionům pracujících v pevném zastání a odhodlaném vedení jejich spravedlivých bojů za důstojné podmínky v práci a k životu.
Jaké oslavy v rámci toho, co jste právě zmínil, chystá Světová odborová federace (SOF), jejíž součástí je OS ČMS?
Předně vzpomínku na 80. výročí vítězství nad fašismem ve druhé světové válce učinila SOF již na pravidelném zasedání Rady předsedů 3. a 4. března v Hanoji, kde byla hostitelskou organizací vietnamská Všeobecná konfederace práce – VGCL. Centrála SOF a každý členský odborový svaz bude pořádat vlastní akce, nebo se účastní společných národních akcí. Tak tomu bude i v případě OS ČMS. Následně 1. září proběhne v rámci SOF den boje proti válce, za odzbrojení a mír. Souběžně běží akce našeho evropského střediska EUROF v boji proti válečným rozpočtům Evropské unie a vlád členských zemí včetně české. Odmítáme státní rozpočty, jež jsou přípravou na válku, jsou ořezány sociální a zdravotní služby na úkor zbrojení, jež navíc mají platit pracující. OS ČMS se účastní akcí po celé České republice, jež vrcholí v Praze a na Slivici, kde padly poslední výstřely druhé světové války v Evropě.
Co znamená konkrétně Světová odborová federace pro pracující – a dnes i pro nezaměstnané, tedy ty, kteří o práci v dnešním systému přišli, většinou bez vlastního přičinění?
SOF je odpovědí na snahu sjednotit odborové hnutí po celém světě bojem za důstojné pracovní podmínky dělníků a dalších pracujících, bojem za jiný než kapitalistický, imperialistický svět, který přináší vykořisťování, války a utrpení. V době svého založení v roce 1945 sdružovala prakticky všechny významné odborové ústředny s výjimkou americké AFL. Jako všechny odborové internacionály sdružila SOF kromě národních centrál i odvětvově vymezené svazy.
Když vedení SOF odmítlo podpořit Marshallův plán, založili reformisté v lednu 1949 novou mezinárodní ústřednu – Mezinárodní konfederaci svobodných odborů, tedy International Confederation of Free Trade Unions. Později opustily SOF i další centrály, například jugoslávská nebo čínská, když se jejich vlády dostaly do sporu se SSSR. Ze západoevropských zemí zůstávaly členem SOF jen dvě významné odborové centrály – francouzská CGT a italská CGIL, jinak její členskou základnu představovali v drtivé většině odboráři z východoevropských socialistických zemí, 50 procent jen ze SSSR. Kromě toho SOF sdružovala i velký počet odborových organizací z třetího světa.
Rozpad SSSR a pád socialismu v Evropě zahájily úpadek SOF a odchod většiny odborových svazů evropských zemí včetně bývalých socialistických států. SOF se z něho vzpamatovala na 15. sjezdu v Havaně v roce 2005 a plně na 16. sjezdu v dubnu 2011 v Aténách, kde se představila jako obnovená plnohodnotná celosvětová síla. Sekretariát byl roku 2006 přeložen do Atén. Od aténského sjezdu SOF znovu významně posiluje i v Evropě, kde se k ní dnes hlásí 42 odborových organizací a řada dalších přidruženě spolupracuje. Rozhodující podíl SOF je však stále v zemích třetího světa. V současnosti SOF sdružuje přes 108 milionů členů.
Boj za základní práva pracujících je rozhodující náplní práce SOF a jejích členských i přidružených svazů. Poskytuje jim organizační a akční jednotu, solidaritu, praktické zkušenosti a zastupuje je před mezinárodními institucemi, včetně Mezinárodní organizace práce. To je obrovská pomoc, bez ní by jednotlivé svazy byly velice roztříštěné, osamocené a ve většině případů by nedokázaly důsledně obhájit zájmy nejen svých členů.
Stará se SOF nějak i o ty, kteří po odpracovaných letech odešli do penze?
SOF velkou část své práce orientuje na boj za spravedlivé, odpovídající důchody. Přidruženým svazem SOF je Svaz penzistů a důchodců. I OS ČMS je k tomuto svazu přidruženo. Je to velice podstatné, protože boj za důstojné důchody je veden zejména proti snaze kapitalizovat důchodové sociální zabezpečení, proti snaze snižovat reálnou hodnotu penzí, zatížit seniory daněmi z vyplácených důchodů. To vše se dnes děje v celé Evropě a je to opět kontext i dnešních válečných rozpočtů v těchto zemích. Dalším problémem je neustálé zvyšování věku odchodu do důchodu.
Co popřejete lidem v České republice pro nejbližší budoucnost?
Přál bych lidem, aby si uvědomili, že jejich budoucnost, lepší budoucnost je jen a jen v jejich rukou, jak jednotlivých, tak společných. Nikdo jiný než oni sami jim nevybojuje vyšší mzdu, plat, lepší ochranu zdraví při práci, pracovní dobu, důchody a život bez válek v míru. To není fráze, to je skutečnost. Přál bych jim, aby nepodléhali falešným, mnohdy matoucím podsouvaným informacím, falešným nadějím šířeným ve sdělovacích médiích dnešní doby, že někdo třetí jim pomůže. Jejich síla je ve vzájemné solidaritě.
Vladimír SEDLÁČEK
