Historik Michal Téra: Slovanská otázka dnes není módní téma

859

Rozhovor s historikem a slavistou docentem Michalem Térou, vysokoškolským pedagogem

*Lze ještě v nynější době hovořit o slovanské vzájemnosti, když víme, že mezi některými slovanskými zeměmi jsou velké rozbroje a mnohé se ani ke svému slovanství nehlásí?

O slovanské vzájemnosti pochopitelně mluvit lze, neboť slovanská vzájemnost není uzavřená ideologie, ale možnost, kterou lze využít různým způsobem. Tato možnost vychází ze skutečnosti, že hovoříme blízkými jazyky, spojuje nás společný původ a podobné historické zkušenosti i kulturní východiska. Tato blízkost pak může být využita na společenské, politické nebo kulturní rovině. Díky jazykové blízkosti lze rozvíjet exkluzivní vztahy, kdy mluvčí těchto jazyků se mohou cítit jako příslušníci jedné rodiny – a to vytváří psychologický efekt, který nazýváme »vzájemností«.

Skutečnost, že mezi sebou některé slovanské národy válčí – a tak tomu bylo bohužel vždy, je sice velmi smutná, ovšem jestliže dochází ke konfliktu na politické rovině, nemusí k němu docházet na mezilidské nebo kulturní. Navíc pěstování slovanské vzájemnosti může pomáhat takovým konfliktům předcházet. Pro společnost, která chápe jiné národy jako své blízké příbuzné, bude jen těžko akceptovatelná válka proti nim nebo nějaké umělé vyvolávání nenávisti. Slovanská vzájemnost nemá za cíl podněcovat nenávist k neslovanským národům, nýbrž rozvíjet exkluzivní vztahy mezi sebou, a tak otupovat ostří možným konfliktům, které vycházejí z toho, že slovanské státy mají různé zájmy a že mezi slovanskými národy probíhá stará evropská kulturní hranice Západu s Východem. Jinak ke slovanství se hlásí většina slovanských národů, pouze Češi jsou v tomto jistým extrémem, kdy se snaží své slovanství potlačit či úplně vymazat.

*Dovolím si namítnout, že jistě ne všichni Češi. – Jaké jsou v současné době klíčové kulturní rysy, které spojují slovanské národy?

Spojuje nás jazyk, který je sám o sobě významným kulturním formantem a vytváří prostupné prostředí, v němž docházelo k bohaté kulturní výměně: od lidových písní až po texty, překlady, misionáře či inteligenci. Právě jazyk vytvořil svéráznou slovanskou ekuménu, která má ten luxus, že spolu může komunikovat a chápe se v řadě oblastí. Máme rovněž společný kulturní základ v lidové kultuře – folklór slovanských národů vykazuje překvapivou blízkost a archaičnost, což vytváří opět jistý společný kulturní kontext. A v neposlední řadě nás pojí velmi podobná historická zkušenost, neboť žijeme relativně blízko sebe a sdílíme jeden geografický prostor. A konečně – všechny slovanské národy byly kulturně formovány tradičním svátostným křesťanstvím, tedy katolicismem a pravoslavím, což jsou vzájemně velmi blízké konfese, takže slovanské národy mají celou řadu podobných kulturních rysů i díky tomuto vlivu.

*Současný, zvláště mladý Čech a Polák se baví anglicky. Jaký je vliv globalizace a anglického jazyka na slovanské jazyky?

Vliv angličtiny je zničující a ohrožuje nejen podobu a charakter slovanských jazyků, ale kulturu, vzdělání a vzájemnou komunikaci. Pokud se spolehneme na komunikaci pouze v angličtině, rezignujeme na vzájemné poznání, omezíme okruh svého vzdělání a poznání světa a snížíme rejstřík možností, kterými můžeme disponovat na kulturní, společenské a politické rovině. Myslím, že by vůbec nevadilo, kdyby se na základních i středních školách učil nějaký slovanský jazyk ještě vedle angličtiny – a nemusí to být nutně ruština. Vzhledem k velikosti a významu Polska je záhadou, proč se přinejmenším v severních regionech země neobjevuje v nabídce jazyků na všech typech středních škol polština. A rozhodně by neuškodily ani povinné lekce slovenštiny v rámci výuky českého jazyka. Tím by se rozšiřovaly znalosti a kompetence mladé generace a její možnosti. Obávám se však, že pro ty, kteří by něco takového mohli rozhodnout a realizovat, je to příliš namáhavé, nezajímavé nebo zbytečné – máme přece angličtinu a patříme na Západ…

*Můžete potvrdit, že skutečnost, že náš jazyk, kultura se i vedle agresivního německého živlu nejen zachovaly, ba dokonce rozvinuly až do vzniku samostatného státu, nastala díky české inteligenci?

Dá se to tak říci. Část české inteligence – především učitelů a kněží – dokázala přesvědčit většinu vznikající střední třídy ve městech i na venkově o tom, že stojí za to, zachovat vlastní jazyk a kulturu v době, kdy ve společenském styku převládala němčina. To vše se spojilo se snahou obnovit politickou svéprávnost českých zemí, což aktivizovalo i vznikající českou buržoazií, která shromáždila potřebný kapitál pro kulturní a politický život.

*Takové štěstí Polabští Slované či Lužičtí Srbové neměli.

Polabští Slované skutečně takové štěstí neměli, poslední polabské dialekty zanikly několik málo desetiletí před tím, než ve střední Evropě vypukly národně obrodné snahy. Lužičtí Srbové to dokázali, prošli národním obrozením úspěšně a vytvořili si svůj moderní jazyk i moderní kulturu. Nebyla jim však dopřána státnost ani nějaký autonomní politický rámec, a to vedlo k tomu, že se o nich vždy rozhodovalo bez nich a daleko od jejich území. To nakonec vedlo k tomu, že bylo postupně zničeno jejich zázemí, nevznikla měšťanská a politická vrstva a jejich počet byl nakonec omezován postupným skomíráním venkovského života – je to totiž stále výhradně venkovský národ. Je otázka, co s nimi bude dál, i když snahu o udržení identity a jazyka vykazuje mezi nimi i nejmladší generace.

*Co pro vás jako odborníka na slovanské dějiny znamená bratrovražedná válka mezi dvěma slovanskými národy?

Považuji to za velikou katastrofu – a nejde o to, že jsou to slovanské národy a státy, co proti sobě válčí. Podle mého názoru nemělo Rusko a Ukrajina jediný důvod ke konfliktu a vzájemná nevraživost byla vyvolána kombinací vlivu západních, především amerických struktur a vypjatého západoukrajinského šovinismu, který se na Ukrajinu vrátil s poválečnou emigrací po roce 1990. Bohužel občanská válka a následná rusko-ukrajinská válka se mohou stát živnou půdou pro šíření těchto šovinistických a nenávistných idejí v ukrajinské společnosti. Vzhledem k počtu obětí by na tom nebylo nic divného. V ruském prostředí snad taková protiukrajinská nálada nepřevládá, nicméně Rusko není napadenou zemí.

*Je historicky podložen Bismarckův výrok, jenž často poletuje po internetu, ve smyslu, že mohutnost Ruska může být podkopána jen jeho oddělením od Ukrajiny?

Takový citát zřejmě Bismarck nikdy neřekl a ani bych ho od něho nečekal, protože německou politiku po sjednocení (1871) založil na spolupráci tří severních monarchií, tj. Německa, Rakouska-Uherska a Ruska. Když toto směřování narušil po Bismarckovi Vilém II., byla z toho první světová válka… Ovšem tento citát plně odpovídá politickému plánu jiného člověka, který ho představil v 90. letech 20. století. Je to Zbygniew Brzeziňski, který plán na likvidaci velmocenského postavení Ruska prostřednictvím vytržení Ukrajiny z jeho vlivu a jejího zapojením do západních struktur představil ve své knize Velká šachovnice. Tento plán se v podstatě naplňuje v posledních 10 letech.

*Jak se dnes ve vysokoškolském prostředí vykládá slovanská otázka? Podporuje současný školský systém výuku slovanské kultury?

Bohužel o slovanských národech, jazycích, slovanské identitě apod. se u nás učí, hovoří a ví velice málo – není to módní téma. Slovanství nás příliš propojuje s Ruskem, Balkánem – a to je něco, co už několik desítek let není přijatelné pro určitou část naší společnosti. Významná část českého prostředí se od svého slovanství odstřihla s tím, že chce být součástí Západu, a národy na východ od nás pohrdá právě proto, aby se mohla cítit o to více »západně«. To má vliv na podobu slovanských studií u nás. Mladá generace nemá povědomí o tom, jaké jsou slovanské národy a jazyky, neví nic o jejich dějinách a o našich vazbách k nim, význam slova slavistika naprosto nechápe. Zájem o studium slovanských jazyků a kultur je značně omezený, málokdo si dokáže pod tím něco konkrétního představit. Obory jako slavistika, rusistika, balkanistika, polonistika jsou na ústupu, nejsou zde vidět žádné snahy o napravení této situace, slavisté nejsou pro řadu svých akademických kolegů vnímáni jako rovnocenní partneři a vědci, a kvůli směsi arogance, pohrdání, neznalosti a neochoty zlepšit situaci jsou rušena slavistická pracoviště.

Je to dost tristní situace, která vede jen k jedinému: nebudou zde odborníci, kteří by nám o slovanských národech dokázali něco smysluplného říci a kteří by se mohli uplatnit na nejrůznějších rovinách společenského a politického života. Dojem, že vše vyřeší angličtina, je velmi hloupý a svědčí o neprozíravosti a omezenosti přítomných v našem – i akademickém – prostředí.

*Zaznamenala jsem stesky Slováků žijících v ČR, že se na českých vysokých školách omezuje obor slovakistika. Je to správné?

Skomírání slovakistiky na českých univerzitách je pochopitelně skandální. Tady nejde jen o výuku jazyka, ale o studium celého historického a kulturního kontextu slovenského národa, o překlady literatury, o seznamování s kulturním děním apod. Navíc slovakistika by měla být spojena i s výukou maďarštiny, seznámením s romštinou a rusínštinou a vůbec by mělo jít o komplexní pochopení slovenského prostředí. Právě proto, že jsme si tak blízcí, bychom měli dbát o to, aby se naše vazby prohlubovaly i na akademické půdě, z níž by měli vycházet exkluzivní znalci slovenského prostředí, kultury a dějin.

*Naše generace se ve škole učila o Kollárově lyricko-epické básni Slávy dcera. Je oslavou panslavismu, nebo slovanství? Jaký je vlastně rozdíl mezi těmito pojmy?  

Slovanství je vlastně vědomí slovanské identity, tedy toho, že jako příslušník slovanského národa nejsem součást pouze svého národního společenství, ale širší rodiny národů, které díky jazykové příbuznosti tvoří jakési kulturní zázemí jak pro moji identitu, tak proti různým odnárodňovacím snahám, které hrozí, že mě připraví o můj jazyk, kulturní zázemí, domov, či dokonce náboženství (např. v Osmanské říši).

Panslavismus je politickou koncepcí spadající do širšího pojmu »politický slavismus«. Panslavismus předpokládá politické sjednocení slovanských států a národů do jakési všeslovanské federace.

Oba pojmy se v průběhu dějin vyvíjely a mají různé interpretace a varianty. Dlužno říci, že panslavismus dnes žádná relevantní síla v slovanském světě nezastává a neprosazuje, takže občasné obviňování z panslavismu např. odpůrců Evropské unie nebo Vladimira Putina je poněkud absurdní.

*Vzpomínám na pasáž – …k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled, neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům. Tím bylo míněno Rusko, pochopitelně v 19. století carské. Je Kollárova slovanská zanícenost dobově podmíněná, nebo je možné i dnes současnou RF v rámci slovanských států chápat jako »dubisko«?

Je to skutečně dobově podmíněná poetika, která vycházela ze skutečnosti, že v Kollárově době bylo Rusko jediným samostatným slovanským státem: ostatním slovanským národům vládli Habsburkové, Hohenzollernové nebo Osmani. Snaha vidět v Rusku ochránce slovanských národů byla ještě podpořena ruskou politikou na Balkáně, která vedla k postupnému osamostatňování zdejších slovanských, a nejen slovanských pravoslavných národů z turecké nadvlády. V současné době Rusko rozhodně roli »slovanského dubiska« hrát nemůže a nebude – už proto, že o to nemá zájem. Je to mnohonárodnostní velmoc s imperiální strukturou a také vlastní sebevědomou politikou a do ní nepatří ochrana slovanských národů, pokud to nebude v jeho zájmu. Navíc slovanské národy dnes žádné dubisko nepotřebují. Potřebují kooperovat v podobě národních států ve středoevropském a balkánském prostoru tak, aby právě minimalizovaly vlivy jakýchkoliv velmocí či nadnárodních struktur.

*Dlouhodobě se představiteli vládnoucí pravice u nás i na Západě zpochybňuje úloha Sovětského svazu v osvobození mnoha národů, zejména slovanských, od fašismu a nacismu. Jak to vnímáte?

Domnívám se, že se jedná o dlouhodobý trend, který s válkou na Ukrajině nabral na síle. Rusko je už přes 30 let u nás i v dalších zemích střední Evropy představováno jako temný, odvěký nepřítel, jako symbol chaosu, bídy, agresivity a tyranie – a do toho se nehodí obraz osvoboditele. Proto jsou zdůrazňovány nejrůznější selhání či zločiny v rámci Rudé armády, zločinné záměry stalinismu, vytváření sovětské sféry vlivu a zcela se upozaďují oběti sovětských vojáků, a zejména skutečnost, že Rudá armáda sice přinášela do střední Evropy sovětský vliv, ale zároveň zachránila holou existenci zdejších národů, zvláště slovanských, a rovněž v neposlední řadě osvobodila celou řadu koncentračních táborů a zlikvidovala nacismus jako systém.

Druhou stránkou tohoto přístupu je skutečnost, že se přecházejí válečné zločiny německé strany a v rámci připomínek konce války jsou Němci představováni jako nevinné oběti znásilňování a vyhánění, přičemž zločinci jsou zde Rusové, Poláci a Češi. Vytváření této selektivní historické paměti svědčí o jedné věci: z německého prostředí sice v důsledku poválečné výchovy zmizel antisemitismus, ale stále je zde přítomný antislavismus.

*Proč se mezi historiky nehovoří o genocidě Slovanů připravované a realizované částečně německými nacisty, když počet slovanských obětí je vyšší než židovský holocaust?

Nejspíše proto, že k této genocidě nedocházelo tak systematicky, promyšleně a úřednicky chladně jako v případě Židů. Taková systematická likvidace, která zahrnovala celou logistiku, speciální jednotky, promyšlený plán i s vyčíslením obětí, zůstávala během války pouze v hlavách a plánech některých vysoce postavených nacistů. Rovněž nebylo jasné, které slovanské národy by měly být zlikvidovány či zotročeny a u kterých Říše akceptuje jejich existenci, či dokonce státnost (případ např. Chorvatska). Zároveň nebyly jasné ani postupy – koho zlikvidovat, koho pouze zgermanizovat. V případě vítězství by takový plán byl zřejmě vypracován, ale během války byl odsouván do doby po jejím skončení – to se týkalo i Čechů. Takže genocidní chování bylo spíše živelné: vyhlazování probíhalo v rámci postupu fronty, při bojích s partyzány (např. desítky vyvražděných a vypálených vesnic v Bělorusku), slovanské obyvatelstvo bývalo zotročováno v rámci totálního pracovního nasazení, zbavováno či omezováno v právech atd.

Vzhledem k této nesystematičnosti je nacistický postup vůči slovanským národům poměrně komplikované téma, takže se mu historikové většinou vyhýbají. Na druhou stranu není to ani módní téma, diskriminace Slovanů se většinou přechází a spíše se v poslední době zdůrazňuje účast těchto národů na holocaustu, což vede k tomu, že tyto národy nejsou chápány jako oběti, ale jako spoluviníci. Tím je alespoň částečně svalena vina z Němců a promlčeny jejich zločiny vůči slovanským národům.

*Stále intenzivnějším pohybem lidí po světě dochází k přirozenému mísení kultur, národů, jazyků, genů. V našem případě se logicky rozřeďuje naše »slovanská podstata«. Co slovanského v nás zůstává?

Řekl bych, že »slovanská podstata« se u nás a dalších slovanských národů nijak »nerozřeďuje« – mísení různých skupin probíhalo vždy. Slovanství je především postaveno na jazyku – to je jeden ze základních zdrojů naší identity. A dále na vědomí, že nás náš jazyk a historické dědictví řadí mezi slovanské národy, což má své důsledky v naší kultuře a poskytuje nám to řadu možností, jak tuto blízkost využít. »Slavinita« není něco pevně daného a neměnného, není to seznam rysů, které musíme mít. Je kulturní kontext naší existence a součást naší identity, které se vyvíjejí a zároveň udržují vědomí naší národní svébytnosti.

Monika HOŘENÍ