»Smíření« s landsmanšaftem opravdu nepotřebujeme

834

Rozhovor s bývalým poslancem KSČM Václavem Exnerem

Byl jste jedním z řečníků na protestním shromáždění 25. října v Praze proti konání sudetoněmeckého srazu v Brně v příštím roce. Proč jste se aktivně zúčastnil?

Rozhodně si nepřeji, aby obhájci a pokračovatelé počínání Němců za 2. světové války na území předválečného Československa, protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu, jejichž politika nesloužila zájmům mírového soužití a byla naopak velmi konfrontační, měli svá shromáždění v naší České republice. Tuhle politiku obhajuje a víceméně v ní pokračuje Sudetoněmecké krajanské sdružení (sudetoněmecký landsmanšaft, SL) s podporou Spolkové republiky.

Protestu jsem se zúčastnil jako člen Klubu společenských věd. Jeho výbor tento protest jednomyslně podpořil a přihlásil Klub jako spoluorganizátora protestu. Jsem si jist, že takové stanovisko není stanoviskem jen malé skupiny našich občanů a několika spolků, ale má podporu velké části naší společnosti.

V čem spatřujete nebezpečí možného srazu SL v Brně? Víme, že byl pozván brněnskou akcí Meeting Brno.

Ti naši občané, o kterých se zmiňuji v předchozí odpovědi, si jistě nepřejí, aby vystoupení obhajující a navazující na chování německé menšiny, na tón dosud pořádaných sudetoněmeckých srazů – samozřejmě byly a jsou výjimky, dostala prostor přímo v ČR, navíc snad s pozváním části představitelů města Brna, jak říkáte. Určitě ale ne všech či většiny jeho obyvatel.

Členové Meeting Brno i představitelé města by se měli především seznámit s literaturou o tomto období, včetně chování německé menšiny v době války a popisu událostí z období květen až červen 1945, a to nejen ve zkresleném podání zástupců Sudetoněmeckého krajanského sdružení a jeho obhajovatelů.

Také informace, které jsou k dispozici, o účasti představitelů našeho státu – členů vlády, zástupců biskupské konference ad. – na předchozích srazech nesvědčí o jejich jednoznačném vystupování na obranu skutečného průběhu dějin, odsuzování povýšeného chování a nesmyslných požadavků vůči většinové české společnosti. U německy mluvících obyvatel ČSR převažoval příklon k politice nacistického Německa: více než 90 % hlasů ve volbách pro ni ve 30. letech a aktivní účast i na jeho zvěrstvech z válečného období. Jejich chování je zakotveno i v dějepisných a také právních dokumentech z předválečného, válečného i poválečného období, včetně mezinárodních.

Zopakovat něco podobného přímo na našem území by bylo naší ostudou, ne krokem ke smíření. Takové »smíření« opravdu nepotřebujeme. Přehlíží se, že za první republiky měla německá menšina ústavně zakotvená rovná práva jako ostatní občané, včetně práv vyplývajících ze skutečnosti, že jde o jazykovou menšinu.

Byl někdo z vaší rodiny perzekvován nacisty?

Ano, podobně jako v mnoha dalších rodinách, vždyť od podpisu mnichovské dohody po dobu války z občanů tehdejší ČSR zahynulo víc než 350 000 lidí (víc než 3,5 % obyvatel) v koncentrácích, uplatňováním teroru vůči obyvatelstvu, v boji, při náletech apod. Těch, kteří byli různě perzekvováni, ale přežili, byly také statisíce.

Konkrétně v rodině mé manželky byl její dědeček Jaroslav Hurt, herec a malíř, který se věnoval herectví od kočovného způsobu po ředitelování postupně v Národním divadle v Košicích a Bratislavě. Zatčen byl na udání pro poslech zahraničního rozhlasu, vězněn v Terezíně. V době tyfové epidemie ve druhé polovině dubna 1945 při vyklízení cely, uvolňované pro zatčené členy francouzské vichistické vlády, ho nemocného a málo pohyblivého utloukl holí český dozorce v německých službách – pár dní před koncem války. Ten byl pro způsoby zacházení s vězni po válce odsouzen a popraven. Podrobnější zprávu rodina dostala až v roce 1948 v dopise jednoho spoluvězně, který jeho konec popsal.

Můj strýc Ladislav Klazar, cukrář, se provinil tím, že nechal na půdě své dílny část noci přespat našeho parašutistu vysazeného z britského letadla v akci Antimony při jeho pěší cestě do místa určení. S rozbřeskem se parašutista vydal na další cestu, byl ale zatčen a gestapo se o místě jeho nocování dovědělo. Strýc pak dobu od ledna 1943 do konce války strávil ve věznicích včetně Pankráce s výslechy v Pečkárně (asi na dva jel společně s Juliem Fučíkem) a ve sběrném táboře v Terezíně. Byl odsouzen k trestu smrti, který byl nakonec změněn na doživotí. Do konce války byl vězněn v KT Flossenbürg. 

Vězni pracovali především ve zbrojním průmyslu a lomech. Stejně jako v ostatních nacistických táborech trpěli podvýživou, nemocemi, přepracováním a krutým zacházením. Podepsalo se to na jeho zdraví. Po válce byl jmenován národním správcem cukrárny a kavárny na náměstí ve Vrchlabí, kterou pak vedl a posléze v ní byl zaměstnán ve výrobě až do odchodu do předčasného důchodu. Měl na něj nárok jako bývalý politický vězeň.

Mám také vlastní vzpomínku z raného dětství. Když mi byly asi tři roky, otec byl hned v květnu 1945 povolán do armády a čistil v rámci své jednotky Krkonoše od werwolfů, německých záškodníků. My jsme získali dům ve skoro ještě německé obci a nebyli jsme tam vítáni.

Jak se s vaší rodinou nese válečná zkušenost 80 poválečných let? Předáváte ji dalším pokolením?

V rodinách se o těchto případech příležitostně mluví. Manželka zdědila dokumentaci z pracovní činnosti dědečka, část jeho obrazů a také uvedený dopis spoluvězně. Děti a vnoučata to samozřejmě chtějí vidět i opakovaně. Část obrazů jsme už i v rodině rozdali – to je vždy spojeno s povídáním o té době i o zmíněných příbězích a lidech. Několikrát jsme byli také na tryzně každoročně organizované na terezínském hřbitově. Manželka terezínskému památníku dva obrazy věnovala a byli jsme odměněni zvláštní soukromou prohlídkou celého muzea a hřbitova s jedním z členů vedení jako průvodcem.

Kde jsem se narodil a kde bydlel po válce, chtěla shodou okolností vědět část našich vnuků, kteří mají 3-12 let. Tak jsme to v jedenáctičlenné partě, s bratrem, pěti vnoučaty a jejich rodiči, v neděli 25. října navštívili a prohlédli. Váš dotaz je podnětem pro systematičtější diskuse s našimi potomky i v rodinách příbuzných.

Kdy jste si ve svém životě uvědomil, že jste antifašista?

Pro mnoho lidí jsou Němci oprávněně spojeni s historií fašismu, nacismu a 2. světové války. Manželka říká, že slyší-li němčinu, je jí to nepříjemné a neměla zájem se ji učit. Jelikož naše rodina díky tátově povolání do armády hned po válce žila v pohraničí, byl pro mne a většinu mých vrstevníků antifašistický postoj přirozený a antifašistou jsem se nemusel už stávat. Tak to zůstalo a jistě už zůstane.

Těžce nesu, že v současnosti jsou v řadě států fašistické projevy i činy součástí dění a na Ukrajině a v Pobaltí jsou trpěny jejich veřejné pochody, symboly, tetování a jiné akce. Fašisticko-nacistické symboly a vystupování jsou v rozporu s právními akty přijatými vítěznými mocnostmi po válce. Úřady na podobné věci nereagují, pokud se přímo nepodílejí na jejich organizaci. Řada států a také NATO a EU tyto země podporují, jako by o nic nešlo, fašistické projevy jsou přehlíženy. Spolu se současným obrovským vyzbrojováním a probíhajícími válečnými konflikty jde o velké nebezpečí z hlediska dalšího vývoje.

Německé reparace nám byly vyplaceny jen minimálně. Je možné toto českými představiteli opět nastolit, tak jak to dělají polští politici vůči Německu?

Je-li to možné v sousedním Polsku, Itálii, Řecku, a dokonce v některých afrických státech, je to možné i u nás. Jen by museli příslušní činitelé – vláda, prezident, parlamentní komory – chtít. Existuje obava ze zhoršení »dobrých vztahů s Německem«, které ale spíš využívá naši levnou podporu jeho průmyslu, rozprodej našeho majetku při privatizaci a vůbec nerovné vztahy jako náš dobrovolný příspěvek, s nádechem podřízenosti méně zkušeného partnera, k jeho rozvoji. Rovnoprávné vztahy a spolupráce na férovém základě včetně vyrovnání se s minulými závazky prostě chybí. Větší chyba je na straně naší země – trpíme to a část naší reprezentace to dokonce vstřícně podporuje.

V povolební době se u nás účelově objevilo téma antifašismu/fašismu. Když se likvidují sochy antifašistů, když se berou peníze antifašistickým spolkům, tak Piráti a další pravicoví politici mlčí, ale nyní v kauze poslance Turka titíž ječí, že hajluje. Není tady nějaký dvojí antifašismus?

Žádní antifašisté památníky nelikvidují a osvoboditelů od fašismu a nacismu si velmi váží. Chování podobné tomu, které uvádíte, je hanbou i naší země a jejích představitelů, kteří je trpí. Přes protesty, které ale nedosáhly svého cíle, je třeba dávat svůj nesouhlas i dál hlasitě najevo. Věřím, že i Koněvova socha se jednou vrátí na důstojné místo spolu s ostatními artefakty s podobným osudem. Dvojí metr je v novém politickém uspořádání po roce 1989 jeho běžnou součástí.

Expředseda vlády Petr Pithart začal útočit na Edvarda Beneše a má už přichystanou doplňující tabuli k jeho soše na Loretánském náměstí. Vystupoval takto Pithart ve svých předchozích státních funkcích?

Ve Sněmovně jsem hlasoval pro zákon s textem »Prezident Edvard Beneš se zasloužil o stát«. Tady ten dvojí metr bije do očí: Při 107. výročí obnovení státnosti a vzniku čs. státu všichni vystupovali, jako by si byli vědomi významu T. G. Masaryka, Beneše i Štefánika pro tento vznik, ale mnozí z nich také přispěli k tomu, že už neexistuje.

Petra Pitharta jsem zažil ve dvou polohách: Objektivně hodnotil ve svých vystoupeních válku a její důsledky a současně dělal politiku, která přispěla k současnému stavu. Jeho spoluúčast na »proslulém« historickém díle (M. Otáhal, P. Pithart, P. Příhoda: Češi v dějinách nové doby 1848-1939) je spíš trapná. Podobně rozporně píše i v současných komentářích.

Na jedné besedě tento bývalý premiér a předseda Senátu řekl, že přichází čas kritizovat i T. G. Masaryka. Nejde už o útok na samotné základy čs. státnosti?

To jsem neslyšel, ani nečetl. Kritizovat lze obecně každého a všechno. Jde o to, zda jde o kritiku objektivní a přínosnou, anebo naopak. U Pitharta pociťuji obojí přístup. Navrhuji nechat ho vyjadřovat, máme přece svobodu slova, a stejně svobodně podle situace jeho výplody číst nebo nečíst, případně kritizovat.

Měly by se vlastenecké spolky obrátit na novou vládu s požadavkem odmítnutí srazu SL v Brně?

Účastníci na shromážděních v Brně a v Praze 25. října se přece vyjádřili jasně: Nechceme tady žádné srazy ani podobné akce Sudetoněmeckého krajanského sdružení a vyzýváme všechny orgány veřejné moci, tedy také starou i novou vládu, aby působily tímto směrem.

Protože bude od 1. ledna platná novela trestního zákoníku (TZ), bude i propagace komunistických symbolů trestná. Není tedy všechno paradox, že symbolika těch, co bojovali proti fašismu, bude kriminalizována?

Trestného toho bude víc než propagace symbolů. Přijatá novela je jasně v rozporu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku, a řadou Českou republikou přijatých a podepsaných mezinárodních dokumentů o lidských právech, včetně těch politických, i o fašismu a nacismu. Výklad přijaté novely je tak široký, že je podle něj možné trestat i současného prezidenta Petra Pavla za jeho život do roku 1989. Nebo převlékače kabátu někdo, například Ústavní soud, vyjme z její kompetence? Jde o politický akt proti politickým konkurentům současné liberálně pravicové orientace. Potřebují opravdu ke svému přežití takové ohnutí a zneužití práva?

Správně uvádíte, že komunisté byli aktivní i za 2. světové války a byli také první na řadě. Jejich zatýkání začalo hned s 15. březnem 1939 a válku nepřežila přibližně polovina jejich předválečné členské základny. Byli však významnou aktivní součástí odporu. Neslyšel ani nečetl jsem nikdy o žádném komunistovi před válkou, ve válce a až dodnes, který by hitlerovský režim a jeho ideologii podporoval. Říká se: Každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán! Že by o to šlo i v té novele TZ? Jsem si vědom, že se uvedená novela týká i mne osobně: Uvidíme, zda se nám, komunistům, podaří ubránit Ústavu i Listinu a také svobodný život v současnosti i pro další generace.

Vidíte v současné Evropě nějakou naději?

Nejde jen o naději, jde o jistotu: společnost najde sílu k uzdravení, k posílení další humanizace člověka, jde o celosvětový proces. Už Antonín Zápotocký napsal: »Vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje!« Levicovou a socialistickou orientaci ve společnosti je třeba udržet a posilovat. Člověk je přece tvor rozumný, aspoň podle biologického pojmenování. Bude mu to trvat 5, 50 nebo 500 let? O variantě psala už Rosa Luxemburgová: Socialismus, nebo smrt! Zdá se, že radikální pravice tupě, ale iniciativně směřuje ke druhé variantě. Rosa byla pro svou politickou činnost několikrát vězněna, a nakonec ji čekala ve Výmarské republice v 47 letech 19. ledna 1919 smrt, když ji spolu s K. Liebknechtem strážní jednotka Freikorps v Berlíně zadržela, vyslýchala a po výslechu byla sražena puškou a střelena do hlavy. Její tělo bylo hozeno do berlínského kanálu. Není důvod, abychom my, kteří odporujeme radikální pravici, nepodporovali první Rosinu variantu.

Monika HOŘENÍ