Stanislav Suja: Drang nach Osten prováděný přes Brno

612

Rozhovor s bývalým diplomatem JUDr. Stanislavem Sujou

Ve službách naší diplomacie jste aktivně strávil desítky let, jste obeznámen i s diplomatickými protokoly. Setká se dle vás bavorský zemský premiér Söder během sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SdL) s někým z vlády ČR?

Zemský premiér sice není jako celoněmecký kancléř, ale v Evropské unii, kde regionalizace sílí, ČR čile rozvíjí styky s hospodářsky důležitým Bavorskem. Vláda A. Babiše tedy sotva může ignorovat jeho eventuální účast zde.

Nebude to v takovém případě ponížení našeho státu?

Söder je zkušený politik, možná příští německý kancléř. Dobře ví, co dělá! Chce spolu se spolkovým ministrem vnitra Dobrindtem účastí nejspíš ztížit případné nekonání zamýšlené akce v Brně, přidat jí ještě větší politický význam a zajistit bezpečnost německých účastníků. Chtějí nejen legitimizovat požadavky SdL, ale rovněž přimět naši vládu, aby se v tom angažovala, byť třeba nepřímo. Kdyby ovšem vláda v lepším případě trvala na tom, že oba představitele přijme k běžnému jednání, ale v Praze, to by šlo stěží obejít. Odmítnutí by bylo velice netaktní a ignorování zcela nediplomatické! Někteří z českých organizátorů mají u SdL již delší dobu privátní »laskavosti«, jiní asi chtějí být »v pořadí«. V každém případě tato akce, pokud k ní dojde, není dobrá služba své zemi.

Jak hodnotíte tento 76. sjezd, konaný poprvé mimo Německo?

V politice vždy platí qui bono. Je to paralelně s posunem NATO na východ, obrazně řečeno, snaha SdL o svůj Drang nach Osten, tentokráte přes Brno. Využívá k tomu omluvu V. Havla, jeho neuvěřitelné sliby na adresu odsunutých, jakož i další kajícná prohlášení některých čs. politiků po převratu 1989. A rovněž ústupové deklarace o vzájemných vztazích z ledna 1997. Navíc jí nahrává gradující trend relativizace viny Německa za válku. Usiluje, aby konečně i širší česká veřejnost zapomínala na křivdy, ukrutnosti, ba přímo zvěrstva, které německý nacismus s nemalou účastí aktivistů z pohraničí napáchal na našich lidech. V rozporu se Smlouvou o vzájemných vztazích ČSSR se SRN z prosince 1973 chce nejspíš najít skulinky ke znovuzpochybnění Prezidentských dekretů a příležitostně opakovaně nastolit, že odsun byl »svévolné bezpráví«.

Sdílím názor autora myšlenky z internetu, že pokud by se SdL podařilo diplomatickým tlakem nebo jinak prosadit zrušení Dekretů, nebo alespoň jejich faktické ignorování v individuálních kauzách, následovaly by precedenční majetkové nároky v řádu stovek miliard korun. Byl by tak odstraněn i hlavní právní pilíř, který odděluje dnešní ČR od protektorátního bezpráví. ČR by se mj. nedoplatila a státní rozpočet by zaplakal! Je to hodně rafinovaná hra.

Kdyby té akci u nás po tolika protestech široké veřejnosti nešlo zabránit, za nejvhodnější místo k jejímu konání bych považoval Lidice nebo Terezín. Aby účastníci chvíli žili v atmosféře, kterou tam zanechali nacisté!

Jakou pozici má SdL v rámci Německa?

SdL má váhu nikoliv na spolkové úrovni, ale v Bavorsku. Tam je populární a má podporu. Důkaz: angažovanost zemského premiéra.

Vidíte nějaké symptomy toho, jak by se mohl sudetoněmecký revanšismus dále prohlubovat?

Sudetoněmecký revanšismus nemá valnou šanci bez celoněmeckého. A ten již výrazně roste. Hlavní jeho zaměření je znovu Drang nach Osten. Válka na Ukrajině probudila dřímající potomky nacistů v nadějí, že když Rusko bojuje a vyčerpává kapacity lidské i materiální, nutno mu vykopat hrob. Lekce minulosti jsou zapomenuty – Napoleon, Hitler, výstrahy Bismarcka, že Rusové pomalu zapřahají, ale rychle jezdí, nebo že Rusko lze porazit nanejvýš zevnitř. Ostatně Gorbačov a jeho melody boys Jakovlev, Ševardnadze a nakonec i alkoholik Jelcin atd. to již do určité míry názorně předvedli.

Noví válečníci, a nejen v Německu, se hrnou do bitvy s Ruskem jako žíznivá telata k čisté vodě. Politika Trumpa na oslabení konkurentů Číny, RF, Indie atd., a částečně i ždímání a výzvy evropským spojencům, dává Německu možnost horlivě militarizovat. Vedení EU to bez zdravého úsudku forsíruje. Německo má šanci být znovu největší konvenční vojenskou mocností potažmo v EU. Jeho průmyslový i vědeckotechnický fortel je stále vysoký. Ani vývoj jaderné zbraně by mu nezabral mnoho času. Zatím trend militarizace je tam vskutku varující! Přibrzdit ho může snad jen Green Deal a odstavení německých jaderných elektráren. Úbytek energií, nutných pro průmysl, větrné vrtule zdaleka nenahradí.   

Připomněli jsme Smlouvu mezi ČSSR a SRN z 11. 12. 1973 (NP č. 15/2026), v níž byla mnichovská dohoda prohlášena za nulitní. Vzpomínáte na okolnosti, za jakých k podpisu smlouvy došlo?

Tento přelomový a stále důležitý právní dokument vznikal velmi pracně, ale vcelku v příznivých podmínkách doby. Objektivně vzato: právě začínala politika uvolňování napětí mezi SSSR a USA. Kancléř Willy Brandt – průkopník východní politiky (Real Ostpolitik) – podepsal se SSSR dohodu o neporušitelnosti hranic a zřeknutí se násilí (1970). Podobnou dohodu uzavřel s Polskem. Navíc na obou stranách bipolárního světa začínala příprava historické Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975). I subjektivní faktor byl příznivý. Na obou stranách vznikly vládní sestavy z odborně kvalifikovaných osobností, zaměřených na odstraňování břemen minulosti. U nás zejména Gustáv Husák, Lubomír Štrougal a Bohuslav Chňoupek, který se ujal funkce ministra zahraničí v prosinci 1971. Postupně a trpělivě sestavil tým prvotřídních právníků a vyjednavačů. Na německé straně šlo o takové osobnosti, kromě Brandta, jako nejdříve ministr zahraničí Walter Scheel, po něm Hans-Dietrich Genscher, ale i další kancléř Helmut Schmidt.

Jaký byl průběh jednání? Kdo dal impuls?

Impulz dal Chňoupek po schválení vládou. Hned po nástupu do Černínského paláce ohlásil za prioritu vůči Západu vztahy se SRN, hlavně anulováním mnichovského diktátu, vztahy s Rakouskem a alespoň se přiblížit k normálu s USA, minimálně návratem našeho zlata odtud i z Británie.

Nahlédl jsem pro přesnost do archivu: jednání začala v roce 1972, následovalo celkem šest velmi složitých negociačních kol, kde šlo o každé slovo v textu. Smlouva byla schválená ve Spolkovém sněmu v červnu 1974 rozdílem 42 hlasů. Poté ji vcelku hladce přijalo naše Federální shromáždění.

Jednání z německé strany probíhalo v nevraživém ovzduší štvavých sudeťáckých kampaní. Pokoušeli se náš vyjednávací tým vyvést z rovnováhy a psychologickým nátlakem jej zatlačit do obranné pozice. Museli jsme si vyslechnout povýšenecké a urážlivé, jako z Hitlerova slovníku vytržené demagogické provokace. Prý jaká nulita, jaký mnichovský diktát? Vždyť jste si jej přece sami schválili ve vašem pražském parlamentu v listopadu 1938. Okupace? Ale nepovídejte, většina obyvatel »Böhmen und Mähren« přece spokojeně a úspěšně s námi spolupracovala. Zásobování? Prosím vás, v protektorátu bylo lepší než kdekoliv jinde. A odezněly i další provokační reakce.    

Náš postoj vycházel z toho, že mnichovskou dohodu nacistický režim vnutil ČSR diktátem, pod hrozbou síly. Proto podle mezinárodního práva jde o produkt zvůle, čímž je od počátku neplatný, neexistující, jako by vůbec nenastal, tedy nulitní od samého počátku. Nulitu mnichovské dohody již dříve uznala Velká Británie a Francie (1942), i když u Británie s jistým zlehčením. Německá strana však nulitu vykládala tak, že neplatí zpětně, ale následně, a to od okamžiku, kdy mnichovská dohoda vstoupila v platnost. Dodávali, že nelze anulovat mezinárodní smlouvu bilaterální smlouvou. Mnichovskou dohodou podle nich došlo k mnoha právním aktům, kdy i na území bývalých Sudet platily říšské zákony, které již nelze zrušit. Vedlo by to prý k právnímu chaosu. Nemohou proto připustit, aby normalizace vztahů měla negativní účinek na německé občany a aby jim způsobila újmu nebo nejistotu. Tvrdým oříškem bylo i uspořádání hranic, ale i jiné otázky.  

Tedy úkol vyjednavačů byl neobvykle složitý…

Ano, museli najít schůdný kompromis pro sestavení smlouvy v podobě, která by umožnila překlenout rozdíl ve výkladech otázky nulity, jež byla pro nás zásadní. Jinými slovy, aby si obě strany mohly ponechat svůj právní výklad, podepsaly smlouvu a potvrdily její platnost. Není to běžný kompromis, ale v politice je i ten možný. Předpokládá ovšem korektnost a vzájemné pochopení. Takovým kompromisem byla dohodnutá interpretační výhrada.

Po podpisu smlouvy Genscher prohlásil, že »spolková vláda nesouhlasí s oficiálním výkladem čs. vlády obsaženém v důvodové zprávě ke smlouvě právě podepsané jejím předsedou vlády Štrougalem a ministrem zahraničí Chňoupkem«. A Chňoupek hned na to udělal prohlášení, že naše vláda »bude nadále vycházet z vlastního výkladu smlouvy«. Tím byla se vzájemným souhlasem smlouva definitivně schválena.

Jakým předělem smlouva byla?

Navázali jsme diplomatické styky na nejvyšší, tedy velvyslanecké úrovni. Vztahy se výrazně zintenzivnily v politické, hospodářské, obchodní, vědecko-technické, kulturní i v jiných oblastech. SRN se stala naším nejdůležitějším hospodářským i obchodním partnerem ze všech západních států. Došlo i k plodné humanitární spolupráci. Vzájemný obchod v roce 1971 činil 1,8 mld. korun, v roce 1975 již 3,3 mld. a těsně před listopadovým převratem 7 mld. korun. Začínala i vyšší kooperace a vědecko-technická spolupráce. Těch pozitiv bylo postupně daleko více.  

Základem vztahů mezi ČR a sjednoceným Německem je Česko-německá deklarace z 21. 1. 1997 podepsaná V. Klausem a H. Kohlem. Učinila, jak bylo deklarováno, pomyslnou tlustou čárou za dějinami a snaží se hledět do budoucna. Jaké jsou rozdíly mezi smlouvou z roku 1973 a deklarací?

Rozdíly jsou zásadní. A nejen v tom, že deklarace jsou, až na vzácné výjimky, právně nezávazné, na rozdíl od zcela závazných smluv. Uvedu jen několik faktů: ona deklarace je odklonem od pozitiv zmíněné smlouvy. Povzbudila k aktivitám SdL, což potvrzují jeho reakce. Z nich vyplývá, že SdL se sotva hodlá vzdát odškodnění za odsun z pohraničí. Deklarace se vůbec nezmiňuje o nulitě mnichovského diktátu. Nepřímo oslabuje podstatu hitlerovského režimu a jeho zločiny relativizuje, např. i tím, že je fakticky srovnává s poválečným odsunem. Z problému česko-německého vyrovnání vynechává klíčovou Postupimskou dohodu (1945), kterou ještě ČR může velice potřebovat! Rovněž nepřímo umožňuje eventualitu revize poválečného uspořádání. Připouští kolektivní vinu za spáchané skutky, čímž otvírá potomkům odsunutých možnost domáhat se individuálního odškodnění a vnášet majetkové nebo i jiné nároky třeba jen pod záminkou jakoby »porušení lidských práv«. A mohl bych pokračovat…

Monika HOŘENÍ