Václav Sádlo: Historie není černobílá

481

Rozhovor s historikem PhDr. Václavem Sádlem

Jste regionálním historikem a působil jste též jako ředitel Muzea Náchodska. Jak důležitá je regionální historie?

Regionální historie samozřejmě důležitá je. Na školách jsou dějiny vykládány z hlediska vládců – králů, prezidentů, vládnoucích politických stran apod. Ve válkách jsou především zmiňováni vojevůdci. Na lidi dole se pak prostor obvykle nedostává. Takový neosobní výklad se pak může míjet účinkem. Právě tady má regionální historie svůj význam. Pomáhá vytvářet citové i rozumové vazby. Pro Náchodsko toto tvrzení platí dvojnásob. Vždyť odtud pocházeli, či zde žili, a hlavně ve vztahu k tomuto regionu často tvořili svá nejlepší díla s celonárodním významem takoví spisovatelé jako Božena Němcová, Alois Jirásek, Egon Hostovský, Josef Škvorecký, Vratislav Blažek ad. Oprávněně napsal o Náchodsku náš přední kritik, esejista a spisovatel Jiří Peňás, že kdyby se český národ měl přirovnat k lidskému tělu, tak právě zde by si uložil cosi jako své srdce, své citové jádro.

Myslíte, že lidé znají aspoň tu část historie, která se týká jejich bydliště nebo rodiště?

Nějaká hodnotící odpověď na tuto otázku je těžká. Většina lidí měla a má jiné starosti, než se zajímat o historii. Přesto v minulosti i teď se najdou lidé, kteří zájem o historii, včetně regionální, mají. Jsou mezi nimi i mladí.

Kde hledat příčiny neznalosti dějin u soudobé generace?

Pokud bych měl přijmout názor, že znalost obecných i regionálních dějin je nízká, tak za to může především doba jako celek. Lidé mají jiné, třeba existenční starosti. Má na ně také větší vliv technika, počítače, mobily. Mohl bych tuto skutečnost vidět podle toho, že ve většině měst Náchodska jsou dnes knihkupectví zrušena. Na druhé straně vám knihovníci z našeho regionu řeknou, že mají stále dost nadšených čtenářů. Když se budu chlubit, tak většina mých knih, které jsem napsal po odchodu do důchodu, je již vyprodána. Má nejúspěšnější kniha Běloveská tragédie vloni vyšla již ve třetím vydání.

Probíhají v Náchodě přednášky a výstavy, které připomínají regionální historii?

Přednášek a výstav věnovaných regionální historii v Náchodě, kde to znám nejlépe, je dost. Je to především tím, že se této problematice věnují hned tři profesionální instituce: muzeum, galerie, knihovna. Ze zkušenosti vím, že je velice nutné zvolit přiléhavé téma. To se mně podařilo těsně před mým odchodem do důchodu výstavou Jak mizel starý Náchod. Přišlo tehdy přes 500 platících návštěvníků. Pro velký úspěch jsme stejnou výstavu za dva měsíce zopakovali a přišlo zase téměř 500 platících návštěvníků. Teď mimo uvedené instituce pořádá na toto téma v nově zřízeném spolkovém domě přednášky s audiovizuální technikou prof. Antonín Kříž a má stále plný sál.

Zmínil jste svou knihu, v níž jste zpracoval tzv. běloveský masakr. Přiblížíte, o co šlo?  

Běloveská tragédie zachycuje události, které beletricky zpracoval jako svůj nejúspěšnější román Zbabělci Josef Škvorecký. Zabývá se zde koncem druhé světové války v Náchodě. Zatímco Praha byla osvobozena již v ranních a dopoledních hodinách 9. května 1945, na dnešním předměstí Náchoda Bělovsi došlo ten den až navečer ke střetu příslušníků zbraní SS se sovětskými vojáky a našimi lidmi. Esesáci při dočasném vítězství povraždili odzbrojené rudoarmějce převážně ranou do týla. Po definitivním vítězství byli příslušníci zbraní SS pochytáni a zejména druhý den především v náchodském pivovaru popraveni a někteří předtím často i krutým způsobem mučeni. Tyto události byly sice již přede mnou mnohokrát popisovány, ale mí předchůdci většinou zmiňovali pouze první část tragédie v Bělovsi. Následný masakr v pivovaře zůstal alespoň z české strany téměř nepovšimnut.

Přednost mé knihy spočívá v tom, že jsem jako snad úplně první obě události spojil jako celek, a hlavně jsem v tom viděl příčinu a následek. Jinými slovy řečeno, nebýt masakru v Bělovsi, nebylo by posléze ani masakru v pivovaru. Tento poznatek z regionálních dějin je krásně možno aplikovat na dějiny národní i světové. Kdyby si nacismus nezačal válku, nedošlo by posléze k masakru někdy i nevinných německých občanů.

Po roce 1989 je snaha některých »moderních« historiků vykládat, že se tak dělo pouze u nás. To je třeba rázně odmítnout. Možno doložit třeba podobným masakrem při osvobození Paříže (Dominique Lappierre-Larry Collins: Hoří už Paříž?), kde to ale bylo ještě horší v tom, že zde nebyli trestáni pouze esesáci. Celostátní historici tvrdí, že 9. května při osvobození Prahy nepadlo 500 sovětských vojáků, jak se dříve UVÁDĚLOlo (např. skripta Olivová, Věra a kol.: Československé dějiny 1918-1945 II. část. FF KU Praha 1966, s. 221), ale nanejvýš 30. To ale význam běloveských událostí jen zvyšuje, protože zde prokazatelně padlo sovětských vojáků 38, tedy víc než ten den v Praze.

Ve východních Čechách byl silný protinacistický odboj, včetně německých antifašistů. Které významné osobnosti se na něm podílely?

O zahraničním odboji účastníků za druhé světové války pocházejících z Náchodska jsem napsal knihu o rozsahu 550 stran Odboj občanů okresu Náchod v zahraničních pozemních jednotkách, 1936-1945 (Ústí nad Labem 2000). Obětem domácího odboje se věnuje rovněž moje publikace s přiléhavým názvem Aby se nezapomnělo… (Příběhy obětí nacistické perzekuce z Náchodska, Hronovska, Policka a Českoskalicka).

Vzhledem k omezenému rozsahu tohoto rozhovoru zmíním pouze významné osobnosti zahraničního odboje. Ze tří velitelů 1. čs. armádního sboru v SSSR hned dva pocházeli z Náchodska. První z nich, generál Jan Kratochvíl, se narodil v Horní Radechové nacházející se na poloviční cestě mezi Náchodem a Červeným Kostelcem, kde také po druhé světové válce dožíval. V pořadí třetím byl generál Karel Klapálek, který se narodil v Novém Městě nad Metují. To jaroměřský rodák generál Oldřich Španiel to »dotáhl« jen na velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Z významných účastníků zahraničního odboje zaslouží zmínit také známý spisovatel pro mládež, Náchoďan Jan Mareš. Mimo jiné napsal knihu Práče, jež byla zfilmována.

Jako zásadní odpůrce černobílého vidění považuji za jednoho z nejvýznamnějších účastníků zahraničního odboje z našeho regionu vedle Čechů broumovského Němce Julia Kubce. Díky svému postoji nebyl po válce odsunut. Když jsem se s ním v 90. letech seznámil, stále ještě neuměl dobře česky. Přesto jako zásadní odpůrce fašismu odešel již v roce 1937 bojovat do Španělska proti Frankovi. V roce 1940 bojoval jako člen čs. vojenské jednotky ve Francii proti německému wehrmachtu a na závěr války 1944-1945 se zúčastnil bojů při obléhání německé posádky v přístavním městě Dunkerque. Byl dvakrát raněn. Poprvé ve Španělsku, podruhé na konci války ve Francii. Po návratu do Broumova mu byly jako odbojáři, a navíc již předválečnému členu KSČ nabízeny různé funkce. Všechny odmítl a vrátil se k dělnické profesi. Říkal, že by nedokázal někomu poroučet. Pro jeho skromnost nikdo za minulého režimu až na jeden novinový článek jeho osudy nezaznamenal. Tak ta čest udělat to přišla na mě.

Mají tito hrdinové ve vašem kraji památníky?

Mají i nemají. Například v Náchodě i České Skalici zůstaly některé ulice i po roce 1989 pojmenovány po komunistických odbojářích. Po náchodském komunistickém odbojáři Petru Slezákovi zůstala dokonce i v Praze-Karlíně pojmenována ulice. Je chvályhodné, že po celkové údržbě náchodského nádraží byla pamětní deska věnovaná komunistickému odbojáři železničáři Františku Bílkovi vrácena na původní místo. Ve všech těchto případech je třeba mít na vědomí, že to byli především čeští vlastenci. U jiné pamětní desky věnované obětem nacismu z náchodských textilních továren naopak stačilo oslovení, že je věnována soudruhům z těch továren, aby byla odstraněna. Došlo tak k tragikomické situaci. Na té desce byly uvedeny také židovské oběti, úředníci z těchto továren. Ti rozhodně soudruhy nebyli. Když jsem zpovídal pozůstalé, tak mně říkali, že jejich otcové tam uvedení také soudruhy nebyli. Takže ti, co byli uvedeni jako soudruzi a nebyli soudruzi, byli odstraněním desky potrestáni dvakrát. Je k vážnému zamyšlení, když mně syn jednoho takového odbojáře umučeného v Mauthausenu po těchto přemetech říkal, že je to vlastně dobře, když jeho táta v Náchodě žádnou pamětní desku nemá…

Dochází k reinterpretaci dějin. Z Rudé armády-osvoboditelky jsou děláni zločinci a mizí její památníky. Relativizují se německé zločiny. Zní dostatečně silně hlas skutečných historiků, aby tento »výklad« dějin zastavili?

To je bohužel pravda. Zde jsou na vině především někteří politici a část historiků, kteří využívají této situace ke zvýšení své popularity. Samozřejmě byly případy, kdy se sovětští vojáci dopouštěli krádeží (zejména hodinky) a v některých případech se i v Čechách dopouštěli znásilnění. Na druhé straně je doloženo, že jejich nadřízení obvykle nechali takové násilníky pro výstrahu potrestat, či dokonce popravit. Vlastním knihu autorů Karla Bartoška a Karla Pichlíka Američané v západních Čechách v roce 1945 (Praha 1953), kde popisují, jakých násilností se tehdy dopouštěli američtí vojáci. Oba autoři se později stali signatáři Charty 77.

Rozhodující je, že při osvobozování Československa položilo své životy na 140 tisíc sovětských vojáků. Nejenom to! V rámci vzpomínané běloveské tragédie se sovětští vojáci chovali tak, že za cenu vlastních životů chránili životy Čechů. Nejednalo se přitom v tomto směru o ojedinělý případ.

Nevím, že by někde na Náchodsku byl odstraněn pomník či pamětní deska věnovaná sovětským vojákům. Před běloveskou celnicí je stále socha rudoarmějce – i přes snahu ji odstranit, a na náchodském hřbitově je stále pietně udržován hrob padlým sovětským vojákům.

V květnu se v Brně bude konat sjezd SdL. Je vůbec možné po drastické válečné zkušenosti smíření, jak to prezentují pořadatelé z politického spolku Meeting Brno?

U Teplic nad Metují byl v roce 2002 zbudován pomník věnovaný 24 německým obyvatelům a jedné Češce zastřeleným v rámci divokého odsunu. Byly mezi nimi i malé děti. Jak k tomu došlo? V uvedeném počtu byli zejména staří lidé a děti odsunuti za hranice, kde se dnes nachází Polsko. Protože tam byli k nepotřebě, tak je vrátili zpět do Čech. Jenže v těch domech po odsunutých německých obyvatelích se už rabovalo, tak se viníci rozhodli ty většinou staré lidi a děti (včetně sedmileté holčičky) na Bukové hoře u Teplic nad Metují v noci z 30 června na 1. července 1945 popravit. Pomník je tedy na místě jako doklad kriminálních činů těch, co vraždili. Název pomníku Kříž smíření s cílem dát mu zobecnění (vyšší platnost) budil naopak zejména v prvních letech po vzniku pomníku emoce. Došlo zde například i k vandalismu.

Tohle může být varováním pro nadcházející sjezd sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně, který si dal do značné míry jednostranně za cíl také smíření. Znovu je třeba zdůraznit podstatu problému. I když se Češi i ostatní obyvatelé jiných zemí, které byly porobeny nacisty, také dopouštěli násilí, je třeba v rámci smíření jasně pojmenovat, kdo si začal. Za zamyšlení také stojí, proč občané s německou státní příslušností konají tento sjezd v Česku.

Poučilo se lidstvo ze dvou světových válek?

Lidstvo se snad poučilo alespoň natolik, že se nedostane k moci někdo podobný jako Hitler. O to se musíme stále (!) přičiňovat i my historici. V tomto ohledu jsem dal dokonce název, jak již jsem uvedl, jedné své knize. A to: Aby se nezapomnělo…

Monika HOŘENÍ