Šestadevadesátiletý občan Rosic u Brna, plukovník v. v. docent Ing. Antonín MALACH, CSc., žil rok na Korejském poloostrově. Přijel tam v roce 1953 pár dní po ukončení krvavé války jako pobočník velitele československé jednotky umístěné na demarkační linii mezi oběma znepřátelenými Korejemi. Společnost národů tam vyslala jednotky nezúčastněných států, aby mezi dosavadními nepřáteli dojednaly mír.
Jako člen Dozorčí komise neutrálních národů odjel plukovník Malach do Asie původně na tři měsíce. Vrátil se ale až za rok. Manželka zůstala doma se dvěma dětmi a čerstvě narozeným třetím synem. Ten před pár dny oslavil sedmdesátiny jako profesor Ostravské univerzity. Když se tento veterán z Koreje vrátil, nejmladší syn už chodil a vítal ho u dveří.
Vyjednávalo se na demarkační linii mezi oběma Korejemi v Pagodě míru. Zúčastnění se pořád hádali, mezinárodní Dozorčí komisi se přesto podařilo udržet mezi nimi mír.
Ve své vysoké funkci se Antonín Malach tehdy mohl pohybovat po Severní i Jižní Koreji a na jednáních se setkal dokonce i s Kim Ir-senem, kterého zažil i vtipkovat. »Ptal se nás, jak žijeme, co děláme. Dokonce měl i smysl pro humor. Smál se, že se narodil v den zániku Titaniku, ale přesto věří, že jeho země bude žít,« svěřil se veterán. V zemi viděl Malach mnoho zničených domů, věcí a lidí zmrzačených válkou. Pohled na rozbitou Koreu jej provází dodnes. »Oni neměli nic. Vše jsme si na misi do Koreje museli přivézt, dokonce i koření. Byli hrozně zbídačení válkou,« vzpomínal.
Před čtyřmi roky ke svým 92. narozeninám vydal Malach svou knihu vzpomínek na tyto události Co vyřeší válka. Publikaci pokřtil na Moravském náměstí v Brně. Protože má dodnes slabost pro krásné ženy, při autogramiádě se dal vyfotografovat se svými favoritkami. Rosického vojenského veterána jsme požádali o odpovědi na několik otázek:
Jak hodnotíte dosavadní vztahy mezi oběma Korejemi po sedmdesáti letech?
Vztahy mezi oběma částmi Korejského poloostrova jsou dlouhodobě vlažné. Velké naděje a jisté spřátelení nastalo v období, kdy se konala v Soulu v roce 1984 XXIV. letní olympiáda. Potěšilo mě, že tam zazněla v obou částech země oblíbená krásná korejská národní píseň Ariran. Je o dívce, která čeká, až na stráních rozkvetou azalky a k ní přijde láska. Melodie této písně mě zaujala, koupil jsem si starokorejský hudební nástroj senap, naučil jsem se na něj hrát a symbolicky jej daroval k sedmdesátým narozeninám synu Josefovi, kterého jsem viděl poprvé při svém návratu domů v roce 1954.
Co byste doporučil, aby se vztahy mezi Korejemi zlepšily či vyřešily?
Obě části Korejského poloostrova prokázaly vysokou technickou schopnost. V běžných domácnostech se u nás používají vyspělé jihokorejské výrobky a Jihokorejci se přihlásili do
soutěže o dostavbu naší jaderné elektrárny. Většina států zaujímá vůči Severní Koreji izolovaný postoj, exprezident Donald Trump však dokázal s Kim Čong-unem jednat.
Je až neuvěřitelné, že se Severokorejcům podařilo vyrobit jako jednomu z mála států světa jadernou zbraň, ovšem na úkor životní úrovně. Spojením by vznikl silný stát. Brání tomu však politické důvody. Na jedné mezinárodní konferenci válečných veteránů jsem o této otázce hovořil s jihokorejským delegátem. Dospěli jsme k názoru, že kdyby se do toho nepletly velmoci, Korea už by byla dávno sjednocená.
Prozraďte něco navíc, co jste nezachytil ve své knize Co vyřeší válka.
Byl jsem účastníkem mírové mise v době, kdy panovaly přátelské vztahy mezi ČSSR a Severní Koreou. Byl jsem tehdy svědkem vydatné pomoci z naší strany, například jsem byl přítomen předávání škodovácké lokomotivy. Protože prakticky všechny vlaky byly zničeny kobercovými nálety, velmi mě to citově dojalo a byl jsem na svou vlast hrdý.
O svých zkušenostech z tehdejší Koreje občas besedujete se zájemci v Komunitním centru pro válečné veterány v Brně. S jakým ohlasem?
Lidé přijímali mé zážitky s pochopením a měli četné doplňující otázky.
Jste nejstarším veteránem tohoto Komunitního centra. Přibližte nám, prosím, jeho činnost.
Váleční veteráni, kterých je u nás již přes 15 000, mají zvláštní úlohu v otázkách války a míru. Poznali následky válek na své kůži a mohou působit svými zkušenostmi zejména na mládež a děti. V tomto smyslu dobře plní svou úlohu Komunitní centrum válečných veteránů v Brně, které bylo v ČR založeno jako první. Stará se o válečné veterány například tak, aby našli po skončení misí práci, organizuje výstavy, besedy a rozvíjí bohatou činnost včetně mezinárodních konferencí ve spolupráci s Univerzitou obrany za podpory Vojenské nemocnice Brno.
Jak vidíte současnou žhavou mezinárodní politicko-vojenskou situaci ve světě?
Nemohu pochopit, že s rozvojem vzdělanosti a zlepšujícími se životními podmínkami dochází ke sporům o území. Vázne zřejmě výchova v rodinách a ve školách. Mezinárodní organizace by měly mít větší autoritu, velmoci by měly mírnit své požadavky a uplatňovat více tolerance.
Co byste sám chtěl říct od plic našim čtenářům?
Více vzájemného porozumění a úcty k životu.
Václav ŽALUD
