Vláda dlouhé měsíce otálela

60

Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josefem Středulou

Jak se podle odborů Fialova pětikoaliční vláda vyrovnává s energetickou krizí?

Víte, rostoucí zdražování úplně všeho, počínaje energiemi přes růst cen pohonných hmot, potravin, vstupů do výroby až po růst cen základních životních potřeb, vyvolalo v našich občanech obrovskou sociální nejistotu. Lidé se dnes oprávněně bojí, co bude dál. Děsí se dnů, které přicházejí.

Tento negativní vývoj naší společnosti se odborům přirozeně nelíbí. Současné vládě to dáváme najevo prakticky již od ledna. Již od loňského prosince výrazněji začaly růst ceny energií, což se projevilo v růstu inflace. Místo obvyklého růstu v rozmezí dvou tří procent činila inflace v lednu 2022 již sedm procent. Proto jsme se, jako odbory, setkali s vládou a předložili jsme jí řadu našich doporučení. Jenže vláda na ně nebrala zřetel, a to jak tehdy v lednu, tak prakticky do současné doby. Přičemž mezitím inflace za oněch více než osm měsíců vzrostla na 17,5 procenta.

Premiér Petr Fiala, ale i někteří další členové vlády, vykládali, že nenechají nikoho padnout. Problém přitom spočíval v tom, že po oněch osm měsíců vláda čekala na celoevropské řešení, které stále nepřicházelo, místo aby se inspirovala národními řešeními, jak je postupně přijala většina států EU. To je například zastropování cen energií. Dále to bylo snížení DPH, či dokonce i její zrušení na dobu nezbytně nutnou k oživení ekonomiky daného státu apod.

Teprve nyní, pod tlakem událostí, si někteří činitelé vládní koalice uvědomili, že je třeba urychleně najít řešení této situace. Navíc v těchto dnech již některá statistická data napovídají, že trend snižování zaměstnanosti u nás pomalu končí, či spíše již skončil. Hrozí, že postupně, pokud se urychleně nedá do pořádku česká ekonomika, začne u nás růst i nezaměstnanost.

Takže odmyslíme-li si polovičatá a naprosto nedostatečná řešení, s nimiž vláda přišla, to je například 5000 Kč přídavku na dítě či energetický úsporný tarif, které řešily následky, nikoliv příčiny krize, tak se konečně vláda rozkývala, že by zastropovala ceny energií. Ovšem otázkou je, na jaké úrovni. Návrhy celoevropského řešení, které zazněly z Bruselu, hovoří o limitu 200 eur, či dokonce 500 eur za megawatthodinu. To je pro české domácnosti a firmy limit značně vysoký a finančně k nezvládnutí. Uvidíme, na čem se vláda nakonec shodne. Určitě se tomu budeme intenzívně věnovat na jednání tripartity.

Faktem je, že jednání ministrů energetiky EU, které se uskutečnilo 9. září v Praze, bylo pro řadu lidí zklamáním. Vždyť ve své podstatě jen naznačilo, jak by mohlo celoevropské řešení vypadat, ale asi nakonec bude záležet na národních vládách, jak tuto problematiku uchopí a jak se jim nakonec podaří jejich ekonomiku stabilizovat.

Co jste vlastně vládě již letos v lednu navrhli?

Zmínil jsem se o otázce zastropování cen energií, ať již elektřiny, či dokonce plynu. Ale v tom se názory různých odborníků liší. Faktem je, že řada zemí EU, kromě zastropování cen energií či potravin, také sáhla ke snížení DPH, či dokonce k jejímu dočasnému zrušení. Když už hovoříme o cenách, odbory navrhují a požadují, aby současná česká vláda využila zákona o cenách, který u nás platí již od počátku 90. let. Tento zákon totiž obsahuje možnost úředně stanovit ceny, to je pevné ceny, a také maximální a minimální ceny. Dále umožňuje stanovit maximální rozsah zvýšení ceny v daném období či stanovení přiměřeného zisku, ale také vyhlásit i cenové moratorium.

Myslíme si, že kdybychom zákon o cenách použili již letos v lednu, jak odbory požadovaly, tak nemáme tak šílenou inflaci, jakou zažíváme dnes. Přitom inflace hrozí, že půjde až ke 20 procentům. Proto říkáme, že vláda udělala obrovskou chybu. Kdyby zákon o cenách uplatnila tehdy v lednu, respektive v prvním kvartálu, tak bychom tak vysokou inflaci neměli. Jenom pro srovnání uvedu příklad. Francie, která přijala zastropování cen energií a řadu dalších opatření, má v současné době inflaci ve výši 7,5 procenta. Takže chyba je na straně vlády, a na nikom jiném.

Předpokládám, že odbory kvůli tak vysoké inflaci předloží vládě a zaměstnavatelům požadavky na růst platů a mezd…

V tom máte přirozeně pravdu. Ale nejprve musím vysvětlit, jak to vidí odbory. Nominálně, v rámci kolektivního vyjednávání, mzdy porostou, ale reálně, kvůli inflaci, za léta 2022-2023 klesnou. Mimochodem, nedávno zveřejněná informace ČSÚ uvádí, že ve srovnání se 2. čtvrtletím loňského roku za 2. čtvrtletí letošního roku reálné mzdy klesly téměř o 10 procent! Právě tento pokles reálné mzdy se projevuje v tom, že lidé dnes cítí, že nemají peníze, jak to dnes vidíme i podle mnohdy poloprázdných nákupních košíků. Ale na každého jedince působí tato vysoká inflace různě. Každý má totiž svůj vlastní spotřební koš.

Odbory se dnes často setkávají s tím, že různí ekonomové radí této vládě, že nejlepší a prakticky jediný způsob, jak zvládnout inflaci, je sáhnout lidem na jejich peníze. Konkrétně mohu v tomto směru citovat hlavní ekonomku Raiffeisenbank Helenu Horskou, která je zároveň ekonomickou poradkyní premiéra. Ta totiž říká, že chceme-li zastavit inflaci, nemůžeme ji neustále kompenzovat růstem mezd.

Říkat, že zaměstnanci jsou ti jediní, kteří by toto neustálé zdražování měli odnášet, považuji za nesprávnou a falešnou argumentaci. Přitom guvernér ČNB Aleš Michl říká, že inflaci u nás nezpůsobily mzdy a platy. Skutečnost, že to není pravda, potvrdila i sama Evropská komise a Evropská centrální banka. Řekl bych, že právě současná exploze zdražování je tím hlavním důvodem, proč lidé chtějí přijít demonstrovat na Václavské náměstí.

Něco jiného je, když máte plat či mzdu ve výši 100 000 Kč měsíčně, anebo když váš příjem činí jen 20 tisíc. Navíc připočtete-li si k tomu, že když onemocníte, tak vám nemocenská činí jen 60 % z vašeho příjmu, zatímco poslanci a senátoři mají při nemoci svých 100 % jistých. Z toho, co jsem nyní řekl, vyplývá jediné resumé: Tito lidé by z televizní obrazovky neměli radit lidem svá doporučení. Vždyť například doporučení, jak jsme nedávno slyšeli od jedné političky, kolik si mají vzít svetrů, je zcela mimo realitu života.

Co tedy odbory očekávají od vlády, když jí někteří ekonomové radí nezvyšovat platy?

Jako odbory se obáváme něčeho mnohem horšího. Politika tohoto státu totiž směřuje k regulaci mezd. Nečinnost vlády, pokud jde o otázku cenových regulací, umožňuje, a to bez omezení, postupně snižovat kupní sílu mezd. Vždyť pod údajnou snahou boje proti inflaci se vláda snaží zásadně zadržovat mzdový růst zaměstnanců. Například v posledních dvou letech to již pocítil veřejný sektor, a to tím, že se během této doby neustále odsouvala otázka zvýšení platů právě ve veřejném sektoru. Dá se říci, že přidání na platech těchto zaměstnanců od 1. září o 10 procent se ve skutečnosti, když jim po dva roky nebylo přidáno, rovná zvýšení platů jen o tři procenta. Přitom pro letošní rok, a zejména pro rok 2023, je to přímo nicotné.

Když už jsme u platů a mezd, mnohem horší situace je v případě zvýšení minimální mzdy. Přitom minimální mzda je základním kamenem mzdové politiky státu. Dá se říci, že vláda, za souhlasu a podpory České národní banky, se snaží o to, aby zaměstnanci byli jediní, kteří mají zachytit obrovský nárůst inflace sužující naši zemi. Takže inflací zdevastovaná cena práce má být jedinou cenou, s níž chtějí současní představitelé státu regulovat vývoj inflace a růstu cen. Přirozeně, že odbory jsou zásadně proti tomu.

Musím říci, že požadavky odborů na růst platů a mezd nejsou proinflační, a to ani podle prognóz ČNB a ani ministerstva financí. Zdroje velké inflace v České republice jsou jinde. Především v zahraničí. Ale také v absolutní neschopnosti státu zabránit prostřednictvím cenové regulace neoprávněnému zvyšování cen. Zatímco zaměstnancům reálně klesá výše jejich mezd a platů, zisky firem, zejména velkých energetických, průmyslových a finančních koncernů, výrazně rostou. Pro ně jsou čeští zaměstnanci jen levnou pracovní silou. Prohlubuje se charakter našeho státu jako země levné práce. To jako odbory opravdu nechceme.

Když hovoříme o růstu mezd, tak v rámci kolektivního vyjednávání budeme postupovat individuálně podle ekonomických ukazatelů a výsledků každé firmy. Nechceme je přemrštěnými požadavky potopit, ale na druhé straně, když vidíme jejich obrovské zisky, v rámci kolektivního vyjednávání si pro alespoň určitou část z nich přijdeme.

Hovoříme-li o ziscích zahraničních koncernů a firem, jak je to vlastně s odchodem dividend z České republiky do zahraničí?

V paláci Forum Karlín jsme přítomným členům odborových svazů promítali několik grafů, z nichž vyplývalo, že v roce 2021 odešlo, formou dividend, cca 200 miliard korun. Z promítaných grafů se dal vyčíst jeden zajímavý údaj, a to, že když srovnáme výši nominálních mezd v západní Evropě, to je u původních zemí EU15, nyní EU14, s výší nominálních mezd zemí střední a východní Evropy, tak v podstatě vidíte novou železnou oponu, když použiji výraz, který se používal za studené války. Prostě rozdíl, jak jej ukazují grafy, je markantní, a to ve prospěch zemí EU14.

K tomu mohu jenom říci, že budeme požadovat zachování kupní síly našich obyvatel. Chceme, aby i u nás měli naši občané zajištěn důstojný život, jako je tomu na Západě. Nechceme se kvůli inflaci ve mzdách vrátit o několik let zpátky. Proto říkáme, že jsou firmy, které mají problémy, potíže, ale na druhé straně jsou i firmy, které mají vysoké zisky. Protože v těchto firmách byly tyto zisky vyprodukovány, je nutné, aby z nich měli užitek i zaměstnanci.

Zmínil jste se o minimální mzdě. Jaké jsou požadavky odborů?

Odbory jsou si vědomy, že minimální mzda u nás, a to zejména ve srovnání s okolními středoevropskými státy, je hodně nízká. Činí jen 16 200 Kč. Vzhledem k inflaci, kterou právě prožíváme, požadujeme její navýšení o 2000 Kč na 18 200 Kč. Ale současná vláda zatím mlčí. Načež se k nám doneslo, že například začala spekulovat i o tom, že by například v souvislosti s minimální mzdou zrušila zaručené tarify. To je pro nás nepřijatelné. Jsme rozhodně proti tomu.

Ale když jsem se zmínil, že minimální mzda u nás je velmi nízká, tak stačí porovnat některé údaje. Například na Slovensku činí minimální mzda k 1. lednu 2022 700 eur. To je nad průměrem České republiky. Minimální mzdu v našem středoevropském regionu mají vyšší nejen v Německu a Rakousku, ale i v Polsku. Mimochodem, v Německu mají inflaci poloviční, než je u nás, zhruba 8,5 procenta, ale tamní vláda zvyšovala letos minimální mzdu dvakrát, celkem o více než 20 procent. Česká vláda při inflaci překračující 17 procent minimální mzdu zvýšit nechce. Logiku v tom nevidím žádnou.

Pokud jde o poměr minimální mzdy k mediánové mzdě, je Česká republika na tom nejhůř v Evropě, a jsme třetí odzadu, pokud jde o její poměr k průměrné mzdě.

Otázka minimální mzdy má ještě jeden aspekt. Když vezmeme poměr čisté minimální mzdy k hranici chudoby pro jednotlivce, znamená to, že zaměstnanec, který pracuje za minimální mzdu, patří k tzv. pracující chudobě. Jsme v 21. století, nikoliv ve století 18. či 19., jak si asi někdo představuje. Přitom Česká republika není chudá země a české firmy nejsou rovněž chudé. Ale být v situaci, kdy vlastní zaměstnanci jsou pracující chudobou, kdy mají minimální mzdu, to je ostudné. Vláda by s tím měla něco konečně udělat. Přitom minimální mzda je veliké téma EU, o kterém se v poslední době hovoří. Nyní se v orgánech EU projednává otázka stanovení a schválení evropské minimální mzdy, přičemž každý stát by si ji stanovil individuálně, podle svých podmínek.

Požadavků odborů vůči vládě a zaměstnavatelům bylo určitě během vašeho nedávného mítinku povícero. O které další například šlo?

Například jsme vznesli otázku délky pracovní doby našich zaměstnanců ve srovnání se délkou pracovní doby zaměstnanců v ostatních státech EU. Náš expertní tým například zjistil, že v České republice délka pracovní doby rozhodně nepatří mezi nejkratší. Například na Slovensku jsou na tom tamní zaměstnanci o něco lépe než ti naši. Český zaměstnanec za 40 let svého pracovního života odpracuje o 9 let více než zaměstnanec německý, o 8 let více než Dán, o 7 let více než Nizozemec a Belgičan, a o 5 let více než Francouz.

K tomu mohu jen konstatovat, že ve firmách, kde působí odbory, je díky kolektivnímu vyjednávání pracovní doba kratší než ve firmách, kde odbory nepůsobí. Navíc podle nás by pracovní doba mohla být kratší, a to bez krácení výše mzdy.

Ještě dodám, že jsme toho názoru, že bychom měli mít uzákoněno pět týdnů řádné dovolené pro všechny zaměstnance, jako je tomu i v jiných zemích EU. Ve veřejném sektoru tomu tak je, a přitom v soukromých firmách, opět díky kolektivnímu vyjednávání, to má většina firem, kde se to zapracovalo do kolektivní smlouvy. Tak by to mohli opravdu mít u nás všichni zaměstnanci.

Dalším požadavkem odborů je i možnost, aby lidé v tzv. těžkých povoláních, kteří pracují ve 3. a 4. kategorii rizika, mohli odejít do předčasného důchodu, a to bez krácení výše jejich důchodu.

Těch otázek, o kterých by se dalo hovořit je povícero, ale to by překročilo téma a rozsah tohoto rozhovoru.

Jako největší odborová centrála u nás jste svolali na 8. října 2022 demonstraci na Václavské náměstí. Proč?

Řeknu to stručně. Pokud česká vláda nebude akceptovat přirozené a logické požadavky odborů a nebude správně reagovat, aby co nejrychleji a co nejlépe vyřešila současnou energetickou krizi a další důsledky z toho vyplývající, tak odbory budou veřejně a masově protestovat. Je totiž »pět minut po dvanácté«, vláda dlouhé měsíce otálela. Myslíme si, že Václavské náměstí, jako tomu bylo v roce 2012, opět zaplníme. Nebude-li vláda řešit zoufalou situací lidí, ti nás v našem úsilí o nápravu situace plně podpoří. Mimochodem, že je čas k nápravě již kritický, o tom svědčí i to, že demonstrace odborářů a dalších naštvaných občanů začíná 8. října ve 12.05 hodin. To by si vláda měla uvědomit.

Miroslav SVOBODA

(Rozhovor se uskutečnil ještě před tím, než vláda navrhla zastropování cen elektřiny a plynu – pozn. aut.)