Energetický expert Vladimír Vlk: Blackout byl varováním. Česká energetika potřebuje změnu

462

Zažili jsme další vlnu extrémních veder a blíží se první výročí loňského rozsáhlého blackoutu. Může se podobná situace opakovat? A je podle vás česká energetika připravena na stále větší podíl obnovitelných zdrojů, nebo nás čekají další problémy s bezpečností dodávek i cenami elektřiny?

Ano, čtvrtého července to bude přesně rok od loňského velkého blackoutu. Dodnes vlastně nikdo jednoznačně neřekl, co bylo jeho skutečnou příčinou. Já na to mám ale svůj odborný pohled.

Nebudu čtenáře zatěžovat technickými detaily, ale je potřeba pochopit jednu důležitou věc. Klasické elektrárny s točivými generátory pomáhají udržovat stabilní frekvenci celé elektrizační soustavy. Fotovoltaické a větrné elektrárny takto nefungují. Dodávají do sítě to, co právě vyrobí, ale samy ji nestabilizují.

A právě v tom může být problém. Když je několik dní po sobě slunečno a fotovoltaiky vyrábějí naplno, vznikají velké přetoky elektřiny. Německo má obrovské množství solárních elektráren, podobná situace je i v Polsku, takže elektřina proudí i přes Českou republiku. Naše soustava se s tím musí vypořádat.

Loni podle mého názoru sehrála roli ještě jedna okolnost. V letních měsících bývá řada klasických, především uhelných elektráren kvůli plánovaným odstávkám a také s ohledem na rostoucí důraz na obnovitelné zdroje v omezeném provozu. Právě tyto elektrárny přitom běžně pomáhají stabilizovat síť. Když jejich výkon chybí, možnosti regulace jsou výrazně menší. A jediná paroplynová elektrárna v Počeradech takovou situaci sama vyřešit nemůže.

Neříkám, že každé horké počasí automaticky znamená blackout. Ale čím více bude v soustavě obnovitelných zdrojů bez odpovídajících regulačních kapacit, tím důležitější bude stabilitu celé sítě nepodcenit.

Blackout byl ale nakonec spojován především s přetržením vedení. To tedy nebyla ta hlavní příčina?

To přetržené vedení tam samozřejmě svou roli sehrálo. Jenže podle mého názoru nebylo prvotní příčinou. Vlivem velkého zatížení se vodiče zahřívaly, docházelo k jejich tepelné roztažnosti a současně se zvyšoval elektrický odpor. To nakonec vedlo i k mechanickému poškození vedení a jeho přetržení. Jenže to už byl důsledek předchozího vývoje, nikoli příčina celé události.

Poučení z loňského blackoutu je podle mě jednoznačné. Musíme ponechat v provozu dostatek klasických regulačních zdrojů, které dokážou stabilizovat elektrizační soustavu. Bez nich se podobným situacím budeme jen těžko vyhýbat.

Jsme tedy letos na podobnou situaci lépe připraveni?

Ano, dispečeři dnes mají mnohem více informací a provoz obnovitelných zdrojů pečlivěji sledují. Dokážou také lépe omezovat přetoky elektřiny. Přesto bych byl opatrný. Fotovoltaické elektrárny samy o sobě klasické zdroje nahradit nemohou. Vyrábějí tehdy, když svítí slunce, ale síť samy neregulují. A právě regulační výkon klasických elektráren je pro bezpečný provoz celé soustavy stále nezbytný.

Fotovoltaických elektráren ale rychle přibývá. Je na to tedy česká přenosová soustava připravena?

U rodinných domů v tom zásadní problém nevidím. Každá instalace dnes prochází schválením distributora, který určuje maximální výkon i podmínky připojení. Důležité je správně elektrárnu navrhnout podle skutečné spotřeby domácnosti. Ideální je, když vyrobenou elektřinu spotřebujete sami nebo ji uložíte do baterií. Přetoky do sítě mají být co nejmenší a jsou také regulované.

Lidem vždy doporučuji, aby si nejprve nechali zpracovat energetickou analýzu. Mnozí si totiž myslí, že čím větší fotovoltaiku postaví, tím více vydělají. Ve skutečnosti to tak není. Pokud elektrárna není správně dimenzovaná a elektřinu posílá zbytečně do sítě, může se to majiteli naopak prodražit.

Fotovoltaika tedy má své místo, ale pouze jako součást vyváženého energetického mixu. Bez dostatečného množství klasických regulačních elektráren se stabilní a bezpečná elektrizační soustava podle mého názoru dlouhodobě provozovat nedá.

Často se mluví o velkých bateriových úložištích. Jsou skutečně řešením, například při vyrovnávání sítě, nebo jako úchovna energie?

Určitě mají svůj význam, ale lidé si od nich často slibují něco, co neumějí. Bateriová úložiště neslouží k tomu, aby ukládala elektřinu z léta na zimu nebo na několik týdnů dopředu. Jejich hlavní úlohou je vyrovnávat krátkodobé výkyvy v síti.

Když například náhle vzroste odběr elektřiny a začne klesat frekvence, baterie dokážou velmi rychle dodat potřebnou energii a pomoci soustavu stabilizovat. Jsou tedy důležitým podpůrným prvkem, ale nenahrazují klasické regulační elektrárny.

I budování velkých bateriových úložišť má svá pravidla. Je potřeba splnit technické podmínky distributorů a správně zvolit místo připojení. Rozhodně to není jednoduchý byznys, jak si někteří investoři představují.

Občas se objevují i případy, kdy se přebytečná elektřina doslova „pálí“ ve speciálních zařízeních. Dává to podle vás smysl?

To považuji za technický nesmysl. Vyrobíme elektřinu ze slunce, pošleme ji do sítě a následně ji jen proto, aby se síť stabilizovala, přeměníme na teplo a vyfoukneme ji ventilátory do vzduchu. Technicky to sice funguje jako regulační opatření, ale z hlediska efektivity je to podle mě špatná cesta. Ve výsledku totiž výrobce dostane zaplaceno za dodanou elektřinu, zatímco její část se jednoduše promění v odpadní teplo.

Vláda nyní připravuje akcelerační zóny, které mají urychlit výstavbu nejen solárních, ale i větrných elektráren. Co na to říkáte?

Česká republika nemá pro větrnou energetiku ideální podmínky. Nejvhodnější lokality jsou především v Krušných horách nebo na Českomoravské vrchovině a řada z nich už dnes větrnými elektrárnami osazená je. Přesto se nyní uvažuje o stavbě stále vyšších větrníků, které mohou dosahovat výšky až kolem 250 metrů.

Já bydlím na Podřipsku a právě tam se o akcelerační zóně také mluví. Máme tam Říp, jednu z nejvýznamnějších českých dominant, a jsem přesvědčen, že tak vysoké stavby by zásadně změnily charakter celé krajiny. To není jen otázka energetiky, ale i kulturního dědictví a krajinného rázu.

Vedou se také diskuse o vlivu větrných elektráren na okolí. Jisté je, že vytvářejí turbulentní proudění vzduchu. Jaký dlouhodobý dopad to může mít na člověka nebo krajinu, o tom se stále vedou odborné debaty.

Navíc se často zapomíná na samotnou výstavbu. Takový větrník potřebuje obrovské betonové základy a stovky tun oceli. To všechno se musí vyrobit, dopravit a postavit. Pokud chceme hodnotit skutečný přínos pro snižování emisí CO₂, měli bychom započítat celý životní cyklus elektrárny, nejen elektřinu, kterou následně vyrobí.

Evropská unie přitom prosazuje rychlejší rozvoj větrné energetiky i prostřednictvím akceleračních zón. Je to podle vás správná cesta?

Myslím si, že Evropská komise dělá jednu zásadní chybu. Stanovuje členským státům jednotné cíle, aniž by dostatečně zohlednila jejich rozdílné přírodní a klimatické podmínky. To, co může dobře fungovat na pobřeží Severního moře, nemusí být automaticky vhodné pro Českou republiku. Česká energetická politika by měla vycházet především z podmínek České republiky.

Obávám se také, že kolem výstavby větrných elektráren vznikl velký byznys. Investorům samozřejmě jde o to své projekty prosadit, a obcím často slibují různé výhody. Jenže řada těchto slibů není tak jednoduchá, jak na první pohled vypadá. Například představa, že obec bude mít díky větrníkům téměř bezplatnou elektřinu, naráží na pravidla fungování energetického trhu i hospodaření obcí.

Akcelerační zóny mají výstavbu urychlit, ale podle mého názoru nesmějí být na úkor důkladného posouzení dopadů na krajinu ani na životní prostředí. Česká republika je navíc poměrně malá země s řadou chráněných území, ptačích oblastí a národních parků. Možností, kde lze podobné stavby umisťovat, proto není neomezeně.

Domnívám se, že o podobných rozhodnutích by měli politici více naslouchat odborníkům z oblasti energetiky a méně podléhat jednostranným zájmům. Energetická politika je příliš důležitá na to, aby se řídila pouze politickými cíli nebo ekonomickými tlaky.

Průmysl dlouhodobě upozorňuje na vysoké ceny elektřiny, které snižují jeho konkurenceschopnost mimo jiné i kvůli Green Dealu. Má podle vás šanci, že se situace v příštích letech zlepší?

Cenu elektřiny bych úplně nespojoval jen s Green Dealem. Je to složitější. Výsledná cena vzniká z několika částí – od nákladů na samotnou výrobu přes cenu emisních povolenek až po poplatky za přenos, distribuci a obchodní marže.

Velký vliv mělo například rozhodnutí Německa odstavit jaderné elektrárny a ve větší míře přejít na výrobu elektřiny z plynu. Plynové elektrárny mají vyšší výrobní náklady, což se následně promítlo i do cen na evropských burzách. Svou roli samozřejmě hrají také emisní povolenky.

Domnívám se ale, že dnes už problém neleží jen na straně výrobců. Významnou část konečné ceny ovlivňují také obchodníci s elektřinou. Energetický regulační úřad kontroluje regulovanou část ceny, samotné obchodní marže však prakticky nereguluje.

Proto jsem přesvědčen, že stát by měl mít větší možnost do cen zasahovat. Stejně jako dnes reguluje některé další síťové služby, nebo v poslední době i marže čerpadlářů u pohonných hmot, měl by mít možnost nastavit jasnější pravidla i pro obchod s elektřinou. Energie totiž není běžné zboží jako rohlíky v obchodě. Je to strategická komodita, bez které se neobejdou domácnosti ani průmysl.

Jednou z cest by podle mě bylo posílení role státu v energetice. Pokud by stát získal plnou kontrolu nad největším výrobcem elektřiny a zároveň vytvořil transparentnější systém obchodování, mohl by lépe ovlivňovat konečné ceny pro české odběratele.

Vy jste několik let působil ve vedení Energetického regulačního úřadu. Navrhoval jste tehdy jiné řešení?

Ano. Už v roce 2018 jsme na Energetickém regulačním úřadu připravovali novou tarifikaci i změny, které měly ceny elektřiny více navázat na skutečné náklady a zpřehlednit celý systém. Bohužel po změnách ve vedení úřadu za vlády Andreje Babiše jsem byl odvolán. Nechci se vracet k tehdejším personálním sporům. Faktem ale je, že po našem odvolání nový předseda ERÚ Josef Trávníček připravovanou reformu zastavil. Dnes se přitom se stejnými návrhy přichází znovu a vydávají se za novinku. Podle mého názoru jsme tím ztratili několik let, během nichž mohl být systém už dávno modernizován. Domnívám se, že jsme tím ztratili šest až sedm let a dnes jsme mohli být při řešení cen energií podstatně dál.

Energie totiž není běžné zboží jako rohlíky. Je to strategická komodita, bez které se neobejdou domácnosti ani průmysl. Proto jsem přesvědčen, že stát by měl mít větší možnosti ovlivňovat pravidla trhu a dohlížet na tvorbu cen.

Říkáte, že stát by měl mít větší vliv na ceny elektřiny. Jak by toho podle vás mohl dosáhnout?

Jedním z řešení je podle mě dokončit zestátnění společnosti ČEZ. Stát by měl odkoupit akcie od minoritních akcionářů a získat plnou kontrolu nad největším výrobcem elektřiny v zemi. Bude to stát peníze, ale z dlouhodobého hlediska se to vyplatí. Teprve potom může stát vytvořit systém, ve kterém nebude hlavním cílem maximalizace zisku, ale zajištění dostupné a stabilní elektřiny pro domácnosti, průmysl i veřejný sektor.

Jsem také přesvědčen, že veřejná správa by měla nakupovat elektřinu přímo od ČEZ, nikoliv přes obchodníky. Energie není obyčejné zboží. Je to strategická komodita. Dokud se k ní stát nezačne chovat tímto způsobem, budeme podle mého názoru stále řešit stejné problémy.

Helena KOČOVÁ