Za každý oběd se musí dříve či později zaplatit

30

Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s makroekonomem Jaroslavem Šulcem

Jak si vysvětlujete současnou explozi cen prakticky všeho, například potravin?

Nastalo to souběhem spousty faktorů ve stejném čase. Navíc inflace není zdaleka jen českou specialitou, ale vcelku obecným jevem. Byť u nás je bohužel nadprůměrně vysoká a její celková hladina je výrazně tažená vzhůru právě zvyšováním cen potravin. Vloni touto dobou stál kilogram chleba asi 28–29 korun, teď zdražil o deset korun. V mé oblíbené pekárně se půlkilogram výběrové značky – nesmím jmenovat – ještě před týdnem prodával přesně za 50 korun a teď přidal 10 %, zaplatím 55 korun. Máslo za rok z nějakých 32 korun poskočilo na současných 45 korun, a stále to roste, cukr z 12–13 korun na skoro 18 korun za kilogram a mohl bych pokračovat masem, mlékem, jogurty atd.

Ale proč tak najednou takové skoky, už jsme celkově skoro na patnácti procentech a konce zdražování nevidět?

Především srovnáváme nynější data s nízkou loňskou základnou. Před rokem na jaře ceny v úhrnu rostly okolo 2,8 až 2,9 %, teprve v létě se jako by utrhly ze řetězu. Za druhé až teď vidíme dosud skrytou stránku pandemie COVID-19, kdy byly směrem k živnostníkům, firmám i domácnostem pumpovány obrovské sumy peněz, aniž by byly kryté zbožím. A »za každý oběd se musí dříve či později zaplatit«!

Takže za dnešní inflaci může rozhazovačná Babišova vláda?

Nepochybně aspoň zčásti. Ale umí si někdo představit, v jakém stavu by dneska byla ekonomika i domácnosti, kdyby se nespustily ty nejrůznější anticovidové programy a balíčky? Já tedy ne. Tím přitom vůbec neříkám, že ty podpůrné programy neměly slabá místa, že ty miliardy tu a tam nešly i příjemcům, kteří je až tak nepotřebovali. Ale rozhodovala rychlost i za cenu okrajových nedokonalostí. Ale říkat, že anticovidové programy byla forma korupce voličů, je naprostý úlet. A to nejsem Babišův volič.

Nemůže za inflaci Putin, jak se dnes zkratkovitě říká?

Také jsem toto vysvětlení zaznamenal, teď se hodně nosí. Ale tragické operace na Ukrajině přece běží čtvrt roku, kdežto inflace nejdříve k pěti procentům a pak výše vylétla už loni v září, tedy o půl roku dříve! Ale že tento konflikt vyvolává – vedle těch dřívějších typů urychleného přechodu na Green Deal, zdražení dopravy především z Číny v důsledku COVID-19 atd. – další proinflační impulzy, na tom je jistě shoda. Na čem ale není shoda, jestli přitvrzováním embarga vůči Ruskuinflaci dál živíme, či ji tlumíme.

Co máte na mysli?

Především pro mne těžko pochopitelné hrátky s dodávkami uhlovodíků v situaci, kdy totální embargo – vedle plynu, ropy, hliníku a dalších komodit – by nejspíše rychle vedlo k dominovému kolapsu celé Evropské unie. Ta nedisponuje ani potřebnými rezervami, ani alternativními dodavateli v potřebném rozsahu.

Kdo jsou prvními oběťmi inflace?

Především spořivé domácnosti. Jestli cenová hladina meziročně poskočila o nějakých 14 procent, tak kupní síla stokoruny se snížila asi na devadesát korun. Ne na 86 korun, protože slušné banky střádalům nabízejí tří až pětiprocentní úrok. Ale ne tak vysoký, aby inflaci zcela vykryl. Má to tu výhodu, že už nemusíte dětem ve škole vyprávět, jak Zápotocký okradl domácnosti při měnové reformě v padesátých letech. Dnes to není tak razantní, ale fakticky jsme svědky zatím malé měnové reformy. Uvidíme, jak dlouho bude trvat.

A další oběti?

Nemám ještě potřebná statistická data, abych byl zcela konkrétní, musíme si na ně chvíli počkat. A tak jen nahrubo odhaduji, že by se podíl domácností ohrožených příjmovou chudobou mohl z nějakých dlouhodobých asi devíti procent klidně i zdvojnásobit, protože hodně z nich již tu kritickou hranici šedesáti procent takzvaného mediánového příjmu atakovalo i v minulé dekádě. U seniorů se jich pod hranicí příjmové chudoby nacházelo již v roce 2019 přes 16 procent, dnes to může být možná i čtvrtina.

A nepomáhá jim valorizace penzí?

Určitě pomáhá, navíc by letos měla proběhnout třikrát, to tu nikdy nebylo. Nicméně je prováděna vždy skoro s půlročním zpožděním a do té doby to musí senioři, a hlavně osamělé seniorky, nějak přečkat. Snad budou mít při své volbě, zda peníze utratit za jídlo, léky, či složenky, štěstí, že se dobře trefí…

Mají domácnosti vůbec šanci tuto inflační lavinu vstřebat?

Jak která, hodně závisí na výši naspořených peněz. A pokud navíc mají i dobře vychované děti, případně vnoučata, kterým není lhostejné, zda jejich rodiče či prarodiče živoří, či ne, je napůl vyhráno. Protože tito potomci za své blízké v případě nedostatku peněz, doufejme bez váhání, sáhnou do vlastní peněženky a zaplatí za ně tu doplatek za energii, tu účet třeba za opravu ledničky či pračky. Ty druhé rodiny mají prostě smůlu.

Co tím naznačujete?

Vnímám u těch »druhých« rodin či jedinců obrovské riziko skluzu do finanční pasti. Pokud se pamatuji, tak jsme s kolegy z ČNB ještě před pár lety odhadovali počet lichvářů asi na šedesát tisíc. ČNB tehdy přišla s nápadem tuto »živnost« jakéhosi finančního »poradenství« podrobit licencování. Což o to, nápad to byl dobrý, ale počet zájemců o licenci nepřekročil pouhých pár stovek. Takže ti »zbývající« dál poskytovali své »nezištné služby«, jen přešli do ilegality a ke splátkám si naúčtovali rizikovou přirážku.

Ty stovky tisíc exekucí přece nespadly z nebe a ani přes institut Milostivého léta zdaleka není vyhráno. Dnešní doba těm finančním šmejdům zase přeje velkorysé zisky. Uvidíme, jak dlouho bude dvouciferná inflace českou společnost – a nejde jen o domácnosti – ještě dusit. Ale určitě budeme svědky dalšího utahování opasků a také zřejmě mnoha lidských tragédií.

Má podle vás Fialova vláda nějakou koncepci boje s narůstající chudobou?

Křivdil bych jí, kdybych odpověděl zcela záporně, ostatně již zmíněná valorizace penzí by mě usvědčila ze zaujatosti. Ale toto je jen jeden, navíc dávno zákonem předvídaný nástroj, který vláda použít musí.

Podobně vidím i nesmělé pokusy řešit růst cen energií, kde jsou dalšími krutě postiženými vedle domácností především firmy. Vcelku plošně, ale extrémně ty, jejichž produkt je kriticky závislý na spotřebě energie. Typické to je u pekáren, dopravců či energeticky náročných provozů, které jsou pro českou ekonomiku typickým rysem její struktury.

Nejde jen o to, že by jejich ekonomické zhroucení vedlo k vážným poruchám v zásobování, ale každý výpadek produkce znamená snížení nabídky a nutně i další impulz k růstu ceny příslušného zboží. A řečeno makroekonomicky, dalším náběhem k noční můře – ničivé fázi stagflace. Tedy jen minimálního růstu produkce v podmínkách vysokého růstu cen.

Znamenalo by to sestup České republiky v žebříčku ekonomicky vyspělých zemí, kam jste naši zemi zařadil na své květnové přednášce pro Institut české levice, Klub mezinárodní politiky a Klub společenských věd?

Obávám se toho. Vidím rozdíl mezi umístěním mezi deseti nejvíce průmyslově vyspělými zeměmi – to je ale hudba už hodně vzdálená, a mezi deseti ekonomicky nejvyspělejšími státy. Tam nám vlak už dávno ujel, podívejte se na asijské tygry či Kuvajt a další země disponující drahými ropnými produkty.

Pokud se spustí v Evropě železná opona 2.0, jaké to bude mít následky pro naši ekonomiku, pro ceny zboží a služeb nutných pro občany?

V takovém případě bude obtížné kooperovat s globálními lídry »za železnou oponou«. Transfer know-how či produktů přes prostředníky bude, pokud vůbec, dražší o 30–50 %.

Je nějaká naděje, že ještě tato vláda bude schopna úspěšně čelit dramatickému souběhu nepříznivých okolností, vzdalujících nás od velmi vyspělých zemí?

Naděje nepochybně existuje, ta přece umírá jako poslední. Protože je česká ekonomika malá a hodně otevřená, tak to fakticky znamená, že je tudíž i hodně zranitelná více než ty ostatní, a mimo jiné až kriticky závisí na zahraničním obchodu. Tedy nejen dovozu, u nás tradičně uhlovodíků, ale též surovin, bohužel nyní i masa, spousty dalších potravin, ovoce atd., tak současně vývozu především výrobků zpracovatelského průmyslu.

Chápu to správně, že mezi schopností plynule produkovat (a tedy současně dovážet a vyvážet) a držet relativně vysokou životní úroveň, příznačnou pro vyspělost, je hodně přímá úměra?

Přesně tak. Bohužel jsme dospěli do extrémně kritické fáze, kdy čelíme souběhu hned více výzev: překonat důsledky covidu, který nejenže vedle více než padesáti tisíc předčasně zemřelých spoluobčanů jejich i ostatní české rodiny poznamenal zvýšeným psychologickým stresem, ale z ekonomického hlediska vyvolal hlubokou nerovnováhu veřejných financí. Ruku v ruce s tím jde expandující, a zatím nezvládnutá inflace, plíživá demografická krize, jsou tu nečekané komplikace pro sociální systémy včetně bydlení spojené s novou imigrační vlnou, pociťujeme již nyní děsivé dopady pokusů o Green Deal. Hrozím se militarizace země ve vazbě na zřejmě již nastupující studenou válku č. 2 a její devastující důsledky.

Asi není v silách této původně jen »Antibabiš-vlády« všem těmto výzvám v krátkém čase úspěšně čelit. To ale přece neznamená, že by se neměla o to aspoň pokusit. Hlavně nedělat kroky, které by znemožnilo jejich úspěšné řešení v budoucnu. Možná by pro začátek stačilo, kdyby se začaly problémy nazývat pravými jmény a vláda se pokusila ve společnosti hledat konsenzus k jejich řešení. A vážila si pořád ještě trvajícího sociální smíru.

No právě. Tato vláda spoléhá na to, že lidé mlčí, nevyjdou do ulic, neprotestují. Však náklady, jež provázejí vše, co jste zmínil, nejsou spravedlivě rozložené mezi obyvatelstvem a firmami. Spravedlnosti by odpovídalo progresivní zdanění příjmů. Kdy k tomu dojde? Proč se toho pravice bojí jako čert kříže?

Protože tahle vláda je primárně pravicová, je mentálně na úrovni Washingtonského konsenzu starého přes 30 let a programově odmítá keynesiánství, tedy aktivní zásahy státu tak, aby se především lidem dařilo dobře, a všechno ostatní může počkat.

Monika HOŘENÍ