Rozhovor s aktivistou za svobodnou Palestinu Zdeňkem Jehličkou
Jste jednou z tváří aktivit na podporu Palestiny. Jak se to stalo, že se věnujete především tomuto tématu?
Jsem možná jednou z tváří, rozhodně však ne jedinou. Za poslední rok izraelských válečných zločinů v Gaze, které si vyžádaly již na 41 tisíc známých obětí, vzniklo v Praze, potažmo na různých místech v České republice, hned několik iniciativ reflektujících otázku Palestiny. Ty vytahují na světlo izraelské běsnění v Gaze, ale i na jiných okupovaných palestinských územích. Já sám se tématu Palestiny věnuji někdy od roku 2011, kdy jsem ji též poprvé navštívil, a to hlavně z toho důvodu, že mne uráží zdejší zaslepená podpora Izraeli, která nás v důsledku činí spoluzodpovědnými za jeho zločiny. Nechci být žádným »hlasem Izraele v Evropě«, jak si to možná přeje premiér Fiala, a izraelské zločiny se rozhodně nedějí mým jménem.
Má smysl bojovat za vzdálenou zem, jejíž politiku od nás nemůžeme ovlivnit?
Sice nemůžeme ovlivnit politiku izraelské vlády, zato můžeme ovlivnit politiku vlády naší, a o to právě jde. Naším cílem je změna či narovnání české zahraniční politiky ve vztahu k Izraeli, která nemůže být ve vleku přání izraelské vlády, ale měla by být sebevědomá a tím i vyváženější. Slepá a nedůstojná podpora Izraele nás jednoznačně staví do mezinárodní izolace, např. v případě hlasování o rezolucích v OSN či v EU, omezuje nás v navazování vazeb v blízkovýchodním regionu a v důsledku nás zavádí až ke zpochybňování mezinárodního práva. To když podkopáváme práci obou soudních dvorů v Haagu. Jasné mezinárodně právní zakotvení chrání země velikosti a významu, jako je ta naše, a relativizování nálezu mezinárodních soudů jde proti našim deklarovaným národním zájmům.
Nepochybně je vám často předhazováno, že hájíte teroristy a vrahy obětí útoku Hamásu na izraelské civilisty 7. října 2023. Jak se s tím vypořádáváte?
Útoky na civilisty nejsou přípustné; jde o teroristický čin, a to jsme zopakovali několikrát. Což platí pro izraelské oběti z října loňského roku a platí to pro narůstající počty palestinských obětí v Gaze. Izrael vlastně se svými útoky na palestinské civilisty neskončil nikdy, jen to je méně vidět. Nejprve na Palestince útočily předstátní sionistické jednotky a od založení Izraele v roce 1948 to byly v různých obdobích a intenzitě jednotky izraelské armády a ozbrojených osadníků. Jen založení Izraele v roce 1948 si vyžádalo během etnického čištění, tzv. Nakby, vyhnání na 750 tisíc Palestinců, poloviny tehdejší palestinské populace. Tento přístup souvisel a stále souvisí se zajištěním natality a demografické převahy tzv. židovského státu – jak často připomínají Palestinci – demokratického pro Židy a židovského pro Palestince. Čili ano, pokud jsou nám předhazovány útoky na izraelské civilisty z října loňského roku, které jsme odsoudili, děje se tak často lidmi, kteří sami nejsou schopni či ochotni odsoudit hromadné zabíjení Palestinců.
Jaké je to být aktivistou za svobodu Palestiny v zemi s jednou z nejvíce proizraelských vlád, což se samozřejmě podepisuje i na vnímání konfliktu našimi občany?
Dvojí metr při hájení lidských práv a mezinárodního práva sledujeme právě na příkladu Palestiny a Palestinců dlouhodobě. Zvlášť pokud jej porovnáme s jinými konflikty, válkami a násilím, které probíhá paralelně. Výroky a zpochybňování některých našich politických představitelů však vedly za poslední rok k naprosté dehumanizaci Palestinců a k prudkému nárůstu protipalestinského rasismu. Na pozadí vyvražďování Palestinců v Gaze jde o extrémně nebezpečný přístup, který ukazuje na mentální úroveň jeho nositelů. To, že jsou pak terčem útoku nejen Palestinci, arabské, muslimské, či jinak vypadající komunity, ale i běžní čeští občané, kteří vyslyšeli hlas svědomí a zapojují se do veřejných aktivit kolem Palestiny, je výsledkem této politiky nenávisti.
Proč vlastně Netanjahu zaměřil v posledních týdnech svou prioritní pozornost na Libanon? Chtěl vyprovokovat Írán k akci, nebo za tím bylo/je ještě něco jiného?
Všechno nasvědčuje tomu, že Netanjahuova vláda chce využít příležitosti a překreslit mapu nejen Palestiny, ale i Blízkého východu. A to i za cenu další eskalace, kdy izraelská armáda bombardovala vedle Libanonu už i Sýrii a Jemen… Zvlášť pokud jde o případný další vojenský útoku na Írán, bylo by pro region velmi nebezpečné přímé zapojení USA, patrona a štědrého podporovatele Izraele.
U Palestiny není o čem polemizovat, koneckonců Naše pravda je označovaná za propalestinskou, tady je izraelské bezpráví od poloviny 40. let minulého století vůči palestinskému lidu natolik zřetelné, že je jasné, za koho je třeba se v tomto konfliktu postavit… Ovšem je tomu tak i v případě konfliktu s Hizballáhem?
Odsoudili jsme izraelský vojenský útok na Libanon a izraelskou invazi do této svrchované země jako jasné porušení mezinárodního práva. Aniž bych chtěl ukazovat na nepoměr, ve kterém utočil Izrael na Libanon, fakt – podobně jako v případě Gazy – málo známý, je pravdou, že Izrael má v Libanonu žalostnou pověst intervencí, vraždění a pronásledování Palestinců. V otázce Libanonu, podobně jako v jiných arabských zemích, jde stejně tak o otázku palestinských uprchlíků, kteří zde žijí po desetiletí a kteří mají právo na návrat do své domoviny.
Kam až podle vás může situace eskalovat? Když i jasně prozápadní a proamerický prezident Petr Pavel vyjádřil v souvislosti s počínáním Izraele obavy, máme se opravdu bát?
Izrael se nyní, podobně jako v minulosti, snaží o řešení situace silou, šokem a vytvářením takových nových skutečností, které půjdou v budoucnu jen těžko zvrátit. Myslím teď především další a hlubší kolonizaci Západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma, popř. staronové částečné osídlení Pásma Gazy, které bude světu prodáno jako bezpečnostní opatření. Ve vztahu k nejbližším sousedům hraje Izrael o posílení mocenského vlivu, a to i na pozadí tzv. Abrahamovských dohod, které jsou uzavírány mezi některými arabskými státy a Izraelem. Konečně Izrael dlouhodobě usiluje o eliminaci vlivu Íránu a jeho spojenců. Izrael však též hraje o budoucí podobu a uspořádání; země směřuje k větší mocenské centralizaci a odklonu od sekularismu. Na čemž má zájem i izraelský premiér, který pod tlakem svých vládních spojenců z extrémní pravice hraje o vlastní politické přežití. Můžeme se dočkat různých scénářů. Izrael se s vědomím toho, že má za sebou USA, pohybuje vskutku na hraně. Situaci nepřispívá ani slabost EU, zřetelná impotence mezinárodního společenství ani kleptokratické arabské režimy, hledající oporu i v dohodách s Izraelem. Jako propalestinský aktivista bych rád věřil v sílu arabské ulice a mezinárodní solidarity, ale i tady jsou možnosti již z podstaty omezené.
Kde se podle vás vůbec bere ona netanjahuovská arogance moci, ona bezprecedentní drzost, s jakou jeho režim ignoruje mezinárodní právo, rezoluce, stanoviska soudů, opakovaně odmítavé postoje a protesty vlastní odborné i laické veřejnosti, a dokonce to jde až tak daleko, že zakáže vstup na vlastní území generálnímu tajemníkovi OSN? Existuje někde nějaká síla, která může zločince Netanjahua zastavit?
Ano, zakázat vstup do země generálnímu tajemníkovi OSN, instituce, z jejíhož rozhodnutí Izrael vznikl, je vskutku absurdní a jen to ukazuje na mizérii situace, ve které se nacházíme. Netanjahu si to může dovolit, protože věří ve svou beztrestnost, a opírá se o sionistickou ideologii, která se ukázala jako ideologie rasistické nadřazenosti. Avšak všeho do času. Netanjahuova hysterická reakce na předběžné rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu ohledně možného páchání izraelské genocidy v Gaze a především na žádost hlavního prokurátora Mezinárodního trestního soudu Karima Khana o vydání zatykače na něj a na ministra obrany Joava Gallanta za válečné zločiny svědčí o jeho vlastní nejistotě. Není sporu o tom, že Netanjahu – a nejen on – by měl stanout před mezinárodním trestním soudem, a já pevně věřím, že se tak navzdory vydírání a zastrašování stane. Konečně, nic jiného než mezinárodní soud nemáme, a mělo by být v zájmu všech hledat spravedlnost právě skrze něj.
Jaké je podle vás ideální, ale reálné řešení situace v Palestině?
Izraelský nový historik Ilan Pappé, známý svou zcela zásadní prací na téma Nakby, nyní i v češtině vyšlé knihy Etnické čištění Palestiny, říká, že optimismus může být naivní, ale musíme si uchovat naději. Nemohu říci, co se nakonec ukáže jako reálné, jestli jeden, či dva státy, a není to v důsledku ani podstatné. Rozhodně by to mělo zůstat na konečném rozhodnutí lidí, kteří tam žijí. Musí však jít o uspořádání, které respektuje práva a vůli Palestinců, ale i Židů. Tedy žít společně za spravedlivých a rovných podmínek. To je to minimum, které můžeme žádat, ke kterému můžeme pomoci a v které musíme mít naději. Pokud se to zdá jako naivní, buďme realisté a žádejme nemožné! Cesta tranzice apartheidního státu osadnické kolonizace bude jistěže dlouhá a namáhavá a bude hodně záležet na vnitřních silách obou společností. Poučení z tranzice jihoafrického apartheidu nás učí, že zdaleka nestačí jen dosadit pár jiných hlav do vládních limuzín; změna musí být hlubší, aby narovnala staré strukturální diskriminace a tím i zažité předsudky. V prvé řadě však bude důležité pomoci s překonáváním strachu ze všeho nežidovského, který živí izraelskou společnost, a přirozené nedůvěry, která byla za desetiletí útlaku nashromážděna ve společnosti palestinské. Nic jiného než důstojnost v rovnosti však nakonec nemůže být stabilním, a tak ani bezpečným uspořádáním.
David PROUD, Roman JANOUCH