MUDr. Milan Kubek: Zdravotnictví je třeba umět řídit, což u ministra Válka postrádáme

550

Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s prezidentem České lékařské komory MUDr. Milanem Kubkem

*V rámci zdravotnického systému, jak jej před čtyřmi roky nastavila současná vládní koalice, se začínají projevovat vážné problémy. Jsou slyšet i hlasy varující před jeho možným kolapsem. Mohlo by v příštích letech k tomu dojít?

Ke kolapsu našeho zdravotnictví samozřejmě nedojde. Protože zdravotnictví není jakési perpetuum mobile, bez potřebných finančních zdrojů zajistit kvalitní a dostupnou péči, která je stále dražší, to zkrátka nepůjde. Jenom připomenu, že naše populace proti době, kterou jsme prožili před několika desítkami let, prostě stárne. Roste počet seniorů, přičemž ti mají mnohem více chronických chorob, což vyžaduje zajistit pro ně trvalou zdravotní péči.

Pokud má současná vláda nějaký plán, jak reformovat české zdravotnictví, v České lékařské komoře o něm nevíme. Patrně ho, zatím úspěšně, utajuje.

*Zdravotnictví trápí nedostatek finančních prostředků. Co je podle vás příčinou?

Po nástupu vlády premiéra Petra Fialy ministr zdravotnictví Vlastimil Válek »furiantsky« na podzim 2022 »zahodil« 14 miliard korun, které již byly do zdravotnictví alokovány předcházející vládou, vládou expremiéra Andreje Babiše, a to jako platba za státní pojištěnce. Ministr Válek tehdy prosadil snížení této platby. Přitom naše zdravotnictví v roce 2023 připravil o dalších 6 miliard korun s tím, že v roce 2023 byla platba za státní pojištěnce nižší, než byla na počátku roku 2022.

*Je řešením hledat úspory například v rušení malých nemocnic? Jak to vidí Česká lékařská komora?

Dá se říci, že ministerstvo zdravotnictví protežuje velké fakultní nemocnice, jichž je zřizovatelem, a to na úkor všech ostatních, zejména regionálních. Ministerstvo rozhoduje o tom, kolik peněz budou tyto velké nemocnice dostávat od jednotlivých zdravotních pojišťoven. Takže regionální nemocnice potom mají nižší objem peněz než fakultní. Proto si velké nemocnice mohou dovolit mít vyšší platy pro lékaře a ostatní zdravotnický personál. Mimochodem, velké nemocnice snadněji dosáhnou i na různé dotace z tuzemských zdrojů či z fondů EU.

Na druhé straně je třeba říci, že rovněž i regionální nemocnice mají své odpovídající místo v systému zdravotnictví. Velké nemocnice by měly poskytovat především specializovanou péči. Zatímco základní, levnější péči by měly poskytovat nemocnice okresní.

Zde je však nutné říci, že je potřebné nemocnice motivovat k tomu, aby si přestaly navzájem konkurovat. Nýbrž aby naopak začaly spolupracovat. To znamená, aby se jedna nemocnice více specializovala na operační obory, jiná spíše na interní obory. Nemocnice by si neměly konkurovat navzájem, protože pokud jde o zdravotnický personál, jeho počty jsou omezené.

Je nutné ještě říci, že regionální nemocnice by se měly zaměřit na navyšování kapacit dlouhodobé a následné péče, a to na úkor lůžek akutních. Jde o to, že naše populace stárne, což znamená, že část kapacit jejich lůžek je potřebné transformovat na lůžka následné péče. Je rovněž třeba posilovat i tzv. jednodenní péči, zejména drobné jednodenní chirurgické zákroky. Současně posilovat i ambulantní sektor. Ten také může odvést větší kus práce, než dnes odvádí. Nesmí být tak katastrofálně podfinancovaný, jako je tomu dnes.

*Když hovoříte o potřebě nemocnice více specializovat, budou mít pro takto nastavená pravidla dostatek lékařů?

Bohužel, u nás existuje tak velké množství izolovaných, specializačních oborů, kdy lékař jednoho oboru nemůže nahradit lékaře druhého oboru, kdy rekvalifikace z jednoho oboru do druhého trvá několik let. A to je samozřejmě pro lidi, kteří mají rodinu, již nestravitelné. V důsledku toho budeme mít věčný nedostatek lékařů.

Když hovoříme o vzájemné zastupitelnosti a dostupnosti lékařů, každý rok nám ubývá 1 % ordinací praktických lékařů a 3 % ordinací praktických pediatrů. Podíváme-li se na ambulantní sektor, myslím základní obory, tj. internu nebo chirurgii, asi 50 % lékařů je starších 60 let. Dá se říci, že jde o demografickou katastrofu. Hrozí, že během několika následujících let péče ambulantních lékařů u nás de facto zmizí!

Ještě musím dodat toto: Nelze říci, že velké nemocnice, především fakultní, převezmou zdravotní péči za ty malé. To prostě nejde. Musím zdůraznit, že zdravotnictví je organismus, kde každý má své místo. Je třeba spolupracovat a na druhé straně je také třeba zdravotnictví umět řídit, což u pana ministra Válka postrádáme.

Lidé si u nás rovněž stěžují na rušení nepřetržité pohotovostní služby v malých a okresních městech. Co s tím?

K tomu lze říci, že praktičtí lékaři mají i dnes, na základě své registrace, povinnost zúčastnit se pohotovostních služeb. Ze strany státu ale není vůle vytvořit jim pro to vhodné podmínky a také jim za to adekvátně zaplatit. Existují nejrůznější kličky, jak tento problém obejít. Jde o různé projekty, jako je například »on line« pohotovost, což je poradenství po internetu či po telefonu. To však osobní prohlídku pacienta v rámci lékařské pohotovostní služby samozřejmě nemůže nahradit. Jde jen o mrhání prostředky ze strany státu!

Pohotovostní služba nemusí být v současné době tak hustá, jako byla před více než 30 lety. Ale je třeba ji zachovat, protože dopravní dostupnost na venkově, zejména pro starší občany, je velice tristní. Starší občané jsou mnohdy nuceni si zavolat rychlou záchrannou službu. Stát to však stojí ještě více peněz, protože sanitka odveze raději stařečka či stařenku do nemocnice, která je vzdálená 30, a v řadě případů i 50 kilometrů. Prostě v daném městečku by měla právě z těchto důvodů fungovat nepřetržitá lékařská pohotovost.

Navíc svoji roli zde ještě hraje i to, že rychlá záchranná služba také nemá lékařů dostatek, takže v posádce sanitky mnohdy chybí lékař, který by stav člověka, jenž si pohotovost zavolal, okamžitě posoudil. Jde o to, že členové posádky bez lékaře si nemohou dovolit pacienta odmítnout a nechat ho doma. Zkrátka, tímto způsobem se celý problém přehazuje na nemocnice, kde potom dochází ke zbytečně velkému náporu na nemocniční pohotovost.

V naší společnosti se hovoří o tom, že ministr Válek kvůli prosazování nadstandardů v podstatě zavádí systém amerického zdravotnictví. Jak to vidíte vy?

Já si myslím, že pan ministr Válek nenastavuje nic. Zkrátka, žádná amerikanizace českého zdravotnictví se nekoná. Protože největší charakteristikou amerického zdravotnictví jsou vysoké výdaje na jeho provoz, a to na úrovni 18 % HDP, což jsou neskutečně velké peníze, oproti našim 8 % HDP.

Faktem je, že úhrady od zdravotních pojišťoven nepokrývají rostoucí náklady ordinací soukromých lékařů, proto se pan ministr Válek snaží, aby další lékaři, z jiných profesí, používali systém, kterému já říkám »zubařská stezka«. To je vybírání peněz od pacientů, řekl bych »na divoko«. Často tak občané zaplatí i za úkony, které zdravotní pojišťovny lékařům hradí. Dalo by se to nazvat jakousi dezintegrací zdravotní péče, nikoliv však její amerikanizací.

Česká lékařská komora a zdravotnické odbory doporučují vládě přijmout řadu opatření, která by pomohla ke zlepšení situace. O které konkrétní návrhy jde?

Určitě je třeba zvýšit objem peněz, který směřuje do zdravotnictví. Musíme se zamyslet nad tím, jaké máme vlastně možnosti. Především zda máme možnost soustavně zvyšovat platbu za státní pojištěnce. Mimochodem v tomto případě jde o peníze z našich daní.

Další možností je pokusit se zavést zdravotní daň na alkohol a na cukr. Přínos této daně by měl být směrován do zdravotnictví, protože konzumace alkoholu, tabáku, ale i cukru velmi výrazně zvyšuje zdravotní rizika v populaci. Lidé by si touto daní vlastně předpláceli svoji zdravotní péči.

Politici také hodně hovoří o spoluúčasti a připojištění, ale v našich podmínkách to nebude žádný relevantní zdroj přísunu peněz do zdravotnictví. Pouze to může motivovat k nějakému žádoucímu chování našich spoluobčanů.

Myslím, že cestou, která je pro naši veřejnost schůdná, a to jak politicky, tak ekonomicky, je zvýšit zdravotní pojištění. Protože u nás je zdravotní pojištění nastaveno na dobu před více než 30 lety, a to na úrovni 13,5 % z příjmu dotyčné osoby, přičemž 4,5 % platí zaměstnanec a zbytek do 13,5 % odvádí zaměstnavatel.

Medicína se od té doby úplně změnila. Používají se moderní léky, kdy každý nový lék je dražší než ten předcházející. V ordinacích se instalují nové přístroje, které jsou rovněž mnohem dražší než ty, které jsou nahrazované. Zkrátka oněch 13,5 % prostě nemůže stačit na pokrytí všech nákladů v našem zdravotnictví.

Nelze zapomínat na podporu zdravého životního stylu, musíme rozvíjet výchovu ke zdraví, a to nejlépe již na školách. O tom, jak žít zdravě, nikdo školáky neinformuje.

Patří sem i podpora sekundární diagnostiky, aby lidé včas chodili na preventivní zdravotní prohlídky.

Hodnotím-li přístup vlády k českému zdravotnictví, musím zdůraznit, že je třeba konečně začít něco s ním dělat. Současná vláda tuto příležitost měla. A přestože jí všechno hrálo do karet, neučinila vůbec nic! Naši zdravotnickou veřejnost v podstatě zklamala.

Miroslav SVOBODA