Magdaleniny prádelny – církevní peklo ve jménu Boha

Když bylo Maureen Sullivanové 12 let, svěřila se jeptišce, že ji nevlastní otec sexuálně zneužívá. Brzy na to přišel k nim domů kněz. Nepožadoval pokání od predátora, ani nepřišel v doprovodu policisty, aby inicioval vyšetřování ničení mladého života. On se souhlasem matky odvedl Maureen do kláštera New Ross v hrabství Wexford v Irsku. Čekalo ji dlouholeté doslova otroctví v tomto a později v jiných církevních sídlech. Jako tisíce jiných dívek dřela v tamních prádelnách, tzv. Magdaleniných, pojmenovaných po Máří Magdaleně. Psal se rok 1965, řeč je tedy o době, kdy se Západ chvástal svobodou.

Původně byly Magdaleniny prádelny určeny »jen« pro »padlé ženy«. Nejčastěji je provozovaly římskokatolické kongregace. Během více než stoleté historie v nich neplacenou práci vykonávalo a v režimu bez osobní svobody žilo přes 30 000 žen. Proti své vůli samozřejmě. Poslední Magdalenina prádelna byla v Irsku uzavřena 25. září 1996.

»Lítost« státu a církve

Výbor OSN proti týrání a mučení vyzval ostrovní země k prošetření této hrůzné instituce v roce 2001. Až v únoru 2013 irský premiér Enda Kenny vyjádřil lítost nad minulostí žen, které trpěly násilím a zneužíváním. Tu tehdy oficiálně projevila i církev, ale jak ale řekla Mary Norrisová, jež si také prošla zkušeností s tvrdou dřinou v jedné z osmi prádelen rozesetých po celém Irsku: »Když už církev řekne, litujeme, znamená to: Litujeme, že se na to přišlo«.

Proč se tyto svého druhu nedobrovolné azylové domy jmenují podle Máří Magdaleny? Původně totiž měly sloužit k rehabilitaci žen, které pracovaly jako prostitutky, a zmíněná biblická postava se také údajně prodávala za peníze, aby se pak kála za své hříchy a později se stala jednou z Ježíšových nejbližších následovnic.

»Útulky pro padlé ženy«, které měly spíše vězeňský charakter, provozovaly např. kongregace Sester milosrdenství, Sester Panny Marie Milosrdné nebo Sester Dobrého pastýře.

Trest i za krásu

Kromě prostitutek se do útulků postupně začaly dostávat svobodné matky, zneužívané dívky jako Maureen Sullivanová nebo takové, které byly považovány za jakkoli problémové, příliš hrdé či dokonce jen proto, že byly »nevhodně přitažlivé«.  Někdy na žádost vlastní rodiny, ale vždycky nedobrovolně. Některé nucenou prací a neustálými modlitbami přišly o rok života, jiné zůstaly uvězněné v útulku do konce života.

Poměry v azylových domech byly veřejným tajemstvím, které se nechtělo nikomu poodkrýt až do roku 1993. Tehdy Sestry Panny Marie Milosrdné po neúspěšných burzovních operacích prodaly svůj klášterní pozemek v Dublinu. Díky tomu se odkryl masový hrob se 133 chovankami. Později bylo nalezeno ještě dalších neevidovaných 22 těl. Už se o tom nemohlo veřejně mlčet.

Při pozdějším vyšetřování se ukázalo, jak krutá byla každodenní realita za církevními zdmi. Jeptišky zavedly naprosto zvrhlý systém, jenž obsahoval jak fyzické, tak psychické násilí, ponižování, týrání hladem, a dokonce sexuální zneužívání. To vše pod hlavičkou křesťanství a s přivřením oka státu – ukázalo se, že 2124 žen bylo takto uvězněno s požehnáním státní správy.

Dřina, tresty, hlad

Novým chovankám bylo odebráno jméno a vyholena hlava. Následně se musely zapojit do každodenní fyzické dřiny v prádelnách. Šest dní v týdnu dostávaly dívky rány páskem přes záda nebo přes zkřehlé ruce. Nesměly spolu promluvit ani slovo. Mohly se jen modlit.

»Stoupala jsem po schodech. Vyšla sestra a řekla mi, že se od této chvíle jmenuji Fidelma. V prádelně jsem pracovala od rána do večera. Byla jsem strašlivě hladová. Každý den jsem dostala k snídani jenom namazaný chleba,« popisovala svůj nástup Marina Gamboldová, která si tím peklem na zemi také prošla. Trevor Heaney, jenž pracoval v Prádelně Dobrého pastýře jako údržbář, k tomu později dodal, že rozhodně nestrádaly všechny. »Sestry měly televizi. Měly své snídaně, obědy, své čaje a večeře,« popisoval.

»Zatímco my jsme v lepším případě byly o čaji, chlebu a škvarkách, ony se měly dobře. Pamatuji si, jak nás mučily tím, že když jsme byly všechny hladové, cítily jsme vůni hovězí pečeně a vařeného kuřete, která se nesla z místnosti, kde jeptišky jedly. Byl to způsob, jak nás ponížit,« vzpomínala Maureen Sullivanová.

Marina Gamboldová zas vyprávěla, jak jednou rozbila hrníček a jedna z řádových sester se ji rozhodla potrestat. »Uvázala mi na tři dny kolem krku řetěz a musela jsem jíst z podlahy. Pak jsem si musela kleknout na kolena a odříkat: Prosím Všemohoucího Boha o odpuštění, Panu Marii o milost a své nejbližší o odpuštění za špatný příklad, který jsem jim dala.«

»Na zádech mám pořád stopy po bití,« mluví o jiné sadistické jeptišce Sullivanová. »Její pomocnice vás držely vleže, zatímco ona vás bila velkým páskem. Byla jsem ještě dítě.« Ta svoji story životní příběh koncem loňského roku vyprávěla v americké velmi sledované Oprah Show.

Připomíná vám to středověk? No, jenže není. Když docházelo k těmto hrůzám, psala se léta 60., 70., ale i 90. Nejde o oběti doby temna, ale zločinů kapitalismu. Prádelny byly vzhledem k bezplatné práci pro církev dobrým byznysem.

Prošla si tím i Sinéad O’Connor

V roce 2013 svět šokoval rozhovor s populární zpěvačkou Sinéad O’Connor. Ta se tehdy otevřeně rozmluvila o svých zkušenostech právě z Magdaleniných prádelen. Bylo jí pouhých 14 let, když byla poslána do zařízení Sester Panny Marie Charity v Dublinu poté, co byla označena za »problémové dítě« především kvůli záškoláctví a puberťáckým úletům, za které by tehdy u nás vyfasovala tak možná dvojku z chování.

»Byly jsme tam dívky, ne ženy, opravdu jen děti. A spousta z nich tam plakala každý den. Bylo to vězení. Neviděli jsme své rodiny, byli jsme zavření, odříznutí od života, zbaveni normálního dětství. Řekli nám, že jsme tam, protože jsme špatní lidé,« vzpomínala zpěvačka. Sama v dublinské prádelně strávila 18 měsíců.

V jiném následujícím rozhovoru se jí ptali, jestli tohle je důvod, proč v živém televizním vysílání roztrhala obraz papeže. »Nebyl to jediný důvod, ale byl to jeden z nich,« odpověděla.

David PROUD