Místo pole si koupili stránku v knize

Jedna říčka, dvě jména. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ale když se z obou utvoří název města, to už je výjimečné. Nejprve se místnímu toku říkalo Lomnice. Vysvětlení, jak k tomu slovanští osadníci ve 12. století dospěli, je hned několik. Mohlo je zaujmout, že se tady říčka lomí a mění směr. Tvořila by tak ohyb neboli lomnici.

Slovo lom také znamenalo praskot nebo vývrat. Takže ji mohli nazývat podle toho, že vytékala z vyvrácených polámaných lesů. Nejvíce odborníků se ovšem kloní k názoru, že tak předkové vyjadřovali to, že pramení v lomu. Buď jak buď, začali tak říkat i své osadě a později městečku. Aby se to nepletlo, říčka získala název Popelka. Nejspíš podle barvy vody nebo proto, že do ní sypali popel z ohnišť ve svých domech. Lomnice nad Popelkou ovšem v 16. století a na počátku 17. století připadala jejím obyvatelům příliš neosobní. Včlenili proto do názvu ještě jeden přírodní útvar. A to ne ledajaký.

Špeh v klobouku s dlouhou holí

Dříve, než se tak stalo, získalo město další pozoruhodnost. Převzalo ji od svých tehdejších majitelů, pánů z Lomnice. Podle Dalimilovy kroniky si neobvyklý erb vysloužili tito šlechtici tím, že v roce 1242 chytili na svém území zvěda. I do této oblasti dolehl strach z tatarského vpádu. Nikdo už nebyl tak lehkomyslný jako slezský kníže Jindřich II., který o rok dříve vyšel z hradeb Lehnice v domnění, že se střetne s neuspořádanými hordami kočovníků. Za svůj omyl zaplatil prohranou bitvou a vlastním životem. Kázeň mongolských válečníků byla neotřesitelná. Na rozdíl od křesťanských bojovníků, kteří se po bitvě věnovali plenění, Tataři, jak se jim říkalo, se kořisti na rozkaz svého velitele vzdali. Blížilo se totiž silné vojsko českého krále Václava I. Před ním uprchli na Moravu, kde chvíli řádili, a pak si to namířili do Uher.

Obavy, že se útočníci vrátí a tentokrát vtrhnou do Čech, musely svírat nejedno srdce. Lidé již věděli, že se nechali obalamutit vyzvědači, kteří před tažením Mongolů do středu Evropy zkoumali zdejší poměry. Podle tak řečeného Dalimila špehům říkali kartasi. Tato pasáž v kronice je pokládána za první zmínku o cikánech na našem území. Kronikář popisuje jejich vzhled takto: »Chodili v hloučcích ve vysokých, divných kloboučcích, měli mošny, krátké taparty, nohavice však až na nárty a každý hůl dlouhou svíral…« A tak vypadal chlapík, kterého dostali do erbu páni z Lomnice za svou ostražitost, s níž odhalili možnou přípravu nového útoku Mongolů.

Jáma na loupežníka

Z erbu vrchnosti, patrně pánů z Košíku, se měl snad už v 15. nebo na počátku 16. století vyvinout městský znak. Na něm už ale není kartas, čili tatarský zvěd, ale ozbrojenec s halapartnou, sekerou a přílbicí. Inu, časy se změnily. I když pověst o tom, jak Lomnice přišla ke svému znaku, vlastně pochází až z 18. století. Příběh se měl ale odehrát už za vlády krále Václava IV. Lucemburského.

To kupce na obchodní cestě i široké okolí sužoval loupežník z Kozlova. »Zbavíme se ho!« usnesli se Lomničtí. Jenže jak na to? Lapkové vládli zbraněmi lépe než řemeslníci a kramáři. Ovšem ti zase měli za ušima. Jakž takž se ozbrojili a vyrazili k hradu. Pod rouškou tmy vykopali před bránou jámu a zakryli ji chvojím. »Poté udeřili s velkým hřmotem na hrad, aby loupežníka vyhnali. Ten se vyřítil v plné zbroji, se sekerou v pravé a kopím v levé ruce,« vypráví pověst kronikářka města Lenka Morávková. Lomničtí předstírali útěk a loupežník se za nimi rozběhl. Žuch a propadl se do jámy. Když ho z ní vytáhli, svázali ho a odvedli na Pražský hrad. Nemohlo to s ním skončit jinak. Byl odsouzen k smrti. Důvtipní měšťané dostali od Václava IV. do znaku právě polapeného ozbrojence.

Rozvázali měšce a otevřeli truhly

V podkrkonošském městě zapustilo hluboké kořeny učení mistra Jana Husa. Obyvatelé chodili na vrch Chlum, aby tam přijímali pod obojí a poslouchali kázání husitských kněží. Jak v té době bývalo zvykem, místo svých setkání přejmenovali. A rovnou si ho připojili do názvu, který zněl Lomnice nad Popelkou hory Tábor nebo Lomnice hory Tábor nad Popelkou. Používal se až do roku 1709, kdy vrch připomínající husitskou tradici musel být při rekatolizaci vyškrtnut.

Víra, kterou Lomničtí vyznávali i po celé 16. století, však našla odraz v úžasné památce českého písemnictví. Vznikla na objednávku literátského bratrstva při kůru kostela sv. Mikuláše. A místní řemeslnické cechy musely sáhnout hluboko do měšců a truhel, aby ji mohly nechat zhotovit. Členové bratrstva se totiž rozhodli, že si pořídí Knihu písní a chvál božských. Jak ve svém díle Povídky z muzejních vitrín upozorňuje Marie Kubátová, učinili tak »v čase, kdy měla stránka knihy cenu lánu či koňského spřežení«. Šlo přece o bohatě iluminovaný rukopis, nyní známý jako Lomnický graduál. Pod každou písní znak příslušného cechu připomíná, kdo stránku zaplatil. Nakonec vznikly v letech 1578-83 dva svazky o 1739 stranách.

Na financování se podílela i Eliška z Martinic, vdova po Václavovi z Valdštejna, jehož rod koupil Lomnici v roce 1524. V roce 1654 získali panství Morzinové, kteří přes protesty Lomnických graduál odvezli do svého sídla ve Vrchlabí. Zde byl vzácný rukopis, v té době považovaný za ztracený, v roce 1945 objeven v archivu zámku. 

Rebelové na radnici

Symbol města stával pěkně uprostřed náměstí. Hrabata Morzinové ale nechala postavit nový, barokní v severním rohu. Po velkém požáru roku 1862, který poničil rovněž radnici, už se na její výstavbě podílel architekt nových vlastníků zámku na vršku u náměstí. V roce 1834 koupili Lomnici se 14 vesnicemi Rohanové, majitelé zámku v Sychrově. Na ten lomnický, nejprve přestavěný z původní tvrze na renesanční Valdštejny a později na barokní Morziny, ovšem ani nesáhli. Až na jednu výjimku. Nechali na průčelí směrem k náměstí umístit svůj erb. V roce 1919 prodal Alain Rohan zámek lomnickému družstvu živnostníků. Litinový erb ovšem zůstal.

Lomničtí na přelomu 19. a 20. století získali pověst rebelů. Nezapomněli totiž na tradice svých předků a rozvíjelo se zde náboženské reformní hnutí. Rakouské úřady si s nimi nevěděly rady. A tak si místní nakonec prosadili, aby náměstí neslo jméno Jana Husa. Od roku 1900 na něm stála i jeho socha, jedna z nejstarších v Čechách.

Suchary a lyže

V 19. století se stala Lomnice nad Popelkou centrem podkrkonošského průmyslu. Nejprve se zde uchytila textilní výroba. Třeba firma Vincenc Mastný tady vybudovala první mechanickou tkalcovnu v tehdejším Rakousku. Proslavila se rodina Šlechtů, která od roku 1910 dodávala odběratelům vozové plachty, přikrývky na koně, pytle, řemeny či hadice. I když se sortiment měnil, továrny dál vyráběly technické tkaniny, od roku 1949 pod národním podnikem Technolen.

Dnes to může připadat zvláštní, ale první Šlechtova továrna fungovala na náměstí v Hrubém domě, vybudovaném ve 20. letech 19. století jako neoklasicistní reprezentační palác. V současnosti se v něm nachází muzeum. Návštěvník se v něm může seznámit s historií místa od pravěku po 20. století. Ve vitrínách jsou vystaveny i obaly, do nichž se vkládal zřejmě nejslavnější zdejší výrobek. Především pro starší generaci je město spojeno s Lomnickými suchary, které se vyvážely i do zahraničí.

V další časti expozice informační panel připomíná, že oficiální historie lomnického sportu začíná rokem 1870, kdy zde založili tělocvičnou jednotu Sokol. V průběhu let z ní vzešly různé kluby, které vychovaly také úspěšné olympioniky a mistry světa. Není jistě náhodou, že k nejzajímavějším exponátům v podhorském městě patří ukázky lyží a saní vyráběných místními firmami.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO – autorka a Milada HALÍKOVÁ