»Historicista může vývoj společnosti pouze vykládat a všelijak mu napomáhat; jeho vlastní stanovisko však zní, že vývoj nemůže změnit nikdo.« Touto provokativně přeformulovanou Marxovou jedenáctou tezí k Feuerbachovi vstoupil v polovině 50. let 20. století do metodologického sporu s odpůrci otevřené společnosti rakouskobritský myslitel Karl Raimund Popper. Učinil tak jistě v dobré víře strhnout přívětivou škrabošku filosofiím považovaným z hlediska liberalistického étosu za myšlenkové podhoubí utopií a totalit. V případě analýzy marxistického myšlení se však ukázaly limity jeho vlastních ideových předsudků.
Roku 1957 poprvé vyšla vlivná Popperova esej Bída historicismu. Filosof zde představil ambici vymezit se metodologicky vůči směru, jenž dle něj deformuje správný přístup k poznání ve společenských vědách. Problém Popperovi činilo zejména úzké pojímání sociologie jakožto teoretické historie a vytyčování kleneb nad jednotlivými vrstvami sociálních faktů, jež se zvou obecnými či železnými zákony lidských dějin. Spolu s činěním dějinných predikcí z takto dle Poppera vyabstrahovaných pravidelností a holistickou naukou označuje Popper onen přístup termínem historicismus. Z dobového myšlenkového kvasu považuje Popper za signifikantní pro tyto postupy historicismu marxistické myšlení.
Dílo se téměř okamžitě stalo předmětem teoretické reflexe. Pozoruhodně vyhlíží velmi raná reakce československého marxistického myslitele Karla Kosíka, jenž už o pět let později věnoval rozsáhlý prostor protipopperovské argumentaci ve svém klíčovém díle Dialektika konkrétního. Kosík kritiku opatřil nejen pojmenováním limitů hayekovského metodologického individualismu, k němuž se Popper hlásí, nýbrž i formulací kontramodelu, na němž se pokouší obhájit marxistické postupy. Vzor konkrétní totality představuje jednak obhajobu marxovské epistemologie a z ní vyplývající vědecko-filosofickou nauku, jednak i svébytný způsob nahlédnutí dialektiky nutného a nahodilého v dějinách.
Věda, praxe a konkrétnost
Popper uznává společný rys fyziky i sociologie, totiž být druhem poznání, který je zároveň empirický i teoretický. Empirický moment spočívá ve smyslu ověřování pomocí poznatelných faktů a zkušenosti, a skrze teoretický dochází k vypracování metody z těchto faktů pro univerzální použití. Tuto pravdu historicisté deformují připojením teze o možnosti nalézt takto objektivní zákony historie. K jejich formulaci bychom dle Poppera potřebovali znát absolutně všechna sociální fakta, což by sociologii degradovalo na pouhou teoretickou historii, tedy čistě nazírací disciplínu.
Popper zde věc staví velmi jednostranně. V marxistickém smyslu, kde se teorie poznání a praxe podmiňují, nelze hovořit o ambici uzřít absolutní pravdu. To je dáno relativitou veškerého lidského vědění, které lze získat pouze skrze myšlení či vědu. Ovšem jednotlivec, jemuž je v počitcích dána hmotná realita nezávislá na jeho vědomí, má schopnost vyvíjet čím dál přesnější snímky této reality a přibližovat se objektivní pravdě o neživé či živé přírodě. Pro poznání společnosti toto platí rovněž.
Chápání všeho doposud poznaného v jednom strukturovaném celku představuje odlišný postoj, než připouštět nemožnost jakéhokoliv pevného poznání, aniž by se veškerý materiál nečlenil do uzavřeného a neměnného systému. Nejsme-li si vědomi parciálních hledisek určitého jevu, neznamená to naší nezávislost na již solidně prozkoumaném obecném hledisku. Sama svoboda tedy nakonec není osvobozením od nutností, je výrazem poznávání strukturálních či objektivních podmínek a přizpůsobování těchto určitým účelům skrze praxi.
Částečně může dávat Popperovi za pravdu Marxova poučka z předmluvy ke Kapitálu, v níž se hovoří o urychlení, ne však přeskočení nutných stádií vývoje, a to navzdory nalezení zákona vývoje. Popper akcentuje její druhou část a z první si dopomáhá »zákonem«. Tato věta však nemá ráz teoretický, nýbrž agitační. Správně sice hodnotí citát jako druh fatalismu, ovšem mýlí se v tom, že mu připisuje pasivizující ráz. Naopak, akcent na nalezený a pojmenovaný vývojový zákon, který nakonec přivodí konec kapitalismu skrze jeho vlastní rozpory, má charakter ryze aktivistický a jeho účelem bylo dodat sebevědomí revolučním organizacím První internacionály. Problémem se sice může zdát mísení agitační a teoretické polohy, obě jsou však v textu snadno rozpoznatelné.
Železné zákony dějin a leninské pokušení
Z nemožnosti uchopit společenskou realitu strukturovaně, bez pomoci vědecké abstrakce, vyplývá dle Poppera zároveň neuskutečnitelnost vynalezení vzorce pro dění v přírodě či lidské historii, jenž by měl charakter zákona. Historicistický omyl prý spočívá v odvození pravidel kauzality z fyziky. Zkoumá-li fyzik navzájem do sebe narážející částice hmoty, sociolog-historicista pojímá za nejdůležitější sledovat nejobecnější kategorie v sociálním poli na sebe reagující, například národy či třídy. U těchto druhů poté objevuje jejich hnací sílu nebo zájem, přičemž zkoumání rezultuje v nalezení pevných, opakujících se zákonů společenského dění. Právě ona víra ve »svrchovanost« dějinných sil představuje slepou uličku historicismu.
Takto vyjádřeno jde samozřejmě o jednostranně idealistický a zavrženíhodný pohled na dějiny. Základní poučka historického materialismu, vyjádřena tezí o vědomí odráženém bytím, nám může pomoci vymotat se z něj. Popperova kritika navozuje dojem vyfantazírovaného dogmatu nadvlády obecného nad konkrétním, v tomto případě navíc – vzpomeňme na neoficiální rok vzniku eseje, který se do jejích tezí vepsal – s glajchšaltující »stalinistickou« mytologií v pozadí. Ve skutečnosti lze v případě hledání a poznávání obecnějších pravd o dějinném vývoji hovořit v marxistickém smyslu pouze jako o jízdním řádu, který je produktem „odvrácené strany dějin“, marxistických a komunistických teoretiků, kteří vyhodnocují hmotné podmínky osvobození neprivilegovaných v kapitalistickém systému. Analýza kapitalismu a jeho společenské formace neměla být dle Marxe protknuta spekulací a prázdným moralizováním, ba naopak, co nejchladnější rozbor situace podává argumentační sílu i pro stranické stanovisko, které je přítomno, ať již více či méně explicitně, u každého sociálního vědce.
Často omílaný pětifázový proces završený komunistickou společností spočívá na mnohem subtilnější analýze, než Popperem vystavený vzorec univerzálního pojítka jednotlivých epoch, který historicista vyznává sám o sobě. Historii všech doposavadních společensko-hospodářských formací lze sice vyjádřit zkratkou o dějinách třídních bojů. Není však možné zastřít jednak primát individuální i kolektivní praxe, bez kterého by tvorba dějin z principu nebyla možná, a jednak vliv této činnosti na tvorbu obecnějších mechanismů kupříkladu ve výrobě či institucích. Ty jsou poznatelné společenskou vědou a mohou být interpretovány ve prospěch či neprospěch té či oné společenské teorie. Myšlenkové systémy vždy vznikají v prostředí třídní či diskursivní hegemonie, nelze je tedy brát za rezultát zkoumání čistého rozumu či zjevenou nadstranickou pravdu.
A jak to bylo s pozitivní logikou vývoje během uskutečňování první a nejnadějnější socialistické revoluce v dějinách, té ruské říjnové? Vzpomeňme na Leninův dopis členům Ústředního výboru bolševické strany v předvečer 7. listopadu, zejména zvolání o dějinách nepromíjejících revolucionářům promarnění situace, což byl výmluvný pokyn k zahájení revoluce. Lenin a bolševici se tehdy postavili proti drtivé většině »střízlivých« analytiků v socialistickém hnutí, kteří trvali na přísném dodržování logiky stádií vývoje – pro ruské socialisty bude nejlepší dokončit spolu s buržoazií demokratickou revoluci a nechat po ní teprve uzrát podmínky pro tu socialistickou. Lenin se rozhodl konat pravý opak, čili využít obrovskou nespokojenost mas s Kerenského režimem a vleklou válkou, rebelii v armádě a anarchii ve státních poměrech obecně pro rázný krok směrem k uchopení moci.
Popperův marxistický historicista by se zcela jasně přiklonil na stranu odosobněné »logiky dějin« a nechal revoluční situaci vyhnít. Lenin, vědom si skutečnosti, že existuje možnost opřít se ve všeobeném zmatku o reálné společenské síly v riskantním pokusu o uchopení moci, situace plně využil a obrátil „objektivní“ třídní dominanci v Rusku na stranu proletariátu. Právě zde plně porozumíme Engelsově tezi o poznané nutnosti v praxi – nejen logika objektivního vývoje, ale výhradně její sepjatost s naléhavými konkrétními podmínkami dávají rezultát historické situace. Leninovo pokušení zůstalo Popperově kritice zahaleno.
Jen ideologie
Výše nastíněným historickým exkurzem se vracíme zpět ke Kosíkovi. Jedině strukturovaný a pojmenovaný význam celku může dodat kontext a vztah jednotlivým faktům. Popperovské poznání, vycházející z kvantitativně uspořádaných, v celku neuchopitelných, izolovaných faktů, je v přímém protikladu s dialektickým způsobem poznání, které izolované fakty jednak umisťuje do kontextu celků a jednak tyto celky jednotlivými fakty konkretizuje. Toť stanovisko Kosíkovy konkrétní totality.
Náhled Popperem zastávaného kritického racionalismu na marxistické myšlení se ukázal být dostatečně limitujícím již v době svého vzniku. Zejména důraz na izolovaný rozum jakožto poslední instanci při vyhodnocování faktů, a z něj vyplývající tvorbu teorií jakožto jedinečných tvrzení namísto objektivní reflexe přírody a společnosti, vyprovokoval Karla Kosíka i jiné k obraně marxismu a komplexního, dialektického pojímání světa. Dnes se situace od vydání Popperovy vlivné eseje mnoho neliší. Když Fredric Jameson zkraje 90. let hovořil o postmodernismu jakožto kulturní logice pozdního kapitalismu, všímal si i souvislosti mezi proměnou vědeckého myšlení čím dál více zavrhujícím velké komplexní teorie a stranickost, a novým neoliberálním uspořádáním ekonomiky, apelujícím na individualismus a nestranný expertní pohled. Mějme tedy na srdci slova klasikova: to je čistá ideologie!
Jan BODNÁR
