Charta OSN a ukrajinské bludy americké politiky

1,4K

Charta Organizace spojených národů (dále jen Charta) je dosud nepřekonaná a nejvýznamnější mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána. Je základem světového řádu ustanoveného vítěznými velmocemi jako důsledek 2. světové války a kraluje také všem našim ostatním mezinárodním smlouvám.

Geniální konstrukce Charty

Podle Charty je nikoli Valné shromáždění, ale právě Rada bezpečnosti vrcholným orgánem OSN v otázkách války a míru. Charta tím zajistila rovnováhu reálného rozložení moci ve světě zvláštním postavením vítězných mocností jako stálých členů Rady bezpečnosti při jejím rozhodování včetně jejich práva veta.

Chartu svazují s českým právním řádem tato ustanovení:

– odst. 3 článku 2 Charty OSN: Všichni členové urovnávají své mezinárodní spory pokojnými prostředky, tak aby mezinárodní mír i bezpečnost a spravedlnost nebyly ohrožovány.

– odst. 1 čl. 24 Charty: Aby byla zabezpečena rychlá a účinná akce organizace Spojených národů, svěřují její členové Radě bezpečnosti základní odpovědnost za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a je mezi nimi shoda o tom, že Rada bezpečnosti, vykonávajíc své povinnosti v rámci této odpovědnosti, jedná jejich jménem.

– čl. 39 Charty: Rada bezpečnosti určí, zda jde o ohrožení míru, jeho porušení nebo útočný čin, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření mají býti učiněna podle článků 41 a 42, aby byl zachován nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.

– čl. 41 v podstatě pojednává o tzv. sankcích a čl. 42 o případném použití vojenské síly. Čl. 41 Charty: Aby Rada bezpečnosti svým usnesením dodala účinnosti, může rozhodnouti, jakých opatření, vyjma užití ozbrojené síly, má býti použito a může vyzvati členy Spojených národů, aby taková opatření provedli. Mohou mezi nimi býti i úplná nebo částečná přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, radiových nebo jiných a přerušení styků diplomatických.

– čl. 103 Charty: Jestliže by došlo k střetu mezi závazky členů Spojených národů podle této charty a jejich závazky podle kteréhokoli jiného mezinárodního ujednání, mají vrch závazky podle této charty.

– odst. 3 čl. 2 Ústavy ČR: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

– čl. 10 Ústavy ČR: Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva…

Argumenty proti Chartě

Charta bývá v podstatě znevažována tím, že nutná náprava mezinárodních vztahů při jejím respektování často přichází buďto pozdě, anebo vůbec. Je to však odraz současného světa, kde už nedominují ani velmoci, ale tři supervelmoci, současně stálí členové Rady bezpečnosti s právem veta, z nichž se jedna zbláznila, ale nic lepšího vynalezeno nebylo. Tvůrci Charty přitom zhodnotili předcházející zkušenost s Paktem Společnosti národů a Charta sice nezabránila mnoha válkám, ale alespoň se stala východiskem a vytváří předpoklady pro jednání, a zejména zabránění vzniku nové světové války. V tom je dnes nezastupitelná, protože stále ještě legitimizuje mírový proces a postihuje agresi. Jistě může přinejmenším sloužit jako právní základ i pro právní odpovědnost politiků a státních úředníků, včetně těch našich současných.

Jak však mohla česká vláda dospět k závěru o ruské agresi proti Ukrajině a navíc přijímat kontraproduktivní sankce poškozující naši ekonomiku, a dokonce posílat na Ukrajinu zbraně? Vždyť podle čl. 39 Charty a v souvislosti s čl. 3 odst. 2 a čl. 10 Ústavy jen»Rada bezpečnosti určí, zda jde o ohrožení míru, jeho porušení nebo útočný čin, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření mají býti učiněna podle článků 41 a 42, aby byl zachován nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost«, a přitom Rada bezpečnosti dosud k žádnému závěru nedospěla.

Dnes již je zcela zjevné, kdo současné světové uspořádání systematicky rozkládá nerespektováním Charty, protože stále ještě žije na úkor všech ostatních v setrvačnosti představ mimo realitu a dokonce si začal myslet, že už je jedinou supervelmocí, a proto je mu dovoleno vše. Spojené státy jsou přitom po všech stránkách úpadkovou velmocí.

USA jako »základní národ«

V oficiálním projevu prezidenta Spojených států Joe Bidena z 18. listopadu 2023 najdeme v úvodu tento odstavec:

»Spojené státy jsou základním národem. Shromažďujeme spojence a partnery, aby se postavili agresorům a učinili pokrok směrem k jasnější a mírumilovnější budoucnosti. Svět od nás očekává, že vyřešíme problémy naší doby. To je povinností vůdcovství a Amerika bude vůdčí. Ustoupíme-li totiž od výzev dneška, riziko konfliktu by se mohlo rozšířit a náklady na jejich řešení jen porostou. Nedovolíme, aby se to stalo.«

Většina obyvatel Země o žádné vůdcovství Spojených států nestojí. Neúspěch USA a celého jejich Západu včetně České republiky v proxy válce proti Rusku, málem doslova do posledního Ukrajince, již dnes přesvědčivě dokazuje, že USA nejsou jedinou supervelmocí a že svět se vydá jinou cestou, než si představují, k novému světovému řádu. Odrazovým můstkem k tomu patrně bude právě Charta OSN, na jejímž právním základě budou nutně provedeny změny k multipolaritě, vzájemně výhodné spolupráci a stabilnímu vyváženému vývoji celého Společenství národů včetně přirozených změn samotné Charty.

Z citace Joe Bidena však čiší pohrdání OSN i shora uvedenými ustanoveními Charty, a pokud bychom ve zvýrazněných větách nahradili Spojené státy a Ameriku Německem, mohli bychom je vložit do Mein Kampfu a patrně by málokdo poznal, že tam nepatří.

Rusko jako stabilizační faktor

Oproti tomu nejvýraznější hodnotou Ruska v dějinách Evropy i světa je, že působí jako zcela ojedinělý stabilizační faktor mezinárodních vztahů. I my mu vděčíme za odvrácení genocidy. Rusko eliminovalo Zlatou hordu, Francii v době, kdy se z Napoleona stal dobyvatel, nacistické Německo a dnes Spojené státy, které by si nejraději podřídily nejprve Rusko a přes něj i Čínu. Už Bismarck věděl, že Rusko může ovládnout jen ten, kdo ovládne Ukrajinu. NATO vzniklo v roce 1949 a odmítlo přijmout SSSR do svých řad. Jako protiváha tak v roce 1955 musela vzniknout Varšavská smlouva. Od rozkladu východního bloku útočí celý Západ pod vedením USA na Rusko taktikou vlčí smečky. Neustále se přibližovala a stahovala smyčku, občas vyrazila a zase se stáhla, ale stále se připravovala na rozhodující neodvratitelný útok.

Teď to končí a nakonec přece jen zjistíme, kdo byl či nebyl agresor, ale ne od české nebo americké vlády či z NATO nebo EU. Nemají k tomu totiž mandát…

Čestmír KUBÁT