Český novinář Milan Syruček pokřtil 19. ledna v společenském sále Komunitního centra Krista Spasitele na pražském Barrandově svou nejnovější knihu nazvanou Vlasov – vlastenec nebo vlastizrádce?. Obojaké hodnocení, které je obsaženo již v titulu knihy, zvolil autor záměrně. Podle svých slov snesl v knize historické argumenty o Vlasovovi a čtenáři nechť si osobnost Vlasova zhodnotí sami.
Pro Syručka jde o jeho 33. knihu. Pro její napsání jej vedly dvě okolnosti – jednak žádost nakladatele, kterým je nakladatelství vydávající především české autory Česká citadela, a také osobní zkušenost z dětství. Když byl Syruček v roce 1945 13letým chlapcem, měl možnost se v Praze setkat s vlasovci a jejich velitelem generálem Buňačenkem. Vlasovci, tedy vojáci Ruské osvobozenecké armády (ROA), se krátce zapojili – v pudu sebezáchovy – do Pražského povstání na straně povstalců.
»Zajímala mě Vlasovova rozporuplnost,« pokračoval Syruček. Andrej Vlasov (1901-1946) byl elitním sovětským velitelem, který se již ve svých 41 letech stal generálem, miláčkem vrchního velitele Stalina, uvedl. Stanul v čele armády určené k obraně Moskvy. Prý to byl on, kdo nechal povolat sibiřské oddíly Rudé armády na pomoc hlavnímu městu Sovětského svazu, u jehož bran v roce 1941, ve vzdálenosti pouhých 35 kilometrů od moskevského předměstí, již stály německé jednotky. Právě tento moment Milan Syruček na besedě připomněl.
Poté Stalin pověřil Vlasova velením 2. úderné armády, jejímž cílem bylo odrazit německé obklíčení Leningradu. To se nepodařilo a Vlasovovi muži byli rozprášeni, zahynuli, utonuli nebo byli Němci zajati. Stalin, jak řekl Syruček na besedě, chtěl Vlasova, jenž byl pro něho cenný, zachránit a poslal za ním třikrát záchrannou jednotku s letadlem. Vlasov vždy odmítl.
Po neúspěšné akci Rudé armády Vlasov prchal se svým štábem lesy a močály a až zřejmě prozrazení jeho identity starostou jedné obce vedlo k Vlasovově zajetí Němci. V prominentním zajateckém táboře byl poté zverbován, aby založil s hitlerovským Německem spolupracující ROA. Ta se zapojila do bojů proti Rudé armádě, například velmi houževnatě a se ztrátami spojeneckých vojáků zdržovala postup Spojenců po vylodění v Normandii, a i tím si její velitel podepsal ortel, jak na něho má pohlížet historická spravedlnost.
Ve světle historie neobstojí
»Vlasov bojoval za Rusko bez Stalina,« konstatoval autor. »Proč se rozhodl znovu bojovat, tentokrát proti svým krajanům, a riskovat, že v nových bojích padne? A proč se spojil dokonce s Himmlerem, šéfem gestapa, považujícím slovanskou rasu za méněcennou?« Takové otázky si Syruček v knize klade. Věnuje se také pražské konferenci probíhající v listopadu 1944 na Pražském hradě za účasti K. H. Franka a Emanuela Moravce, na níž byl založen tzv. Komitét pro osvobození národů Ruska. Nejen proto tvrzení, kterému se dnes dostává pozornosti v mnoha médiích či u některých hodnotitelů historie, že Vlasov chtěl bojovat proti stalinismu a že větší nebezpečí, než byli němečtí okupanti a uchvatitelé, spatřoval v osobě Stalina, ve světle historie neobstojí. Ve druhé světové válce bylo rozhodující, kdo stál na které straně barikády, kdo bojoval na straně protihitlerovské koalice a kdo její úsilí mařil. To je ovšem již hodnotící soud autorky této stati.
Vlasov i Buňačenko byli při útěku do amerického zajetí odhaleni Američany, kteří je předali Sovětům. Oba byli v roce 1946 popraveni.
Kniha Milana Syručka má 328 stránek a je vybavena fotografiemi.
(mh)
