Není dnes nic jednoduššího, než se zamyslet a pověsit moudro na internet. Určitě se najdou i čtenáři, kteří ocení sebevětší blábol. Učinil tak autor Jan… Vloni napsal stať a rovnou si odpověděl: »Masaryk nechal střílet do dělníků? Je to hnusná komunistická lež.« Komunisté prý střelbu záměrně provokovali a státní moc (četníci) se většinou před davem jen bránila.
Autor píše o některých střelbách do protestujících a stávkujících za předmnichovské republiky. (Stejně tak bychom mohli hovořit o častých krvavých střetech za rakousko-uherského panování.)
Výčet za léta 1920-1935 je tristní. Střílelo se jako »u Verdunu«, hlava nehlava. Těžko obstojí argument, že ujely nervy velícímu komisaři, případně vojenskému veliteli zásahu. Pozorný čtenář určitě zjistí, že šlo o roky Masarykova prezidentování. Buďme však na rozdíl od autora zcela konkrétní.
K první tragické události došlo 10. prosince 1920 při potlačování generální stávky. V Praze před Poslaneckou sněmovnou zastřelili dělníka Josefa Kuldu a dalších 10 účastníků těžce zranili. O čtyři dny později v Mostě zastřelili četníci devět demonstrujících a 26 těžce zranili. Šlo o střelbu analogickou s událostmi v roce 1870 ve Svárově na Semilsku. Řadu obětí zasáhli střelbou zezadu, když utíkaly. Ve slovenských Vráblech se střílelo 17. prosince 1920. Tři mrtví, postřeleno jedno dítě a dalších 20 stávkujících zraněno.
Střelba do stávkujících 21. února 1921 v krompašských železárnách zjitřila protivládní náladu v celé republice. Tam protestovaly ženy za důstojnější potravinové příděly. Četníci je brutálně rozehnali. Přítomní dělníci se jich zastali a neuposlechli výzvu k rozchodu. Opět padly výstřely. Na místě zemřeli Rudolf Heinisch, Ján Semeňák, Stanislav Gont a Pavel Bátor. Jednu ženu a 14 dalších protestujících četníci zranili. Dalších 50 dělníků zatkli a v obvodech Krompachů a Nižních Slovínek vyhlásili stanné právo. Následovala řada soudních procesů. V Praze a Kladně uvěznili 1800 lidí a v prezidentově rodném Hodoníně na dvě stě.
Vláda si zásahy »ošetřila«
K osobě Masaryka se dostaneme později. Obecně však tvrdé zásahy státní moci budily značné emoce zvlášť na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Vzhledem k tehdejšímu nedostatku kvalifikovaných odborníků – především učitelů, úředníků a také četníků – je Praha dotovala z českých zemí. Řada z nich, bohužel, si počínala jako v kolonii. Četníci se často uchylovali k tělesným trestům.
Zásahy si vláda »ošetřila« tvrdými zákony a nařízeními. V roce 1922 schválila ministerská rada vojenský předpis G-XV o vojenské asistenci. Umožnil »vůdce hnutí« zadržet, zatýkat a zakročit zbraní. Součinnost s vojáky si mohla vyžádat místní politická správa. Značně utrpěla pověst čs. armády. Vrcholem perzekuce bylo přijetí zákona na ochranu republiky v roce 1923.
Další vlna střelby proběhla na přelomu 20. a 30. let v době velké hospodářské krize. V roce 1929 na 55 000 nezaměstnaných, 1930: 239 000, 1931: 486 000 a 1933: 920 000. Podporu dostávali jen odborově organizovaní (asi třetina), ostatní tzv. žebračenky od obce ve směšné výši 10 až 15 Kč.
Při střelbě v Dolním Rychnově na Sokolovsku 17. ledna 1930 pět těžce raněných sklářů. Dne 20. dubna 1930 v Radotíně střelba do průvodu dětí. Zraněna J. Brejchová (14 let), M. Drdová (16 let), R. Martincová (13 let), T. Reichové bylo 19 let a R. Katschnerové 24 let. Střelba do dětí v ČSR měla velmi nepříznivý ohlas na celém světě. Do té doby se střílelo do dětí jen v koloniích!
Zcela bezcitně se střílelo na demonstraci 25. listopadu 1931 v Dolní Lipové u Jeseníku (tehdy Frývaldově). Mezi osmi mrtvými byla i 14letá Anna Luxová. Opět zásahy do zad obětí.
Pokračujme ve výčtu. Další střelba v Turja Pasice na Podkarpatské Rusi. Dne 18. ledna 1932 zastřelen rolník J. Derevlanka. O den později ve Strakonicích zraněno 18 textilních dělnic. Dále 30. března 1932 v Horní Suché na Těšínsku zase smutná bilance. Zastřelen jeden horník, dva těžce ranění a 21 lehce.
Při potlačování Mostecké stávky 13. dubna 1932 byli četníky a vojáky zastřeleni dva dělníci J. Kříž (35 let) a J. Ševčík (19 let). Dále pět těžce zraněno a 21 lehce. Mostecká stávka se stala určitým mezníkem v celorepublikové solidaritě stávkujících. Dodnes existuje historická paměť v Doudlebách na Rychnovsku n. K., kde tehdy našly azyl děti stávkujících rodičů ze severních Čech.
I přes mezinárodní protesty perzekuce neubývalo. Při stávce v Margecanech – Červená Skála 8. června 1932 zastřelen jeden dělník a čtyři zraněni. V Holíči nad Myjavou 8. června 1932 řada postřelených, jeden těžce. Dne 9. června 1932 střelba v Pohořelé, 15. července 1932 v Sutoře zastřelen při exekuci rolník a jeho syn těžce raněn, stejně tak při exekuci 21. září 1932 v Nižné Apši zastřelen malorolník a další tři zraněni.
Při dražbě v Polomce na Horehroní 11. listopadu 1932 zastřelen Ján Piliar-Herman (18 let) a Ján Pohorelec (32 let). Protesty vyvolala exekuce, kdy zadržený majetek převyšoval dlužnou částku za potraviny 30krát. Exekuce jsou dnes běžné. Znovu, bohužel. Staly se opět součástí našeho života. V průběhu Rosicko-oslavanské stávky zahynul 12. prosince 1932 horník, kterého četníci zbili.
Střílelo se i v roce 1933. Dne 11. února 1933 v Gemerské Horce zastřelen dělník v místní papírně; dne 2. března 1933 ve Volovce (Podkarpatská Rus) zastřelen rolník a tři zraněni; v Černém Balogu 7. června 1933 zraněni tři dřevaři; v rachovském okrese, opět na východě republiky, 11. března 1933 pět zemědělských dělníků těžce zraněno a 15 lehce. Dne 13. března 1935 v chudé obci Čertižné došlo k protestům při hromadné exekuci. Proti postavené barikádě povolali 240 četníků. Bez střelby, ale masové zatýkání! Došlo v podstatě k poslední sociální krvavé řeži v první republice. Při střelbách nešlo zdaleka jen o protestující komunisty.
Prezident o tom věděl
A nyní k Masarykovi. V první řadě je potřeba zaznamenat, že prezident o všem násilí věděl a byl dobře informován. Jak ve svých pamětech uvádí jeho kancléř, námitky TGM odmítal. Kdyby se postavil na stranu demonstrantů, jen by tím rozpory umocnil. To je však jen půl pravdy. Sáhneme po monografii Milana Machovce Tomáš G. Masaryk (Svobodné slovo, Praha 1968). Jednoznačně se prezident s komunistickou ideologií rozcházel. Masaryk ve 20. a 30. letech minulého století nebyl již radikálním demokratem a bývalým bojovníkem např. proti Rukopisům, rituální vraždě v Polné, antisemitismu a kléru. Machovec správně připomíná (zarytí Masarykovi stoupenci to neradi uslyší), že v čele republiky stál již jako 70-80letý starý pán, neřkuli v posledních letech před abdikací často nemocný stařec.
Stejně tak někteří nebudou rádi, že Masaryka si vážili levicoví intelektuálové Šalda, Nejedlý, Fučík a řada dalších. Vždy zdůrazňovali jeho přednosti jako stoupence humanismu a demokracie. Určitě také nevědí, že první cesta nového prezidenta Klementa Gottwalda vedla po zvolení na Masarykův hrob do Lán, »…že to nebyla snad jen nějaká taktika, jak se to v 50. letech vykládalo, ale především výraz přináležitosti k této linii«. (Machovec, c. d. str. 175.)
Jednoznačně oceňujeme Masarykovu tzv. zahraniční akci. Odvedl ohromnou organizátorskou práci při budování legií, budoucí armády nového samostatného státu. V této oblasti ho můžeme přirovnat k Leninovi, který zarputile sledoval cíl svržení carismu a nastolení diktatury proletariátu. Masaryk šel od přelomu 19. a 20. století stejně bezohledně a pragmaticky za cílem rozbít rakousko-uherskou monarchii a vytvořit státní útvar pro Čechy a Slováky. Dosáhli spolu s Edvardem Benešem uznání národních požadavků od spojeneckých vlád – 29. června 1918 od Francie, 9. srpna 1918 Itálie, 2. září 1918 USA a 11. září 1918 Anglie.
Dodejme, že TGM byl především filozof. Dnes máme v čele vlády – politologa. Když »zabrousí« do ekonomie a řízení státu, jde o jednu velkou hrůzu.
Co říci na adresu pana Jana? Historie je věda jako každá jiná. Má svá specifika, zákonitosti, metody a musí se »vysedět« v archivech. Jak před časem pregnantně napsal prof. Jaroslav Charvát: »Jakákoliv idealizace lidí minulosti, právě tak jako i tvrdý soud nad nimi bez zřetele k dějinné situaci, v níž žili, jsou nesprávné, protože jsou v rozporu s historickou skutečností.«
Jaroslav ŠTRAIT
