V Rychnově nad Kněžnou si váží svého rodáka, novináře a spisovatele Karla Poláčka. I návštěvník, který neshlédne expozici muzea v synagoze, na jeho památku narazí. V parku nedaleko zámku stojí Poláčkova busta, zajímavě řešená lavička připomínající jeho knihy a sousoší hrdinů románu Bylo nás pět. Dodnes se smějeme jeho humorným postřehům ze života maloměsta, které dovedl tak skvěle zpracovat. Jeho nejznámějším dílem je právě román Bylo nás pět, jehož vydání po druhé světové válce se už nedožil.
Z jakého předmětu propadal
Narodil se 22. března 1892 do rodiny židovského obchodníka. Později vzpomínal: »Dnes se tomu říká studeně koloniální obchod, ale tenkrát hlásily nápisy na průčelí domu, co se tu všechno prodává. Takové nápisy byly pýchou majitele firmy a člověk si na nich mohl dlouho počíst.« Každého nepříliš úspěšného žáka vždy nadchne, když se o někom slavném dočte, že ve škole málem propadl. Což se stalo i Poláčkovi poté, co po pátém ročníku šestiletky přestoupil na rychnovské gymnázium. Předmět, který mu nešel, ovšem odpovídá jeho pozdějšímu psaní. V brožuře o spisovateli vydané v roce 2022 Muzeem a galerií Orlických hor se píše: »Tam byl v roce 1905 z matematiky klasifikován nedostatečně a musel tak, aby postoupil do dalšího ročníku, složit opravnou zkoušku.« O tři roky později k matematice přibyly i latina a řečtina. Středoškolská studia nakonec dokončil v roce 1912 až v Praze.
Štika venkova
Studia práv nedokončil, protože musel po vypuknutí první světové války narukovat. Po návratu z fronty pokračoval ve studiu a v roce 1919 složil státní zkoušku historickoprávní. Bratři Čapkové si ho poprvé všimli na stránkách humoristického týdeníku Štika venkova. Vyzvali ho ke spolupráci s dalšími periodiky. Uplatnil se zejména při psaní soudniček a sloupků v Lidových novinách. Autorky zmíněné brožury Martina Dostálová a Irena Krejčí citují jeho vtipnou charakteristiku této práce: »Soudní zpravodaj jest povolán k tomu, aby za mírný plat obíral se lidskou zločinností a podával čtenářům zprávy o tom, jak je svět zkažený.« Později se věnoval i literární tvorbě. Prvním románem byl Dům na předměstí. Některé jeho knihy byly zfilmovány. Uchytil se u filmu vlastně náhodou. V pražském ateliéru A-B měli volné okénko: »Vypočítali si, že kdyby se nefilmovalo, prodělali by peníze.« A tak se rozhodli, že radši natočí něco, co propadne. Takže i když režisér Inneman Poláčkovu knihu Muži v ofsajdu nečetl, kývl, aby se podle ní napsal scénář. Film nepropadl, naopak z hlavního představitele Hugo Haase udělal hvězdu. Dodnes v televizi často pouštějí další film podle Poláčkovy předlohy Hostinec U kamenného stolu.
Podcenil nebezpečí
Nebyl sám, kdo podcenil nebezpečí, které představovala nacistická rasová politika. »Svými přáteli byl Poláček označován jako ryze nepraktický člověk. Z tohoto důvodu si možná nepřipouštěl nějaké ohrožení.« Přestože musel z rasových důvodů 2. března 1939 skončit v redakci Lidových novin. Jeho dceři Jiřině se podařilo odjet do Anglie jedním z posledních vlaků. Psala otci, ať ji následuje. Jenže se k tomu nemohl odhodlat. V roce 1943 skončil se svou přítelkyní Dorou Vaňákovou v Terezíně a poté byl transportován do vyhlazovacího tábora Auschwitz (Osvětim). »Podle posledních zjištění Poláček zemřel až v lednu 1945 v koncentračním táboře Gleiwitz v Polsku,« píší autorky brožury. V těchto dnech bychom si proto měli také připomínat, jak vražedné předsudky vůči židům přervaly nit jeho tvorby. Karel Poláček se stal obětí šíleného rasového běsnění, jemuž v koncentračních táborech podlehly miliony lidí. Valné shromáždění OSN v roce 2005 vyhlásilo 27. leden, den osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz (Osvětim) Rudou armádou, za Mezinárodní den památky obětí holocaustu.
Miroslava MOUČKOVÁ
