Osobně Jana Bodnára neznám. S jeho názory na českou i zahraniční politiku jsem se mohl seznámit na stránkách Haló novin či nyní v Naší pravdě. S tím, co píše, jsem mnohdy nesouhlasil a možná i ke škodě věci včas nereagoval. Ale co, říkal jsem si, má na to právo. Také jsem ve svém dávném mládí čůral proti větru, aniž jsem bral v úvahu širší souvislosti, popřípadě jejich dopad. Jeho výplody, pardon, jinak to slušně nazvat neumím, v článku Fašistický militant kápnul božskou, který zveřejnila 7. července Naše pravda (č. 27), mě, mírně řečeno, nadzvedly a rozhodl jsem se už nemlčet.
Předem chci předeslat, že rozhodně nepatřím k těm, kteří si myslí, že Rusko je bývalý Sovětský svaz na čele s komunistickou stranou a naším spojencem. Jde, stejně jako v České republice, o kapitalistický režim se všemi jeho bolestmi a »slastmi«, který nabízí společenský systém založený na vykořisťování a obohacování se jedinců na úkor chudnoucí většiny. Režimy, kde ti silní bez rozdílu, kterým azimutem leží, uplatňují své egoistické zájmy, a to často bez ohledu na dopady v případě válečných konfliktů na lidské a materiální ztráty.
I proto jsme my komunisté ve svém prohlášení odmítli vojenské řešení situace na Ukrajině, a na rozdíl od současné vládní koalice, která je plně ve vleku militantních kruhů na čele s USA, voláme po zastavení nesmyslného válčení a návratu k diplomatickému řešení situace. To pisatel článku, pokud se chce pouštět do analýzy situace, jistě zaznamenal. Patrně zaznamenal i to, kde jsou příčiny tohoto politováníhodného bratrovražedného konfliktu s tisíci oběťmi a nesmírnými materiálními ztrátami na obou stranách. Musí mu být známa i ta skutečnost, že nejde o konflikt mezi Ukrajinci a Rusi, ale o střet »vyspělého Západu« rukama Ukrajinců s Ruskou federací. Že vedle wagnerovců na straně Kremlu bojují proti Rusům neoficiálně také instruktoři z armád NATO a v žoldu dobrodruzi z celého světa, včetně těch našich. Obé je třeba odsoudit. Ne jedna strana, ale obě nemohou patřit »do ranku taktických, a již vůbec ne strategických spojenců komunistického hnutí«, jak píše autor.
Stejný metr je právě to, co mně v článku chybí. Ale co mě překvapuje nejvíc, že autor přejímá v hodnocení situace názory právě jím odsuzovaného představitele wagnerovců Prigožina, který »poukázal na skutečnou podstatu věci, tedy, že počínání Ruské federace na Ukrajině představuje imperialistickou agresi s cílem získat nové vnější trhy a posílit domácí autoritářské zřízení«. Místy se J. B. tváří jako vojenský odborník. Byl jsi, hochu, vůbec na vojně? Povzdechl jsem si nad dalšími řádky, kde píše, že tažení žoldáků ukazovalo na pokus o státní převrat, kdy v případě dokončeného postupu dvaceti pěti tisíc (?) ozbrojenců na Moskvu »nevypadaly šance případných obránců Moskvy příliš valně«. K smíchu, nebo k pláči? Patrně mu nejsou cizí ani další Prigožinovy cintáty o situaci v Doněcké a Luhanské lidové republice. Proč by to jinak zmiňoval? A raději napsal, že to zde v roce 2014, po kontrarevolučním převratu na kyjevském Majdanu, začalo, a že dosud rukama ukrajinské armády a dalších ozbrojenců, z nichž se někteří netají svými sympatiemi k fašismu, padlo na 15 tisíc civilních obyvatel. Kdyby uvedl, jak si počíná současný kyjevský režim, že i jeho vojáci se dopouštějí válečných zločinů, dal by svému příspěvku podobu jisté, byť alespoň malé objektivity. Opomněl, že ze slovníku představitelů Ukrajiny a jejich podporovatelů včetně té české »reprezentace« zmizelo slovo MÍR a válčit se bude asi až do posledního Ukrajince. Nebo že česká masivní podpora tomuto běsnění jde na úkor nás všech. O tom ani slovo. Zato vyzývá komunistickou levici, aby »zaujala protiputinovský postoj, a to razantněji než kdy dříve«.
Polemika a diskuse je veskrze zdravá věc. Musí však vycházet nikoliv z pocitů či mýtů, ale z objektivních a doložitelných faktů. To rozhodně zmíněný příspěvek nenabízí.
Pavel PILNÝ
