Mnozí z nás si kladou jistě stejnou otázku. Jsou ještě vůbec nějaké nástroje k usilování a dosažení míru na východě Evropy? Po zjevné zradě Německa i Francie (přímí garanti) v otázce splnění závazných Minských dohod (tyto byly schváleny i v RB OSN!), kdy jejich úplné naplnění by zcela určitě vyloučilo vznik onoho krvavého konfliktu, nastalo určité vakuum, takže se válčí.
V rámci dohod »Minsk« totiž měla být obyvatelům na východě, resp. jihovýchodě Ukrajiny poskytnuta rozsáhlá autonomie, obdobná samosprávným celkům například v ČR a EU obecně. Tedy nic, co by bylo neznámé či nevyzkoušené v praxi. Nebyl však evidentně zájem je zrealizovat!
V důsledku uveřejněných vyjádření paní Merkelové i Hollanda tak lze s určitostí přisoudit značný podíl zodpovědnosti na vzniku událostí na Ukrajině jak uvedeným dvěma státům, tak státům tvořícím Radu bezpečnosti OSN, ale potažmo všem členským státům NATO.
Proč toto jednoznačné tvrzení v případě NATO – snadná odpověď. Ve Sbírce zákonů pod částkou 26/1999 je totiž uloženo sdělení MZV ČR č. 66/1999 Sb., o přístupu ČR k Severoatlantické smlouvě, platné od 12. 3. 1999 (v dalším textu jen smlouva). Když si jej celé přečtete, a je docela krátké, tak hned v preambuli a dále pak i v čl. I této, pro všechny členy paktu závazné smlouvy se to jen hemží přáními i závazky prosazovat mírová řešení v mezinárodních vztazích. Uveřejněním ve Sbírce zákonů se jedná o závazně platnou právní normu v ČR.
Konkrétně proto zde cituji přímo závazky dle čl. I této smlouvy: »Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.« Velmi zajímavý – z hlediska přijímaných sankcí vůči RF – je i text čl. II smlouvy, který je taky oproti praxi porušován, ale tento není dnes hlavní náplní příspěvku.
Nezbývá, než se ptát: znají političtí představitelé ČR, zástupci všech politických stran i hnutí, redaktoři nejrůznějších médií a angažované neziskové organizace tento trvale platný závazek?!? Resp. otázka by měla správněji znít: chtějí se znát k těmto povinnostem a svými praktickými kroky je naplňovat v každodenní politice? Soudím zcela oprávněně, že nikoliv (čest výjimkám, existují, ale okrajově), neboť ze současných politiků začal hovořit o míru pouze Andrej Babiš (samozřejmě trvale Kateřina Konečná), když pominu různé výzvy a petice, které však brzy zapadají do pozapomnění, i když jsou myšleny vždy upřímně.
V této souvislosti nelze neocitovat z naší Ústavy jednu povinnost vyplývající dle čl. 10: »Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.« Zástupci po svém zvolení, jak je známo, s odkazem na příslušná ustanovení naší Ústavy, slibují jednak věrnost ČR, tak i zachovávat její Ústavu a zákony. Členové vlády navíc ještě slibují uvádět tyto zákony v život. K tomu dále slibují (vláda) na svou čest, že budou zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužijí svého postavení.
A jaké jsou, v kontextu se shora ocitovanými ústavními sliby, ve skutečnosti praktické výstupy našich zákonodárců a vlád ohledně probíhajícího válečného konfliktu? Bohužel nutno konstatovat jen jejich soustavné porušování, správněji jejich naprosté nedodržení (slibů i platných zákonů!). Vždyť tzv. Minské dohody byly zřetelnou formou, jak předejít mírovými prostředky konfliktu a neohrozit mezinárodní mír. Jiná mírová řešení se nemusela vůbec hledat, ale ze strany vládních i všech zákonodárných struktur jsme slyšeli dosud jen hrobové mlčení. Naposledy v lednu 2021 se pirátská figura ve funkci ministra zahraničních věcí naparovala v helmě a neprůstřelné vestě v bunkrech na Donbase, ovšem aby se odvážila zatlačit na konečné zahájení plnění Minských dohod, nebyla zřejmě jak čestná odvaha, natož vůle. Zodpovědnosti se však tímto vůbec nezbavila! Dále – co jsou neustále dodávky ČR (zatím jen) zbraní a munice jedné z válčících stran? Zcela jasným porušováním článku I smlouvy o založení paktu NATO, jinak tento postup nelze hodnotit!!
Cenzura na serverech za mírovou argumentaci
Takže závěrečné shrnutí je vcelku jednoduché. Vládní politici, vč. s nimi spřažená média, konají protiprávně a protiústavně, když nám neustále lžou, tj. tvrdí, že jsme ve válce – válku nelze dle Ústavy vyhlašovat, usnesení o vyhlášení válečného stavu přijímá zásadně jen Poslanecká sněmovna se Senátem ČR! To znamená, že Fiala coby předseda vlády ani nezná své kompetence, natož pak Ústavu, když takto veřejně blábolí, že jsme ve válce. Tímto nejen uráží a dehonestuje (spolu s ministry Černochovou, Lipavským, Rakušanem, šéfkou Sněmovny PČR Pekarovou atd.) nás všechny, kdo chceme žít v míru, nýbrž postupně krok za krokem chystají konflikt reálně gradovat. Dokonce nás média, která je podporují, začala cenzurovat. Jakmile na Seznamu či Novinkách začnete jakkoliv mírově argumentovat anebo vysvětlovat vznik konfliktu jinak, než se oficiálně uvádí, skoro vždy smažou daný příspěvek a máte obvykle navrch měsíc zákaz diskutovat. Což je opět zjevné porušení Ústavy a Listiny základních práv a svobod, poněvadž tyto ústavní akty vůbec neznají pojmy jako dezinformace a cenzuru zakazují.
V souvislosti s tím bych si dovolil upozornit, že platný zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, vcelku správně definoval »hlavní zločiny« předlistopadového režimu, spočívající mimo jiné i v teroru proti nositelům odlišných názorů, jak je citováno v preambuli zákona. Takže opět nastává doba potírání nositelů odlišných názorů všemi prostředky a nejde tak de facto – ve smyslu výše citovaného zákona – o protiprávní (zločinnou) formu ze strany stávajícího režimu? Profesor Drulák, J. Skála nejsou první, ale nejviditelnější formou tohoto začínajícího tlaku. Asi bude načase, aby byl tento zákon novelizován o nové podoby protiprávnosti… Mocní se opět nepoučili!
Musíme se ptát
Nám, kteří se s nastupující »novodobou totalitou« nechceme smířit, tudíž nezbývá nic jiného, než tomu důrazně odporovat. Vždyť politici v zákonodárných sborech jsou námi volení a nám zodpovědní, a proto bychom jim jako lid, který je dle Ústavy ČR zdrojem veškeré moci ve státě, měli začít konečně nekompromisně připomínat plnění jejich ústavních povinností v kontextu s událostmi na Ukrajině. Zde se totiž situace zhoršuje nejen z hlediska dosažitelnosti míru, ale hlavně hrozby eskalace událostí, a to kvůli našim, hlavně vládním politikům (potažmo paktu NATO, snad s výjimkou Maďarska).
Dále se jich musíme, a každého osobně, přímo ptát a vyžadovat po nich odpovědi, jakým způsobem začnou dodržovat a naplňovat základní principy smlouvy paktu NATO a Ústavy ČR, tj. jak přispějí co nejrychleji k zahájení mírových jednání a souběžně požadovat ukončení zbrojních dodávek. Pokud tito námi navolení zástupci budou mlčet nebo trapně kličkovat, podávat dezinformace, pak je namístě žádat jejich rezignace, jelikož při nástupu do funkcí všichni svým čestným slovem slíbili dodržovat platné zákony této země. Jsme tedy právním státem, nebo si na něj pouze hrajeme, když je běžnou normou porušovat Ústavu ČR?
Jak se slučuje křesťan a válečník?
V neposlední řadě si kladu rovněž otázku, jak se slučují základy křesťanství s válečným štvaním např. ministrů-křesťanů, ale i jiných věřících ve vládě, parlamentu apod. Vždyť nedodržení biblické zásady nezabiješ patří k nejtěžším hříchům a je namístě otázka, zda jde v jejich případě o skutečné křesťany, kteří mají tuto víru (a lásku k člověku) v srdci, anebo o nemravné pokrytce žijící neustále nejen v rozporu se svou vírou, na což můžeme velmi škaredě všichni doplatit, pokud by konflikt gradoval do jaderného vyústění…
Proto STOP válečnému běsnění politické scény a sdělovacích prostředků! Vzývám tak opravdu slušné a pro mírovou politiku horující nejen politiky, ale zejména právníky, akademickou sféru, občany, spojte své síly a začněte konat! Právní rámec pro mír rozhodně existuje, je zde dost jasně popsán, pouze je nutno jej konečně uchopit a vyžadovat jeho naplnění. Neboť v tomto případě se nejedná o plnění přání menšiny či většiny obyvatel ČR, zde jde o více či méně vědomé, ale za to soustavné neplnění svých povinností ze strany jak vlády, tak i ostatních ústavních orgánů, ale vlastně i státních zástupců i soudů, kteří mají rovněž svou úlohu při odhalování porušování zákonnosti v ČR, kterou si zjevně neplní.
P. ČERNÝ
