Moje přítelkyně minulý týden odnesla několik vojenských maskáčových bund (zděděných po příbuzném) do Armyshopu s tím, že by za ně mohla utržit pár korun. Prodavač bundy ale odmítl s tím, že se jedná o malou velikost, o kterou není prakticky zájem. Tyhle bundy prý občas koupí nějaký rybář, ale to se jedná vesměs o starší pány v letech (a v kilech).
Přítelkyně mu tedy bundy chtěla v obchodu nechat zadarmo s tím, že je může poslat třeba na Ukrajinu. Prodavač ale rezolutně prohlásil, že na Ukrajinu už nic posílat a dávat nebude! A když se přítelkyně ptala – proč? Dostalo se jí vysvětlení: »S kamarády jsme před pár měsíci vezli na Ukrajinu celou zásilku vojenského oblečení i vybavení. Všechno jsme zadarmo předali místnímu představiteli, ale následně jsme zjistili, že to naše oblečení a vybavení potřebným nerozdává, ale s velice slušným ziskem prodává! A tak jsem se zařekl, že na Ukrajinu už nic posílat nebudu. Ani peníze.«
Vzpomínám si, jak před osmi lety, když začala válka na Ukrajině a zdroje uhlí z Donbasu byly nepřístupné, slíbila Jihoafrická republika na začátku zimy poslat na Ukrajinu tři lodě uhlí. Lodě byly postupně naloženy a jedna po druhé vypluly. Jenomže když do Ukrajinského přístavu připlula první z nich a Jihoafričané zjistili, že to jejich uhlí není přerozdělováno potřebným, ale místními oligarchy se ziskem přeprodáváno, zbývající dvě lodě dostaly příkaz změnit směr plavby a zavézt uhlí jinam.
Je bez pochyby nutné, aby si lidé navzájem pomáhali. Na základě tohoto společenského a morálního narativu spousta našich lidí Ukrajincům pomáhá.
Komu ale ve skutečnosti pomáháme?!
Jan Kobylák
