Práce ve dvojím ohni

Práce a solidarita jsou klíčovými pojmy levicového myšlení. Obě tyto základní hodnoty se staly terčem frontálního útoku ze strany pravice a té části levice, která pravici jen přisluhuje. Existují dva základní způsoby, jak zasáhnout a oslabit zároveň práci i solidaritu.

První spočívá v tom, že jsou proti sobě postavení pracující jednotlivých zemí. I když Evropská unie tvrdí, že zrušila vnitřní hranice, není to tak docela pravda. Pokud by skutečně hranice mezi evropskými zeměmi neexistovaly, nebylo by možné, aby zaměstnanec na české straně »bývalé« hranice bral za stejnou práci třikrát méně než zaměstnanec téže kvalifikace na straně německé. Při neexistenci hranic by bylo nevysvětlitelné, proč pokladní v supermarketu bere u nás jen pár kilometrů od hranice s Rakouskem třikrát méně než pokladní konající tutéž práci na straně opačné.

Hranice neprodyšně oddělující dobře placenou práci od práce placené mizerně v Evropě zůstaly a fungují naprosto spolehlivě, i když je nechrání žádný ostnatý drát. Jsou chráněny zájmy velkých korporací, které se pečlivě starají o to, aby byla bohatě odměňovaná manažerská činnost umístěna právě u nich doma, zatímco mizerně placená činnost výkonná byla delokalizována někam k nám. Výsledkem je třeba skutečnost, že hodinové náklady na práci jsou zhruba osmkrát nižší v Bulharsku než v Dánsku. A rozhodně to není tím, že by byl bulharský pracující osmkrát línější než jeho dánský kolega.

Rozdílnost životní úrovně obyvatel v různých zemích Evropy se bohužel nezmenšuje s politickou integrací Evropské unie. Tato rozdílnost je zárukou toho, že příjmově nižší vrstvy různých zemí se nedomluví, aby se těch nahoře zeptaly, čím jsou zasloužena jejich privilegia. Funguje to naprosto spolehlivě. Německý ani rakouský dělník neprotestuje proti tomu, že jejich mzdy jsou násobek mezd jejich kolegů z východu. Nemůžeme jim to dost dobře zazlívat. Chovali bychom se jinak, pokud bychom nežili v ekonomicky kolonizované zemi a měli se lépe než pracující západně od nás?

V Bruselu to vědí a počítají s tím. Když se v evropských institucích léta a léta hovoří o nutnosti sociálně Evropu harmonizovat, vůbec to neznamená, že by snad chtěl někdo existující nerovnosti snížit. Zasahovat do fungování nadnárodních koncernů a do přelévání zisků mezi celými zeměmi nemá v popisu práce žádný eurokomisař ani eurokomisařka.

I když montovny byly v rámci budování »sjednocené Evropy« přesunuty ze Západu k nám, nemusíme nikomu závidět. Práce a solidarita jsou totiž rozkládány ještě i jiným způsobem. Má podobu šíření různých forem neplnohodnotné práce. Pod zástěrkou dynamizace, nezávislosti a flexibility jsou nabízeny nejen těm, kdo si přejí pracovat na omezenou dobu, ale jsou vnucovány všem. Ve skutečnosti je flexibilní práce útokem na plnohodnotnou pracovní smlouvu. Ve společnosti zaměstnání platilo, že pracovní poměr je spojen s pojištěním pro případ, že člověk pracovat nemůže, ať již z důvodu nemoci, stáří či kvůli jiným okolnostem. Fungovalo to jako záruka meziosobní a mezigenerační solidarity. Pod maskou flexibilizace je práce od systémů pojištění odpojována, aby lidem nezbylo než se z vlastního výdělku připojistit u soukromých fondů. Velké firmy, které bývají často zároveň akcionáři takových fondů, tímto způsobem vezmou pracujícímu Dánovi či Francouzi velkou část toho, oč si vydělá více než pracující Bulhar anebo Rumun.

Opravdu si nemusíme závidět. Díky tomu, že je práce vystavena tomuto dvojitému ohni, je vrchovatě naplněno evropské heslo »jednota v různosti«. I když jsou dělníci a zaměstnanci odměňováni v různých zemích velice odlišně, na hůl je nakonec vezmou všechny jednotně.

Jan KELLER