Rozhovor s bývalým terezínským vězněm Vilémem Janouchem

1,3K

MAMINKA MI VŠTĚPOVALA VLASTENECTVÍ

Co vás přivedlo do vlasteneckých odbojářských organizací?

Jsem nejmladší z žijících osvobozených politických vězňů koncentračního tábora Ghetto Terezín. Po 2. světové válce mě maminka brávala už jako malé dítě vždy třetí květnovou sobotu na pietní shromáždění do Národního památníku Terezín a mnoho mi vyprávěla, co prožila ona a ostatní příslušníci naší rodiny za války. Kromě ní a mě totiž celý zbytek rodiny skončil ve vyhlazovacím táboře Auschwitz II–Birkenau. Ostatní naši příbuzní holocaust nepřežili.

Byla to ona, kdo mi vštěpoval vlastenectví. Naléhavě zdůrazňovala, že musím i svým životem naplňovat vlastenecký odkaz 2. odboje, abychom mohli žít a pracovat nadále v míru a aby se válečné hrůzy a německý nacismus, fašismus či jiné formy poroby již neopakovaly.

Vše bude vašim čtenářům jasné, když uvedu, kdy a kde jsem se narodil: 27. prosince 1944 v terezínské Malé pevnosti. Asi vás hned napadne – jak to, že mě Němci jako novorozence hned nezabili? Bylo to díky tomu, že to bylo již po návštěvě členů Mezinárodního červeného kříže v Ghettu Terezín, kteří jasně stanovili, že děti narozené ženám tam vězněným musí mít šanci žít. Bylo nás novorozeňátek ve stejný čas šest. Leželi jsme kdesi ve sklepení, naše matky chodily do práce a vždy jedna nás hlídala.

Jak se stalo, že se maminka ocitla v Terezíně?

Byla přidělena na administrativní práce k prokuristovi v továrně v Jablonci nad Jizerou, kde se vyráběly elektronky do letadel. Někdejší španělský interbrigadista Julius Polanský, jenž tam pracoval, utvořil trojčlennou odbojářskou skupinu, jejíž součástí byla i ona. Jednou za čas, kdy byla dohotovena zásilka výrobků pro německé zbrojovky, jim odemkla sklad a odbojářům se podařilo rozbít obsah krabic připravených k expedici.

U první rozbité dodávky to bylo svedeno na železniční dopravu. Když i druhá zásilka byla k nepoužití, Němci si to začali více hlídat a odbojáře vyhmátli. Prokuristu závodu jeden esesák rovnou zastřelil na schodech, těm dvěma českým odbojářům se podařilo uprchnout. Maminka byla se mnou v jiném stavu, utéci tedy nemohla. Byla odvezena na služebnu gestapa do Malé pevnosti, kde probíhaly její výslechy – to bylo 26. června 1944.

Poté byla internována v Ghettu Terezín a posílána na práci mimo ghetto. Už těhotná byla zařazena na práci na velký statek, kde se pěstovala zelenina. Dokonce se jí dařilo potají přinášet ostatním vězeňkyním řepu nebo aspoň její listy, a tím je trochu udržovala při životě.

Je s podivem, že za těchto dramatických okolností děťátko donosila a porodila.

Oni ji podezřívali, že se podílela na těch sabotážích. Ale při výsleších jí vymlátili všechny zuby, takže to bylo velmi drsné. Ano, ženy jako má matka byly opravdové hrdinky a je neuvěřitelné, co musely přetrpět. Maminka tuhé věznění přežila, i se mnou, a po válce se vdala za mého otce. Žila až do věku 88 let.

Navštívila vaše matka po válce prostory bývalého ghetta a Malou pevnost?

Ano, jezdili jsme tam každý rok, ukazovala mi vše, kde přežívala ona i já. Scházela se tam i s dalšími bývalými spoluvězeňkyněmi.

Já se jako odbojář – jsem nositelem osvědčení dle zákona č. 255/46 Sb. v kategorii g) čs. politický vězeň – snažím pracovat s mládeží, a kde je na školách zájem, jezdím se žáky v květnu na pietní akty do Terezína a při tom jim samozřejmě vyprávím a přednáším.

Netrápí vás soudobé projevy reinterpretace historie? Sociální sítě a režimní média, v nichž vystupuje kdekdo, na mladé silně působí.

Vzhledem k tomu, že od roku 1970 jsem se podílel na výchově mladé generace, hlavně v zájmové činnosti – vedl jsem totiž kroužek Mladého požárníka, dnes bychom řekli Mladého hasiče – vím, jaká byla mládež. Scházeli jsme se na schůzkách, učili jsme se hrou, naplňovali jsme obsah činnosti kroužku. To byly tzv. Stanovy plamenů, což hodnotím jako oprášené stanovy Junáka. Vše bylo ku prospěchu mládeže, jednalo se o brannou činnost.

Dnes bohužel také slyšíme: »Legionáři, nechoďte nám do školy, na to jsou instruktoři POKOS.« Když jsem se toto dozvěděl z úst našich představitelů v ČsOL, zamrzelo mě to. Taková je situace, školy nemají příliš zájmu o naše vyprávění dětem a mládeži, o naše životní zkušenosti. Proto opravdu hrozí, že se k mladým lidem dostanou různé nepřesnosti i nepravdy a vyložené lži ohledně našeho odboje a druhé světové války.

A ono »nechoďte« je čí pokyn?

Někdo »nahoře« dal tento pokyn, můžeme se domýšlet. Celý život jsme chodili po školách, od podzimu do jara. A tohle teď silně upadá. Možná mají pro tyto aktivity vybrané lidi z různých politických neziskovek. Víte, přestávám mnohému rozumět. Smyslem našich spolků, tedy ČsOL i ČSBS, je uchovávat odkaz našich dědů a tátů, jejich paměť, a předávat to další, nastupující generaci. Proto mi ten pokyn hlava nebere.

Máme přece již řadu zkušeností, že soudobá moc čeká, až vymřou poslední pamětníci druhé světové války, a pak teprve mohou definitivně změnit výklad dějin…

Toho se bojím. Ještě před listopadem 1989 jsem působil jako lektor proškolování obyvatel v mém kraji a na závodech. Přednášel jsem přípravu obyvatel na mimořádné situace, civilní ochranu (civilní obranu, CO).

Naše jednota ČsOL v Jičíně se snaží přispět k brannosti občanů například tím, že pořádáme Sokolovský střelecký závod.

A připomenete si při tom význam bitvy u Sokolova?

Vždy je to vázáno k významným výročím: založení ČSR 28. října, bitvy u Sokolova 8. března (1943)apod. Je zajímavé, že město Jičín nám, ČsOL, nepodpořilo brannou soutěž pro veřejnost. Musíme se tedy obrátit přímo na starostu. Pokud nám nebudou samosprávy finančně přispívat, tak jako spolky nebudeme moci fungovat. A to platí prakticky po celé republice. To jsou mé zkušenosti představitele ČSBS i ČsOL.

Vztahy mezi samosprávami a vlasteneckými spolky jsou někde perfektní, ale jinde to skřípe. Uvedu příklad: Když jsem se před třemi čtyřmi lety ve své řeči k výročí osvobození od nacismu u jičínského památníku osvobození zmínil, že kdysi k němu chodívaly davy lidí a že děti se musí seznamovat s historií, aby jejich tátové nemuseli do zákopů, tak jsem se dostal do ostrého sporu s mladým místostarostou, který okamžitě vystoupil proti mně – že si prý dělám politickou agitaci. No, usadil jsem ho…

Prezident Pavel letos 15. března, přesně na den 85 let od německé okupace zbytku Česko-Slovenska, zahájil výstavu českých klenotů na německé půdě. Některé lidi to překvapilo, jiné rozčílilo. Co vy?

Vysoké politice nerozumím. Nicméně vysoká politika je také o symbolech. A nejenom politici v bývalém Československu, ale od roku 1993 i vysocí politici ČR na žádné návštěvy – oficiální i soukromé, ve výroční den německé nacistické okupace Čech a Moravy 15. března do Německa nejezdili. Pokud prezident Petr Pavel toto udělal, tak tím dává také najevo nějaký signál. Jaký? Netroufám si ten signál pojmenovat. Uvidíme.

V režii Památníku ticha vystupoval k výročí 15. března 1939 na »názorovém fóru« Petr Placák, jenž byl představen jako historik. Neskutečně dehonestoval hlavu našeho zahraničního odboje Edvarda Beneše, zpochybnil jeho úsilí o obnovu ČSR, Rudá armáda nás prý neosvobodila apod. Co tomu říkáte?

Je otřesné, co se prezentuje ve veřejném prostoru, aniž by to někdo z kompetentních uvedl na pravou míru. Památník ticha (státní nezisková organizace založená 27. 5. 2021) navazuje na o. p. s. Památník šoa Praha. Sídlo Památníku je v místech, kde stávala železniční stanice Praha-Bubny, odkud bylo deportováno téměř 50 tisíc pražských Židů do německých nacistických ghett a vyhlazovacích táborů.

Že Památník ticha pořádá různá fóra na historická témata týkající se holocaustu a německé nacistické hrůzovlády v Evropě 1933-1945, je jen dobře. Ale že pozvaní řečníci zneužijí datum 15. března 1939 – kdy došlo k pošlapání mnichovské dohody jedním z hlavních signatářů Adolfem Hitlerem, k obsazení Čech a Moravy německým nacistickým vojskem a vyhlášení protektorátu Böhmen und Mähren – k bezostyšnému popírání historických faktů, je do nebe volající. Tak to učinili zejména představitelé ÚSTR Mgr. Petr Placák a doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. Na tomto fóru např. Petr Placák prohlásil, že »2. světová válka ve skutečnosti neskončila, pokračuje teď na Ukrajině…«

Víte, myslel jsem si, že my odbojáři budeme mít podíl na tom, že nedovolíme, aby k takovým excesům docházelo. Občanské spolky, v nichž působí bývalí účastníci národního boje za osvobození ČSR z německé nacistické okupace v době 2. světové války a pozůstalí po těchto účastnících, jsou některými mladými politiky, kteří českou historii neznají, nazývány jako pofidérní. Jak to mohou říkat o lidech, které vůbec neznají a kteří bojovali a umírali nejen za naši, ale i za jejich současnou svobodu, aby oni mohli být dnes tzv. u koryta?

Mrzí mě, že historická obec jako celek mlčí, když se ve veřejném prostoru manipuluje s dějinami zvláště druhé války, odboje, jeho složek apod. Odstranění pražské sochy Koněva je typickým příkladem, kdy renomovaní historici mlčeli, když na tohoto vojevůdce lili kýble špíny Ondřej Kolář, Zdeněk Hřib a spol.

Euforické chování některých politiků je opravdu otřesné. Já to shrnu lapidárně: Hloupí lidé drnčí stále a ti inteligentní odpovídají, jen když jsou tázáni.

*Pátá kolona tzv. sudetských Němců stále vystrkuje růžky. Dokonce i na vlnách ČRo slyším jednotlivé pořady nebo názory i moderátorů o »vyhnání Němců«. V jedněch novinách jsem četla rozhovor se středoškolským učitelem dějepisu, který přednáší žákům, že jsme »vyhnali tři miliony Němců«.

Tento trend posiluje. Židovská náboženská obec, v níž se jako židovský odbojář angažuji, se snaží vzdělávat učitele dějepisu v otázkách holocaustu, koná pro ně školení a je to s veškerým zaopatřením. A co vím, tak ředitelé mnohých škol nechtějí své dějepisáře na tyto akce uvolňovat! Takže to o něčem svědčí.

Zřejmě o něčem svědčí i výzva ředitele Památníku Lidice, aby veřejnost přispěla do sbírky na opravu tamního Památníku dětských obětí války. Osobně přispívám na mnoho bohulibých projektů, ale neměl by toto zajistit stát? PL je příspěvkovou organizací ministerstva kultury.

Souhlasím s vámi, že toto má zajistit stát. To je opravdu velmi významný památník, jenž má velkou podporu od politické reprezentace, krajů, institucí, běžných občanů. Nechápu, jak je možné, že se vydávají peníze ze státního rozpočtu i jiných veřejných zdrojů na kdejakou politickou neziskovku a nejsou peníze na opravu doslova národní památky, která je pro Lidice přímo ikonická. Žijeme ve zvláštní době a, jak jsem už řekl, hlava mi to nebere.

Vilém JANOUCH, pplk. v. v. je předsedou Jednoty legionářské v Jičíně, členem Výkonného výboru ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu a předsedou historického Sdružení politických vězňů a pozůstalých ČSBS.

Monika HOŘENÍ