Českým předsednictvím v Radě EU se nechaly inspirovat některé kulturní instituce k organizování výstav a dalších akcí. Městská knihovna v Praze uspořádala přednáškový cyklus nazvaný České dějiny v centru evropských událostí. Ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd ČR v něm mapovala některé méně známé události od středověku po moderní dobu. Jedna z přednášek se věnovala českým královským korunovacím v pobělohorské době.
Bůh – součást politického systému
Přednášející Jiří Hrbek z Historického ústavu AV ČR hned v úvodu upozornil na zásadní změny, které se staly po porážce stavovského povstání. V roce 1627, kdy proběhla první barokní korunovace Ferdinanda III., bylo vydáno Obnovené zřízení zemské (pro Moravu o rok později). V něm tradiční volbu českého krále na sněmu nahradila zásada dědičnosti koruny v habsburském rodu. Skončil tak dualismus vlády panovníka a stavů. Prosazoval se absolutismus. »Trůn byl dědičný v mužské i ženské linii,« upozornil J. Hrbek s tím, že u nás to platilo dřív, než byla vydána tzv. pragmatická sankce umožňující vládu Marie Terezie. Dřívější volební sněm nahradilo holdování stavů včetně přísahy věrnosti. Politický systém byl založen právě na těchto přísahách. Vzhledem k tomu, že si přitom přísahající brali za svědka boha, předpokládalo se, že věrnost neporuší. A tak se součástí politického systému stal i samotný bůh. Úpadek českých stavů v pobělohorském období stvrzují právě tyto úpravy habsburského vládnutí.
Kdo tu slávu platil?
Jak se země sražená na kolena mohla dostat do centra dění podle názvu cyklu? Zřejmě tím, že oznámení o korunovaci putovalo do všech částí monarchie. Do Prahy se pak sjížděli významní šlechtici i úředníci, aby si užili barokní nádheru, kterou taková událost slibovala. V besedě následující po přednášce se posluchači ptali třeba na to, kdo to všechno platil. Inu ti, kteří byli poníženi, jak jinak. Okázalý vjezd do města hradila města pražská, hostinu zase česká komora, jakési tehdejší ministerstvo financí. Další otázka směřovala k tomu, zda pohoštění dostávali například i obyvatelé Prahy. Tak s těmi se nepočítalo. Lidové veselice se v barokní době, tedy při čtyřech korunovacích v letech 1627, 1646, 1656 a 1723, nepořádaly. Veškerý přepych byl určen jenom pro vyvolené. Právě tak i například pamětní medaile dostávali pozvaní hosté. Jejich podobu přiblížila projekce zajímavostí spojených s korunovacemi. Velkoryse bylo umožněno, aby si někteří lidé mohli rozdělit sukno, po němž kráčel král.
Dva názvy pro jednu korunu
Habsburkové neměli národnost, jak řekl J. Hrbek. V každé zemi, kde přijali korunu, se snažili vystupovat jako pokračovatelé místních tradic a domácích dynastií. Pro české korunovace proto vyhlásili za základ řád Karla IV., ovšem taky si ho upravili pro své potřeby. Tak třeba Otec vlasti počítal s tím, že královna bude korunována ve stejný den jako její muž. Při barokních slavnostech se tak ale stalo až po několika dnech. A jak vypadala koruna královnina a zda se některá zachovala? Kdepak, i manželku korunovali stejným předmětem jako krále. Jen ho jinak nazvali. U krále – koruna království, u královny – koruna vznešenosti. Muži ji nasazoval pražský arcibiskup, ženě svatojiřská abatyše. Drobnou zajímavostí je, že rekordmanem se stal arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu, který korunoval hned tři krále. I když korunovaci si podle románu F. L. Věk spojujeme hlavně s rokem 1791, šlo už o trochu jinak pojatou událost. Knihovny jako centra kulturního života pořádají řadu zajímavých akcí a je jistě dobře, že mezi ně patří i historické přednášky. I když se už většinou nedokážeme vcítit do dávného způsobu myšlení lidí ovládaných náboženskými představami, mnohá fakta nejsou tak vzdálená naší době, jak bychom si mysleli.
Miroslava MOUČKOVÁ
FOTO – autorka
