Chaos a prázdné floskule

72

Čtyři a půl měsíce předsedá Česká republika Radě Evropské unie. Vláda ČR se již určitě hodně těší, jak rotující štafetu předá v lednu Švédsku. Možná se netěší někteří ministři a sám premiér Petr Fiala, že se již nebudou ocitat v záři eurounijních reflektorů. Podstatné však je to, zda splnila či plní úkoly zadané Bruselem, byť je to všechno vlastně formalita a komedie pro malé země, aby se alespoň na půl roku cítily důležité.

Jak se vláda vypořádala se svými »pěti prioritními oblastmi«, které si stanovila?Hlavně zdůraznila, že tyto priority jsou úzce provázané. Hned při zběžném pohledu na ono »svaté kvinteto« je patrné, že k provázanosti mají hodně daleko. Tak si je osvěžme: 1. Zvládnutí uprchlické krize a poválečná obnova Ukrajiny; 2. Energetická bezpečnost; 3. Posílení evropských obranných kapacit a bezpečnost kybernetického prostoru; 4. Strategická odolnost evropské ekonomiky; 5. Odolnost demokratických institucí.

Proč hlavní priorita?

Již to, že vedení EU souhlasně přihlíží, že hlavní prioritou našeho předsednictví je zvládnutí uprchlické krize a poválečná obnova Ukrajiny, je výsměchem celého předsednictví. Předně Ukrajina není a ještě dlouho nebude členem Evropské unie, a rovněž tak zvládnutí uprchlické krize přece nemá nic společného s rozvojem států sdružených v EU. Ale budiž, uprchlickou krizi způsobenou válečným konfliktem na Ukrajině zvládá Evropa tak, že byla naložena hlavně na bedra východoevropských a balkánských zemí. Nejvíce běženců přijaly Polsko, Slovensko, Česko, Maďarsko, Rumunsko a Moldavsko (není v EU). Hodně z nich pak putovalo dál na západ, nebo se vrátili do vlasti. Momentálně je Ukrajinců v Polsku 1,2 milionu, v Německu 780 tisíc a v Česku 381 tisíc. Ale počty se neustále mění. Je tudíž velmi problematické tvrdit, že uprchlickou krizi u nás zvládáme a v rámci EU koordinujeme, když vlastně není u konce a panují vážné obavy, že v souvislosti s poničenou infrastrukturou zvláště v západní části Ukrajiny přijde další vlna emigrantů.

Totéž platí o poválečné obnově Ukrajiny, když nikdo neví, kdy válka skončí a obnova začne naplno. Nyní se může maximálně jednat o nějaké opravy a provizorní řešení poničených domů, veřejných budov a důležitých staveb.

Protichůdné informace

Jsme u energetické bezpečnosti! O té lze hovořit v podobném duchu, ačkoliv se čeští politici snaží přesvědčit své obyvatelstvo, že chybějící zdroje, dříve pocházející z Ruska, jsou plnohodnotně nahrazeny dodávkami z jiných oblastí. Mluvíme především o plynu a ropě. Informace jsou protichůdné: plynu bude v Evropě v zimě nedostatek, tankery s LNG se tísní na moři a v přístavech a nestačí se vyprazdňovat, terminálů na LNG plyn je zoufale málo, cena plynu rapidně klesá, cena ropy stoupá, protože OPEC (země vyvážející ropu) se rozhodly snížit těžbu atd. atd. Jinými slovy, realitu ukážou až zimní měsíce, protože tolik lží, výmyslů a smyšlenek v kombinaci s optimismem a pesimismem, které se šíří v mediálním prostoru, Evropa ještě nezažila. Když k tomu všemu připočteme poškození, a tím vyřazení z provozu plynovodů Nord Stream 1 a 2, které vyhovuje někomu, kdo si nepřeje ekonomickou spolupráci Německa a Ruska, tak je problematika energetické bezpečnosti Evropy opravdu problematická. A Česká republika nemá nejmenší šanci ji nějak ovlivnit. Z toho vyplývá, že předsednické priority české vlády jsou hlavně floskule, za které se dá skrýt všechno, ale jsou prázdné, ploché a jen na papíře.

Pouze papírové teze

Třetí prioritu »Posílení evropských obranných kapacit a bezpečnost kybernetického prostoru« snad nemá cenu ani komentovat, protože na ni nemá náš stát žádný vliv, pokud nebudeme do posílení obranných kapacit počítat zbraně, které si česká armáda bude pořizovat, zvláště předražené a pro potřeby naší armády naprosto nevhodné americké stíhačky F-35. Čtvrtá priorita »Strategická odolnost evropské ekonomiky« je snad jedinou, jež by se se zamhouřením oka dala považovat za provázanou s bodem 2 – energetickou bezpečností. Při bližším zkoumání jsou to však jen teze á la, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, aneb něco tam přece do těch priorit musíme napsat. To nevadí, že nemáme žádnou šanci toto za předsednictví řídit či prosazovat proti zájmům dominantních členů EU Německa a Francie.

Tak jaká je to strategická odolnost ekonomiky, když si ji každý stát řeší po svém a proklamovaná solidarita je jen na papíře nebo ve velkohubých prohlášeních českého premiéra či ministra průmyslu a obchodu? Když Němci »nasypou« do svého průmyslu 200 miliard eur (tj. 5 bilionů Kč), jak asi bude konkurenceschopná, a tedy odolná česká ekonomika proti té německé, s níž je mimochodem hodně provázaná? Máme nejdražší elektřinu v zemích EU, tahouni české ekonomiky nedostanou žádný strop na energie! Jak tedy budeme odolávat evropské, natož světové konkurenci?

Jakou máme demokracii?

Jsme u závěru našich priorit – »Odolnost demokratických institucí«. Vezměme si příklad z České republiky. Toť otázka, zda vůbec máme demokratické instituce, když hlavní vnitřní instituce – ministerstvo vnitra, které je orgánem státní správy pro vnitřní věci státu, zejména pro veřejný pořádek a další věci vnitřního pořádku a bezpečnosti, pošlapává demokratické principy a práva občanů zaručená Listinou práv a svobod. V tajnosti vnitro, vedené středoškolským učitelem dějepisu a němčiny, připravuje tzv. dezinformační zákon, jenž by legalizoval již před časem zablokování některých médií jen proto, že šířila jiné názory než oficiální vládní. Ani parlamentní opozice nemá šanci připomínkovat připravovanou normu, která je z principu protiústavní.

Není už náhodou demokracie nahrazována liberalismem, kde stát ve skutečnosti řídí nadnárodní korporace, či přímo instituce, jejichž je stát členem (EU, NATO)? Mnohé tomu nasvědčuje.

Co takhle mírová iniciativa?

Škoda, že jako hlavní prioritu předsednictví si česká vláda nedala »Zastavení válečného konfliktu na Ukrajině«. Když už tedy selhává OSN a z ustanovení její Charty si některé země, považující se za nejvíce demokratické, dělají trhací kalendář. Vláda ČR neprojevila sebemenší vůli byť jen navrhnout nějaké řešení alespoň k příměří, když už ne k trvalému míru. Naopak je v jednom šiku podporovatelů konfliktu, a to při vědomí, že tento stav nikdy k míru nepovede, neboť ani jedna válčící strana nehodlá ustoupit (zatím) ze svých požadavků a cílů.

Na začátku října se konal v Praze summit, kde se setkaly špičky všech evropských států s výjimkou Ruska a Běloruska. Pompézní akce nepřinesla z hlediska výše uvedených priorit českého předsednictví vůbec nic. Jen stál hodně peněz. Summit inicioval francouzský prezident Emmanuel Macron, jenž chce působit jako hlavní evropský vůdce, když německý kancléř Olaf Scholz coby sociální demokrat zrazuje dnes a denně to, na jakých idejích je jeho strana založena, a mění své názory a postoje podle vývoje situace.

Měla se především řešit témata migrace a energetická bezpečnost v souvislosti s válkou na Ukrajině. Výsledek? Žádný! Jak už bylo výše řečeno, energetickou bezpečnost (soběstačnost) si řeší každý stát EU po svém. A migrace? Ukrajinská pokračuje nepřetržitě a zřejmě bude narůstat a mezitím si Turecko zašpásovalo s EU, když otevřelo svou hranici do schengenského prostoru a najednou jsme čelili záplavě převážně syrských a afghánských mladých mužů s mobily v rukou a eury v peněženkách. Když už byla situace neúnosná, některé státy zavedly hraniční kontroly. Slovákům se to na české hranici nelíbí a chtějí je co nejdříve zrušit. Pravidla EU o vracení nelegálních migrantů nikdo nedodržuje. Konečné vysvědčení tedy ponechme až na leden 2023, ale to dosavadní by objektivní učitel ohodnotil známkou mezi čtyřkou a pětkou.

Vladimír SLOBODZIAN