Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s kuchařem a aktivním občanem Miroslavem Suchopárem
Říká se, že láska prochází žaludkem. Prochází žaludkem také politika?
Svým způsobem také. Jestliže jsou lidé dobře a zdravě najedení, jestli jsou potraviny finančně dostupné pro každého, tak pak můžeme říci, že politika prochází i žaludkem. Od výživy lidu se přece také odvíjí vztah k vládě a k zemi, v níž žijeme.
Já to beru i z trošku jiného úhlu. Lidé, kteří se dobře najedí v příjemné přátelské atmosféře a u toho si popovídají, tak také mohou dát hlavy dohromady a poradit se, jak změnit chod společnosti, jak upozornit vládnoucí vrstvu, že to, co dělá, není správné, že si lidé přejí něco jiného.
Ovšem to by u jídla nesměli stále hledět do svých mobilů. Doma lidé u jídla také sledují své elektronické miláčky. Vidíte to také tak?
I na mém současném pracovišti větší část hostů kouká při konzumaci do mobilů a počítačů. Je to chyba. Takto si lidé založí jen na vředy a jiné nemoci. Měli bychom se naučit mít radost a potěšení z jídla, nikam nepospíchat. Ve volných dnech si udělat čas na společný oběd, večeři či snídani s rodinou, s někým, koho máme rádi. Víte, my strašně spěcháme. K čemu tohle povede? Jen k tomu, že si sami zhoršíme své zdraví a pokazí se také zdraví společnosti. Lidé spolu nemluví, jen civí do elektroniky a u toho hltají.
Pracoval jsem jeden čas jako kuchař v Bavorsku. A tam, když přišli lidé do restaurace, si tu návštěvu dokázali užít, povídali si. Ovšem mladá generace je asi všude stejná, protože když jsem v Německu jel jednou školním autobusem, tak ačkoli byl bus plný školních dětí, bylo tam absolutní ticho. Žádné švitoření, které bychom předpokládali. Každé dítě totiž koukalo do svého mobilu.
Souhlasíte s tím, že mobilní telefon je návykový?
Jsem si jist, že podobně jako alkohol, nikotin, hrací automaty či drogy je i mobil návykový. Jednou se tato závislost bude asi léčit. Víte, já se často zamýšlím nad těmi elektronickými pomůckami. Jistěže nám v mnoha oblastech nesmírně pomáhají, pokrok nezastavíš, ale neměly by snižovat naši inteligenci a schopnosti. Zjišťuji, že někteří lidé dnes bez navigace nejsou schopni nikam dojet či dojít. Já si pamatuji, jak jsem při svých studiích znal nazpaměť jízdní řády, které jsem potřeboval. A došel či dojel jsem všude. Lidé obecně si vůbec více pamatovali. Dnes? Všechno máme v mobilu, tak co by se hlava obtěžovala.
Jak jste se dostal ke kuchařině?
Ve svých 14 letech jsem chtěl být opravářem televizí nebo strojvůdcem. Na tyhle obory jsem se nedostal, tak jsem hledal, co dále – instalatér, nebo kuchař? Zvolil jsem to druhé a vystudoval obor na hotelové škole, podotýkám při zaměstnání. Pracoval jsem v jednom JZD jako číšník a při tom studoval. Byli jsme mladí, všechno jsme zvládali, bylo to fajn.
Po vojenské službě jsem nastoupil na rekreační středisko Uranových dolů jako kuchař do tamní jídelny-restaurace. To byla vynikající zkušenost. Zařízení bylo celoročně otevřené, naučil jsem se všechno, i řídit celý provoz, protože jsem se postupně vypracoval až na vedoucího střediska. Škoda, že po listopadu 1989 došlo k zániku podniku, nazýval se Základna rozvoje uranového průmyslu (ZRUP), koncernový podnik. A tak rekreační zařízení jako podniková rekreace zaniklo.
Řekněte mladým, že každý závod, úřad, instituce, univerzita měly dříve své rekreační středisko, tak vás obviní ze lži.
Toto zařízení bylo na svou dobu velmi komfortní a na atraktivním místě na břehu Orlické přehrady. Ještě si pamatuji, že čtyřčlenná rodina zaplatila za týdenní pobyt s plnou penzí 280 Kč! Tohle by se fakt mělo říkat současné mladé generaci, že pracující i s nejnižšími platy si mohli dovolit s rodinou nádhernou dovolenou. Co by za to dnes lidé dali. Nevím, nakolik třeba samoživitelka si může dovolit týdenní pobyt s dětmi za rozumnou cenu, i když pravdou je, že naši lidé hodně cestují do zahraničí, prý je to dostupné. Ovšem na druhé straně si stěžují na ceny na našich horách. Ono dát cca 250 Kč za smažený sýr a stovku za polévku, když k tomu připočtu permanentku, ubytování, tak nevím, kolik lidí si to může na týden dovolit.
Nejde jen o horská střediska, v centru Prahy jsou ceny v restauracích také velmi »zajímavé«, mnohdy jsou srovnatelné s dobrými podniky v zahraničí, akorát kvalita prodávaných jídel trochu pokulhává. Někdy se ptám, jestli jsou to ještě ceny, nebo už letopočty.
V rekreačním zařízení na přehradě, které jsem pak i vedl, probíhaly od jara do podzimu dovolené, školení, školy v přírodě. Skončilo to v roce 1991, kdy se koncernový podnik ZRUP rozpadl. No a následovalo to, co již důvěrně známe – privatizace, a leccos se taky rozkradlo, rozpadlo. Pak to koupil jeden český podnikatel, který je tam snad dodnes. Další osud zařízení již nesleduji.
Jaké to bylo na zkušené v Německu?
Když jsem tam odcházel, myslel jsem si, že umím německy, neboť jsem se to učil na hotelovce. Ovšem z toho jsem byl brzy vyveden. A tak jsem se zdokonaloval »za provozu«. Psal jsem si nová slovíčka, měl jsem slovníček stále u sebe. A rval jsem to do hlavy. Jenže naučit se jazyk bylo vlastně nejjednodušší. Totiž pokud tam člověk chtěl uspět, a to platí stále, musí pochopit jejich myšlení. Němec platí za práci, nikoli za flákání. Pracovník je využitý celou pracovní dobu, neexistuje lelkování.
Jsou lidé pracující v gastronomii u nás odborově organizováni?
Co já vím, tak nejsou.
Měla smysl elektronická evidence tržeb v gastronomii? Ekonomka Ilona Švihlíková odhaduje, že ztráty plynoucí z neexistence EET čítají 15-20 mld. Kč ročně.
EET byl dobrý příspěvek k tomu, aby i podnikání v gastronomii mělo řád a byl v něm pořádek. Je přece zřejmé, že lecjaký podnikatel – to platí obecně – si optimalizuje účetnictví, a nezřídka i restaurační podniky vykazují záporný zisk. Fialova vláda, která má plná »ústa« úspor, EET zlikvidovala.
V souvislosti se stávkou pracovníků školství vyvřelo, že nejhůře jsou placeni kuchařky a kuchaři školních jídelen. Sledoval jste jejich protesty?
Sledoval a držel palce kolegům kuchařům a kuchařkám ve školních jídelnách.Ano, je to tak, jejich mzdy jsou nizoučké, za to se nedá žít. Tady se fakt musí něco změnit. Je to nespravedlivá nerovnost, že v jednom oboru jsou tak okaté rozdíly v příjmech. Co já vím, tak nejlépe se peníze točí v pizzeriích, kde je relativně jednoduchá z pohledu nákladového příprava pizz a současně se pizzy dobře prodávají.
Co se dělá se zbytky od hostů a co se zbylými neprodanými pokrmy? Není hříšné jídlo vyhazovat, když víme, že i v ČR lidé hladoví?
Pokud jde o zbytky jídla, musí se to vyhodit, tady rozumím předpisům, nemůžeme si hrát se zdravím lidí. Někoho přiotrávit špatným jídlem, to by byl skutečně velký průšvih. Většina kuchařů ví z praxe, kolik lidí jim přijde na oběd, a tak se podle toho připraví i přibližný počet jídel, takže ztrátovost, vyhazování je podle mé zkušenosti minimální.
Lidé by si měli u stolování hlavně povídat. To už tedy neumíme?
Tato přirozená schopnost, která nás lidi odlišila od jiných živočišných druhů, mizí. Podle mě dochází k vzájemnému odcizení. Dříve se lidé scházívali, zastavili se, setkávali, pomáhali si. Dneska každý letí jako štvanec od povinnosti k povinnosti a nemá čas ani druhého pozdravit.
Navíc pozoruji další stupeň celospolečenské dekadence: došlo k celkovému morálnímu úpadku. Chybí mi morální kodex politiků, a nejen jich. Když slyším, jak se lidé baví třeba v dopravních prostředcích, tak to je opravdu síla. Ale ryba smrdí od hlavy, vláda ostatním velí šetřit a sama na sobě nešetří ani náhodou. To je amorální!
Víte, já se v práci pohybuji v kolektivu, kde jsou lidé ve věku 30-35 let, a ti nemají s čím porovnávat současnost, nemají jinou zkušenost a prožitek. Generace padesátníků a výše, ti srovnávat mohou.
A co říkají?
Je to špatné s morálkou, hodnotami, školstvím, kulturou, médii – míněn je mainstream. Horší je, že mladí, kteří jsou pod vlivem mainstreamu, nejsou schopni objektivní férové diskuse. Neříkám, že všichni, ale je to většinový trend. Mladí neumějí diskutovat a přijmout jiný názor. Bohužel k tomu vychovává naše školství a mediální svět – to je to propojení přes mobily. Ale zase si musíme říci, že jiná je situace v hlavním městě, jiná na venkově.
Před prezidentskými volbami jste se podílel na sběru podpisů pro Josefa Skálu, jenž se ucházel o možnost kandidovat. Jak hodnotíte zvolenou hlavu státu?
Petr Pavel vyhrál a stal se prezidentem. Není to můj prezident, ale umím to respektovat. Pavlovo chování je velmi zvláštní, v Terezíně řekne, že se máme poučit z chování našich předků… Jestli měl na mysli chování sudetských Němců, pak ano, měli bychom si to neustále připomínat, ale to asi na mysli neměl. Jestli se mu zdá, že 360 000 padlých čs. lidí za války je málo, tak by se za tento výrok měl omluvit. Jestliže odjede na sraz sudetských Němců společně s ministrem školství, tak si myslím, že to o lecčems vypovídá. Poslední kapkou je výstava klenotů v Německu. Nemám nic proti tomu, ale proč právě 15. března? Vždyť tento den je nejtragičtější v historii ČSR. Co tím chtěl signalizovat? Doufám, že jeho působení na Hradě jednou historici objektivně popíšou a zanesou do učebnic.
Dobře, nesesbírali jsme tolik podpisů pro dr. Skálu, ale počet jeho příznivců se od té doby zvětšil a jde o to, aby se tyto hlasy a energie přetavily do podpory STAČILO!. Musíme se spojit, sednout si ke stolu společně s dalšími vlastenci, sepsat jasný, stručný a proveditelný program a s tím přijít mezi lidi. Neslibovat nesmysly, jako to dělají ostatní partaje. Máme mezi sebou vynikající lidi, odborníky, tak proč jim nedat šanci.
Jste v kontaktu s bývalými německými kolegy?
Ano, stále. Je zajímavé sledovat vývoj jejich názorů. V 90. letech pěli ódy na Evropskou unii, dnes už své názory modifikují, a dokonce někteří dospěli k přesvědčení vystoupit z ní. Když jsem jim říkal, že je to umělý projekt, oponovali mi. Pak přišel covid, následoval chaos a sám někdejší můj šéf změnil názor. Už taky pochopili, že vzhledem k výrazně vyšší porodnosti migranti rychle přečíslí původní obyvatele.
Vydal jste kuchařskou knihu Recepty z cest. Proč?
Když jsem něco uvařil, tak mi přátelé říkali: Bylo to moc dobré, dáš nám recept? Připojily se i mé děti – táto, tak to hoď na papír. A tak vznikla tahle kniha receptů z mých zahraničních cest. Je to završení mé kuchařiny, však už jsem v důchodu. Knihu je možné objednat na www.petrburestv.cz.
Nemrzí vás, že kulinářský produkt skončí v zažívacím traktu?
Nemrzí. Každá profese má své. Některé zanechávají trvalou památku, jiné umožňují prožít hezkou a radostnou chvilku. Svým dětem jsem říkával, aby si našly povolání, které je bude těšit. Je lepší být dobrým kuchařem než špatným politologem. Lidé, neblbněme, vždyť život je tak krátký. Radujme se z toho, že slunce svítí, že je jaro. A semkněme se!
Však my se radujeme, ale současně se obáváme o zítřek. Toho válčení je až moc.
Prvopočátek nepořádku dávám do roku 1990-91, kdy tehdejší mocní nechali rozkrást stát. Proto bych zařadil hospodářské zločiny k vlastizradě. Copak si nechali Němci nebo Francouzi prodat své banky, velké podniky, nechali si zničit své zemědělství?
Někteří z mých mladších kolegů v práci už se ptají, proč rveme peníze do války na Ukrajinu, co je nám do toho. Takže mnozí již prozřeli. Válka na Ukrajině není naše válka. Je to obrovský průšvih, a my bychom se měli angažovat v tom, aby byl zastaven. Válka samozřejmě jednou skončí a jde o to, kdy to bude, kolik ještě mladých mužů na obou stranách zahyne. Já nechci, aby lidé umírali. Po válce dojde k obnově Ukrajiny a je jasné, kdo z toho bude týt. To bude obrovský projekt, který založí další závislost země na USA a EU.
Monika HOŘENÍ
