Jožka Jabůrková – 80 let od umučení německými nacisty

137

Česká vlastenka a bojovnice proti nacismu. »Nechceme milodary pro naše děti, chceme práci pro jejich rodiče.« »Fašismus rozsévá zhoubu, vojny a neštěstí«… Tak zní některé myšlenky levicové novinářky a spisovatelky, ale i cvičitelky a vychovatelky Jožky Jabůrkové, kterou 31. července 1942 umučili němečtí nacisté v koncentračním táboře Ravensbrück. Bylo jí 46 let.

Jožka Jabůrková byla česká novinářka, tělovýchovná a politická pracovnice. Funkcionářka Dělnické tělovýchovné jednoty, šéfredaktorka ženského časopisu, členka Zastupitelstva hl. m. Prahy.

Její život nebyl jak vystřižený z červené knihovny, ani jako z prvorepublikových stylizovaných filmů pro pamětníky. Byl tvrdý a ukazoval i složité stránky tehdejšího Československa.

Jožka Jabůrková, rozená Řehová (16. dubna 1896 Vítkovice − 31. července 1942 Ravensbrück), byla československá levicová novinářka a spisovatelka. Od roku 1931 pražská zastupitelka KSČ. Těsně po vzniku německého protektorátu nad okleštěným a rozbitým Československem byla zatčena nacisty.

Od mládí v tělovýchově

Od mládí pracovala v tělovýchovném hnutí; vstoupila do řad sociálnědemokratické mládeže a do Dělnické tělovýchovné jednoty. Byla cvičitelkou, náčelnicí a vychovatelkou. Po rozkolu ve Svazu DTJ, se zapojila do komunisticky orientované Federace dělnických tělovýchovných jednot. Podílela se na organizaci významné maninské spartakiády v roce 1921. Studovala krátce v Moskvě na tamním tělovýchovném institutu. Po léta se usilovně věnovala práci mezi ženami a mládeží. Uplatnila přitom své literární nadání, stala se vedoucí redaktorkou ženského časopisu Rozsévačka. Psala o životě v Praze, o zájmech a problémech žen, poukazovala na možnost řešení nezaměstnanosti, věnovala se potřebám dětí. Dotýkala se všech hlavních sociálních otázek, reagovala na nebezpečí války. Pod jejím vedením Rozsévačka organizovala akce ve prospěch trpících děti ve Španělsku, ale i na pomoc německým antifašistům prchajícím do Československa.

Stala se spisovatelkou, napsala několik knih, např. dětskou knihu Evička v zemi divů.

Když se v roce 1921 od Československé sociální demokracie odštěpilo levicové křídlo – nová Komunistická strana Československa, vstoupila do ní i s manželem. Život oběma nadělil silnou touhu po lepším životě – snesitelném, jak kdysi zazvonil ve své filosofii i Kant. V Rusku se rozpadl carismus a v Leninově politické linii se rýsoval mír, lidovláda, půda rolnictvu – naděje chudiny. Oba manželé vstoupili do KSČ, jejíž místopředseda JUDr. Šmeral na ustavujícím sjezdu prohlásil, že »komunismus je náboženstvím chudých« a nová strana by se měla stát stranou ušlechtilých lidí, jimž nebudou vládnout mamon ani ctižádost funkcí. Jabůrková pracovala v tělovýchově nové strany, jež se představila v roce 1921 pražskou Spartakiádou na Maninách.

Už v roce 1925 Jabůrková přijela do rodné Ostravy na krajské dělnické tělovýchovné slavnosti jako náčelnice cvičení. Nepsala jen o sportu. Srdce jí tlouklo osudem chudých rodin, vdov po padlých ve válce, sirot, válečných mrzáků a především hladovějících dětí. Lidé si na periferiích města slepovali obydlí, nad nimiž trpce zasténal i Karel Čapek, když o nich psal. Leckdy se v novinách pod čarou objevily její fejetony nebo i črty, v nichž vyprávěla o svém osudu. Podepisovala je pseudonymem Ida Ostravská.

Reportáže o životě chudých lidí

Po návratu v roce 1928 jí svěřili vedení ženského časopisu Rozsévačka, který teprve začal vycházet. Jenže pohroma války se sotva zacelovala a za deset roků tu byla pohroma druhá: světem otřásla hospodářská krize a jejím důsledkem byla obrovská nezaměstnanost, jež v ČSR vyrostla bezmála na milion nezaměstnaných. Život dělnických vrstev se potácel mezi desetikorunou na obživu týdně od státu a bídou. Rebelovalo se v ulicích, ve stávkách, v hladových pochodech, a Jabůrková o všem psala.

V roce 1931 byla Jabůrková za KSČ zvolena do zastupitelstva města Prahy. Zde obhajovala život chudiny a nezaměstnaných na zasedáních městského zastupitelstva. Psala o zdravotní péči pro nemajetné, o jeslích pro děti pracujících matek a největší ohlas vyvolalo její vystoupení o stavu dělnického bydlení v tzv. nouzových dělnických koloniích, často jen altáncích či sbitých chýších, jež se později staly materiálem etnografie dělnictva.

Jabůrková psala reportáže a po nocích povídky ze svého života, které svázala do knížek. Vydala tři autobiografické prózy: Hanko, zpívej!, Lásky Marty Tomanové a Dítě lásky, jež byly svědectvím o světě, v němž vyrostla. Ostrý protifašistický tón Rozsévačky, veřejné projevy Jabůrkové, to všechno neuniklo pozornosti lidí, jimž fašismus nevadil, a ani fašistům samým.

Rozsévačka byla zakázána hned po mnichovské smlouvě a den po okupaci si pro Jabůrkovou přišlo do jejího bytu na Žižkově gestapo. Po výsleších v Pečkárně ji odvezli do Drážďan a odtud do ženského koncentračního lágru v Ravensbrücku, kde byla jednou z prvních českých vězeňkyň. Hned na počátku své internace navázala kontakty s antifašistkami různých zemí, hlavně s německými, které byly v táboře vězněny již po řadu let. Pomáhala, jak mohla, pracovala mezi ženami do poslední chvíle svého života. V rámci možností se snažila mj. ulehčit i utrpení otřesených lidických žen.

Česká hrdinka Jožka Jabůrková zemřela 31. července 1942 po těžkém mučení, po kterém byla ponechána bez pomoci v táborovém vězení v tzv. bunkru (čili jámě v zemi) pro nejzatvrzelejší.

Jožka Jabůrková v uměleckých dílech

Bronzovou postavu Jožky Jabůrkové v nadživotní velikosti realizovala sochařka Věra Merhautová v letech 1960 až 1965. V roce 1965 byl pomník slavnostně odhalen v Praze-Košířích v malém parčíku u křižovatky ulic Plzeňská a Podbělohorská. Na žádost restituentky pozemku, na kterém stál, byl pomník v roce 1992 (bez vědomí autorky sochy) odstraněn a převezen do depozitáře Galerie hlavního města Prahy. Zde setrval až do léta 2002, kdy byla socha Jožky Jabůrkové znovu odhalena na Olšanských hřbitovech – zásluhou levicových lidí, kteří se o návrat sochy na veřejné prostranství zasloužili, a zvláště pak spoluvězeňkyně Jabůrkové, také novinářky Věry Pickové.

Na základě života a smrti Jožky Jabůrkové vznikl původní scénář Jaromíry Kolárové k filmu Zastihla mě noc režiséra Juraje Herze.

Ioannis SIDEROPULOS