Berlín pořád ještě nevidí skutečný sníh, ale – místo něj – spoustu Mist, sajrajtu. Sakra, nás to zasáhlo.
V září 2021, ve složitých volbách, to příslušný berlínský ministr zpackal; hlasovací lístky byly doručeny nesprávně, ve volebních místnostech chyběly, voliči čekali v dlouhých frontách (jako v určitých oblastech amerických měst), aby si zvolili národního delegáta Bundestagu v každém obvodu, delegáta městské rady a delegáta městského okrsku, každého na samostatném hlasovacím lístku vyžadujícím po dvou křížcích (pro osobu a pro stranu), pak je vhodili do tří schránek (bez přístrojů). A také hlasování Ano nebo Ne v referendu o »konfiskaci Deutsche Wohnen« (německých bytů, státních nebo městských; pozn. překl.), největšího berlínského vlastníka (a vykořisťovatele) berlínských činžovních domů. Soudy nakonec rozhodly, že (s výjimkou referenda) se musí hlasování zcela opakovat, takže tisíce nových plakátů s usměvavými tvářemi a prázdnými slovy nyní zdobí stožáry lamp po celém městě – až do opakovaného volebního dne, 16. února.
Povinná triáda
O první místo soupeří křesťanští demokraté (CDU), sociální demokraté (SPD) a Zelení, každý s asi 20 %. CDU, která je nyní mírně v čele, však nemůže v Berlíně najít žádné partnery; žádná strana se neodváží spojit s fašistickou Alternativou pro Německo a nikdy by se nespojila s Die Linke (Levicí)! Zdá se nevyhnutelné, že SPD a Zelení se opět spojí s Die Linke, jejíž hlasy (aktuálně 12 %) by přidaly dost křesel na to, aby překonaly poloviční hranici a obnovily současný triumvirát. Tito tři se však ve skutečnosti nemilují; je to povinná ménage à trois, triáda, kdy Zelení doufají v první místo, aby mohli nahradit Franzisku Giffeyovou (SPD) ve funkci starostky. Její příjemné vystupování a hezký vzhled jí mohou pomoci některé voliče získat, ale vzhledem k tomu, že berlínská politika je nejistější než kdy dřív, to nestačí.
Silvestr v Německu, především v Berlíně, je několik hodin před a po půlnoci poznamenán miliony soukromých ohňostrojů. Skupiny u téměř každé budovy je odpalují s hlasitými výbuchy, často z krabic se 6, 9, až 36 propojenými raketami, které vystřelují a končí v jiskřivých, mnohobarevných sprchách. Mnoho nadšenců si na ně šetří měsíce, často pašují výrobky vyrobené v Polsku, ale zde zakázané. Vždy dochází ke zraněním a požárům; obvyklá obrana zní: »… ale mnohem méně smrtící než v USA – zde s ohňostrojem, ne se střelnými zbraněmi!« Každý rok je církve, ekologové a milovníci zvířat odsuzují, vždy marně, až na to, že oficiální ohňostroj u Braniborské brány byl nahrazen efektním světelným představením. Možná kvůli dvouleté kované přestávce se ale tentokrát představení vymklo z rukou, zejména v nízkopříjmové čtvrti, kde byla starostka Giffeyová kdysi starostkou městské části. Skupiny mladých mužů místo střelby do vzduchu mířily ohňostrojem na policii, a dokonce i na hasiče, kteří se snažili některé z požárů uhasit. Uvedeno bylo 41 policistů a 14 hasičů zraněných a přes 140 lidí bylo zatčeno.
Hlasy »zákona a pořádku«
Jako vždy byly do mikrofonů chytány obvyklé hlasy »zákona a pořádku«, aby odsoudily »slabošské politiky na levici« (pro ně jsou SPD a Zelení stále »vlevo«), kteří si s »kriminalitou mládeže a násilím« počínali lehkovážně, s více než náznakem, že na vině jsou opět »ti cizinci« a jejich »odlišné kultury«, k nimž se samozřejmě připojili i »teroristé z antify«. Sociální důvody hněvu mladých lidí: šikanování typu »zastavit a prošacovat« a policejní silácké taktiky, nedostatek slušných škol a pracovních míst byly zamítnuty, zatímco pravičácké naděje využít rasismu k získání hlasů v Berlíně a dalších třech státních volbách byly zřejmé.
Jiní mladí lidé v Berlíně (a Mnichově) dělali potíže úplně jinak, třeba si přilepili ruce k ulici, když blokovali dopravu na protest proti oficiálnímu přešlapování na místě při záchraně životního prostředí. V daleko populárnější snaze o stejnou věc se demonstranti v maličké vesničce Lützerath u nizozemských hranic drželi celé týdny, často v prázdných budovách (vesničané už dávno museli odejít), v malých provizorních chatrčích na stromech a naposledy seděli na vrcholcích vysokých stativů nebo v hlubokých tunelech. Jejich cílem bylo zabránit obludným rypadlům, aby rozšířila kilometr široké otevřené povrchové doly na hnědé uhlí.
Minulý týden jim čelila obří policejní jednotka z celého Německa a po vypršení ultimáta se muži v uniformách »nastěhovali« – jeřáby, slzný plyn, psi, dokonce i na koních, strhli chatrče, nařídili všem demonstrantům, aby odešli, a zatkli ty, kteří odmítli. Zpočátku docházelo jen k malému násilí s výjimkou několika ohňostrojů připomínajících na Silvestra Berlín – a údajně Molotovova koktejlu vhozeného na ulici ve zlostné odplatě.
V neděli se pak sešlo asi 35 000 lidí na masovém protestu, vzdorujících dešťovým přeháňkám na poklidné demonstraci (i s Gretou Thunbergovou). Ale když se jedna skupina vzepřela policejním příkazům a shromáždila se na protest na okraji výkopu, policie se opět uchýlila k násilí a bylo mnoho zranění včetně pokousání psem.
Rozpačitý Habeck
Za prapory konečně triumfujících policistů stáli demonstranti proti dalším dvěma nepřátelům. Jeden z nich se skládal z politiků. Pár jich možná ještě překvapí, že mezi nimi nejsou jen uřvaní pravicoví »křesťanští demokraté«, ale i jemněji mluvící vládní ministři Zelených, kteří s nimi vládnou ve společné koalici v tomto státě, Severním Porýní-Vestfálsku. A také mužem na celostátní úrovni do značné míry zodpovědným za pokračování podobných hloubení není nikdo jiný než Robert Habeck, přední ministr v další koaliční vládě na vrcholu a také spolupředseda strany Zelených, která se kdysi tak aktivně připojovala k vedení právě takových protestů. To se ovšem stalo už před desítkami let; je to stále trapné, už jen kvůli názvu strany. To bylo slyšet v Habeckově výmluvě o dvou obřích elektrárnách; ty měly být odstaveny do 1. ledna, teď budou vypouštět kouř a výpary z vytěženého hnědého uhlí nejméně do dubna. »Nebyl to můj osobní plán ani plán naší koalice vrátit elektrárny do sítě,« řekl, »ale na Ukrajině je válka, a tak chybí polovina německého dovozu plynu.« Stejná úvaha se nabízí pro obrovské nové doky, které nyní vykládají zkapalněný plyn z USA a ohrožují proslulé rozsáhlé bahenní pláně využívané – a potřebné – stěhovavými pobřežními ptáky.
Zisk a zase zisk
Za koalicí Zelených a CDU ve státě, kde se Lützerath nachází – nebo nacházel, stojí třetí protivník: majitel dolu. RWE kdysi pomáhala financovat Hitlerův vzestup, během druhé světové války shrábla miliony pomocí otrocké práce a od té doby se mezi čtyřmi obřími německými dodavateli energie stává střídavě první nebo druhou. Rozhodně nechce přijít o mnohomístné zisky, které získává z atomové a lignitové energie; jen její generální ředitel si osobně přivydělává přes pět milionů eur ročně. Kdo by o něco z toho chtěl přijít? Takže – čert vem životní prostředí nebo kohokoliv, kdo se ho snaží zachránit! A jak mnozí zjistili, zhruba deset tisíc eur darovaných na správných místech lze velmi ocenit, a dost se vyplatí.
Tady je zajímavá poznámka pod čarou; největším jednotlivým akcionářem akcií RWE byla v roce 2021 americká společnost BlackRock, spravující aktiva. Společně se svým sourozencem z Pensylvánie, Vanguardem, bude BlackRock brzy ovládat světové investice v hodnotě 20 bilionů dolarů. Podle zprávy agentury Bloomberg se tak stane »čtvrtou vládní větví«.
A další poznámka pod čarou: Referendum v Berlíně v září 2021 – »Konfiskovat Deutsche Wohnen« – získalo přes milion hlasů Ano (56,4 %) a ovlivnilo všechny společnosti vlastnící více než 3000 berlínských bytů. Deutsche Wohnen jich vlastní 155 000. Od té doby ji převzal daleko větší realitní dravec Vonrovia, který vlastní v Berlíně 11 000 bytů, ale v celém Německu 550 000. A je zvláštní, že BlackRock je s oběma finančně propojen. Svět je malý!
Ještě jedna velká poznámka pod čarou; Elon Musk postavil svou první evropskou gigafactory (obrovskou továrnu) pro elektrické Tesly jihovýchodně od Berlína poté, co vykácel polovinu lesa. Už se šíří zvěsti o nespokojenosti a odborovém nástupu. BlackRock tam může mít také prst nebo dva – ale zatím se nemluví o konfiskaci Tesly.
Odlišné vnímání
Tento požadavek na konfiskaci je, navzdory milionu příznivců, uvnitř trojice vládnoucí v Berlíně vnímán odlišně. Franzisca Giffeyová, sociálnědemokratická starostka (přinejmenším do voleb 16. února a možné změny pořadí), nikdy neskrývala svůj odpor k tak radikálnímu kroku, který znamená větší veřejné vlastnictví, příliš páchne starým veřejným bydlením s nízkým nájemným v NDR a nelíbí se těm realitním dravcům, s nimiž tak příjemně vychází. Zelení, třebaže také lépe a lépe vycházejí s velkými firmami, nejen v Lützerathu, nemohli ignorovat voliče a mladé rebely ve svých řadách v Berlíně a konfiskaci verbálně schvalovali (kompenzovali), ale zdrželi se jakékoliv aktivní podpory. V rámci trojice vládní koalice tak zbyla jen Die Linke. A i to je mlhavé, neboť berlínští »reformističtí« předáci Die Linke se dohodli, že budou rok předkládat konfiskační otázky zvláštní komisi, což podle některých znamenalo nechat ji zemřít na dehydrataci. Nyní, možná motivováni opětovnou kandidaturou do voleb, ji však berlínští lídři Die Linke jako téma oživili.
Berlín znepokojivě trpí nedostatkem bytů a stejně jako u mnoha jiných položek i nájmy prudce rostou – a pro mnohé jsou bezpochyby tím nejzásadnějším tématem. Nedostatek domovů pro dělnickou třídu a také pro středostavovské hledače je celonárodní nouzí. Nějak, údajně kvůli rostoucím nákladům, není na výstavbu cenově dostupných domovů, opravu škol, otevření potřebných školek a odvrácení škodlivého úbytku peněz ve veřejném zdravotnictví dost peněz nikdy.
Na zbraně jsou peníze vždycky
Na co je však jaksi vždycky dost, je přezbrojování a stále víc zbraní pro Ukrajinu, čemuž se také říká »národní bezpečnost« – v mocné zemi obklopené spojenci a nikým neohrožované.
Ve vládní koalici nejhlasitěji troubí na vojenské polnice Zelení; svobodní demokraté (FDP; pozn. překl.) jsou vždy nadšeni, když se mají vydělat další velké peníze, a ty se méně zdaňují. Někteří sociální demokraté (SPD) se zdráhali hnát plnou parou po vojenské dráze a některé průmyslové skupiny dávaly přednost obchodu (a míru) před přechodem ke konfliktu s Ruskem a Čínou; téměř plně je však zastrašila mediální ofenzíva razící jakékoliv zpochybňování oficiální politiky jak »přátelství s Putinem«.
V souladu s tímto mohutným nárůstem Mlhy (německá definice) požadoval kancléř Scholz 100 miliard eur pro ozbrojené síly, což byl požadavek vítaný zbrojaři, německými či americkými, kteří se vždy radují z eskalace americko-ruské konfrontace. Ač samozřejmě ve spojení se sympatiemi k Ukrajincům, agresivní tóny týkající se Ruska, které se ozývají téměř všude, připomínají některým historikům atmosféru v Německu po většinu minulého století, jako v roce 1914, kdy všichni křičeli »hurá« proti »našim nepřátelům«, ale téměř sám je zprvu odmítl odvážný Karl Liebknecht, který se odvážil otevřeně oponovat válečným kreditům pro armádu, jež schválili téměř všichni sociálnědemokratičtí vůdci – pročež byl nejprve předvolán, pak uvězněn, a protože zůstal rebelem, nakonec před 109 lety ubit k smrti. Na jeho památku a na památku velké Rosy Luxemburgové, rovněž zavražděné téhož dne, se v neděli v Berlíně opět vzpomínalo. Ale co jeho politické dědictví? A jeho legendární protiválečná slova: »Hlavní nepřítel je ve vlastní rodné zemi.«?
Tragicky rozštěpená Die Linke
Dnes je Die Linke tragicky rozštěpená, a to jak na politické přístupy, tak na osobnosti. Někteří požadují menší koncentraci na parlamentní komory a agresivnější aktivitu v ulicích, továrnách, obchodech, na vysokých školách a v pracovních centrech, zaměřenou na budování odporu proti silám jako RWE, Aldi, Vonova, Deutsche Wohnen nebo ThyssenKrupp, Daimler-Benz a Rheinmetall, které chtějí vládnout národu a Evropě – nebo i více. Někteří se přou o otázku úplného ukončení jejich vlády, cíle, pro který Karel a Rosa žili a zemřeli. Jiní zdůrazňují genderové otázky nebo postoje k imigraci.
Nejvíce znepokojující je však rozštěpení ohledně současné války. Někteří lidé z Levice bagatelizují roli NATO, volají po úplném odsouzení ruského imperialismu a po úplné vojenské podpoře Ukrajiny, v souladu s většinou mediálních postojů. Takové názory jsou v Die Linke silné, alespoň na jejích vyšších úrovních. Ostře proti jsou ti, kdo plně podporují Vladimira Putina a jeho politiku a činy a válku považují v podstatě za sebeobranu.
Dlouhá historie americké politiky je popisována tak, že socialistické Rusko už od roku 1918, kdy do něj vpadla, a do roku 1993, kdy ho mohla porazit, považuje za hrozbu vůči svému systému »volného trhu«. S Borisem Jelcinem jako lokajem už socialismus nebyl problém, ale po Putinově nástupu v roce 2000 se tato obrovská země znovu stala překážkou světové hegemonie – poté, co byly většinou odstraněny menší překážky (buď jako levicové v Chile, nebo prostě příliš nezávislé jako v Libyi a Iráku).
Podle této analýzy měly být Ukrajina a Gruzie využity prostřednictvím EU a NATO k překonání této obří bariéry a zároveň k postupu proti ještě větší na východě. V Putinovi vidí snahu zabránit stále dusivějšímu obklíčení, kdy se ničivý arzenál přibližuje a přibližuje k Moskvě, Petrohradu a jediné teplovodní základně Sevastopolu. K dosažení této americké politiky byla v roce 2014 na kyjevském náměstí Majdan svržena svobodně zvolená, do značné míry neutrální ukrajinská vláda, po níž následovalo hromadění zbraní, potlačování nežádoucí opozice, útoky na rusky hovořící osoby, zatímco byli propagováni profašističtí obdivovatelé Bandery. Taková byla podle všeho základní situace až do loňského února, kdy se Putin rozhodl předejít fatální provokaci nebo významnému vojenskému kroku proti Donbasu a Krymu a učinit první krok a, jak to pravděpodobně viděl, zabránit opakování června 1941, kdy Rusko nebylo plně připraveno – a bylo zabito 27 milionů lidí!
USA a NATO nastražily past
Nemůžeme znát fakta o tajných plánech nebo strategiích, ale i já jsem přesvědčen, že vedoucí představitelé USA spolu s NATO nastražili chytrou past, jako v Afghánistánu před čtyřmi desítkami let, bez jakéhokoliv snadného východiska. A past zabrala. Zdá se možné, že Putin věřil, že jeho síly mohou zvítězit velmi rychle, a ne příliš bolestivě. To je ale mylný úsudek! A běda, kolik úsilí o dosažení mírového světa bylo během jednoho roku rozděleno a oslabeno! A jak šťastní z toho jsou generálové a zbrojaři!
Ve všech svých mučivých vnitřních debatách musím vždy oponovat pokusům o světovou hegemonii USA a všem jejich krvavým útokům a nezapomínat ani minimalizovat strašlivé zabíjení a ničení ve Vietnamu, Koreji, v Iráku a Afghánistánu, v Libyi a Srbsku a vraždy a mučení, které je provázely. Přesto si nějak nevzpomínám na žádnou iráckou nebo libyjskou vlajku ani na výzvy k odsouzení nebo uvěznění Bushe nebo Obamy.
Vím také o letech útoků Zelenského jednotky Azov proti donbaskému lidu – a odhadovaných 14 000 mrtvých v oněch letech. A přesto, bez ohledu na velmi možnou strategickou nutnost přechodu na Ukrajinu, se strachem z možná mnohem horších událostí jako alternativou, nemohu souhlasit s nekonečným zabíjením a ničením, dokonce ani při obraně donbaského lidu. Když vidím škody napáchané o Vánocích v Charkově, nemohu si pomoci, abych si nevzpomněl na Hanoj o Vánocích 1972. Ale pak americké bombardéry zničily 2000 budov a zabily 287 lidí za jednu noc – většinou žen, dětí a seniorů. Olof Palme ze Švédska to přirovnal ke Guernice, Babi Jaru, Katyni, Lidicím, dokonce Treblince se slovy: »Teď může být na tento seznam přidáno jiné jméno: Hanoj, Vánoce 1972.« Ne, Charkov není stejný, rozdíl je obrovský (ale zapomenutý), a přesto – přesto – je mi těžko u srdce při pohledu na zkázu na Ukrajině, při pomyšlení na tamější bídu, na východě i západě.
Sahra a šplhání na vlnu
Tyto mučivé otázky vyvolaly hluboký rozkol v Die Linke. Nejznámější teoretička strany a nejpopulárnější mluvčí na YouTube Sahra Wagenknechtová přednesla ve Spolkovém sněmu krátký, vášnivý projev, v němž požadovala ukončení propagace válečného nadšení s jeho téměř radostným nárůstem německé bojovnosti, s požadavky na těžší, tvrdší zbraně pro Ukrajinu a trvalé přerušení obchodních vztahů s Ruskem, založené na sankcích, což je politika, která by mohla být dobrá pro některé americké producenty, ale pro obyvatele SRN je nesmírně škodlivá.
Zuřivě na ni zaútočilo »reformní« křídlo Die Linke, s několika výzvami k jejímu vyloučení. Její oponenti, nyní silnější křídlo strany, do značné míry opomíjejí jakoukoliv vinu na bojechtivém rozšiřování NATO a USA směrem na východ a rozšiřují plošnou podporu Zelenskému; jinými slovy, šplhají na vlnu. Mnozí tímto způsobem doufají, že v letošních státních volbách – po Berlíně v Hesensku, Bavorsku a Brémách – získají více hlasů. Opačný výsledek je však značně možný. Mezi některými z těch, kteří podporují Sahru (jak se jí většinou říká), a některými, co jsou proti ní, se mluví o odtržení a založení nové, radikálnější strany, upřednostňující především mírová jednání a také otevřenou nepřátelskou podporu práv dělnické třídy, přičemž něco z ducha se projevilo v Lützerathu (kde byla přítomna i spolupředsedkyně Die Linke Janine Wisslerová).
Mám přátele s velmi rozdílnými názory na válku. Ochotně s nimi diskutuji, často víc smutně než rád. Mé názory se také mění, ale nejsilnější se cítím v jedné hlavní otázce; bez ohledu na to, jak je to pro obě strany těžké a bez ohledu na naše hluboké rozdíly, musíme se spojit s požadavkem na příměří a jednání. Tento cíl není podpořen vynaložením dalších 100 miliard eur zde nebo 857,9 miliardy dolarů v USA na další a rychlejší, větší a dalekonosnější zbraně. Hrozby jsou velké, v Německu – ve většině světa, téměř všude. Je třeba se znovu uchýlit k tomuto slovu, Mist – německému i anglickému významu (něm. poněkud ostře sračka, v angl. [mlžný] opar; pozn. překl.). V únoru, po volbách v Berlíně, možná uvidíme jasněji. Ale každý týden před a po by měly být vidět demonstrace proti všeobecné smrti a destrukci! S levicí v čele!
Victor GROSSMAN, Berlin Bulletin č. 206, 17. ledna 2023
Překlad Vladimír SEDLÁČEK
(Mezititulky redakce)
Popisky k foto:
1 – Kromě funkce ministra pro hospodářství a ochranu klimatu ve spolkové vládě je Robert Habeck spolupředsedou německých Zelených, kteří také usilují o prvenství ve volbách v Berlíně.
FOTO – Wikimedia Commons
2 – Sahra Wagenknechtová na snímku z roku 2017 se po svém projevu ve Spolkovém sněmu, v němž v souvislosti s Ukrajinou požadovala ukončení propagace válečného nadšení v SRN, dočkala i návrhů na své vyloučení z Die Linke.
FOTO – Wikimedia Commons
