Gorby

Michail Sergejevič Gorbačov, který odešel z tohoto světa, byl nepochybně velkým státníkem a nadšeným vizionářem. Jeho osobnost určitě nebyla jednoduchá, jeho výraznou roli historie teprve ocení. Nesporně byl rozhodným a cílevědomým, snaživým komunistickým aparátníkem, zaníceným idealistou, jenž chtěl vylepšit podmínky  života ve své vlasti; jeho původní snahou bylo zásadně modernizovat myšlenky socialismu a sovětský systém, ve který zpočátku plně věřil, později však trpce seznával, že jeho pokusy o dílčí, polovičaté  reformy jsou v podstatě marné a neúčinné. Paralelně s dobou se  vyvíjelo i jeho osobní přesvědčení.

V padesátých letech tradičně začínal, jak nám vyprávěl, jako konformní stalinista (jinak to ani nešlo), později jako hloubavý leninovec již  přemýšlel o formách, jak resuscitovat Sovětský svaz, mj. prostřednictvím osvědčeného Leninova NEPu, aby v letech perestrojky pružně přecházel na platformu sociální demokracie (neboť podle jeho znalostí skutečný socialismus fungoval pouze ve Švédsku!), po té se v devadesátých letech, zejména na základě zkušeností ze zahraničních cest, stal důsledným liberálem (vždy se pyšnil, že během jeho vrcholné éry se až na malé výjimky nestřílelo a že i samotný rozpad Sovětského svazu, který bezprostředně nezavinil a jehož hluboce litoval, proběhl nekrvavě. Na posledním setkání před 11 lety se nám představoval již jako přesvědčený demokrat, netajil se ale výhradami, nebyl si totiž zcela jistý, zda v budoucnu soudobý kapitalismus demokratický systém plně zachová.

Jako státník dosahoval větších úspěchů a popularity v zahraničí než doma.

Vůči svým západním zahraničním partnerům býval až nesovětsky upřímný a přes četná varování (např. maršála Achromejeva) i velmi důvěřivý, občas proto až naivně podléhal jejich ne vždy upřímným argumentům. Ve stáří potom jenom smutně litoval, že jej tehdy tito noví přátelé často »abmanuli«. »Dnes by si museli spíše zapřít nos mezi očima, než aby mně popřeli gentlemanské dohody, které jsme ústně uzavřeli při procesech sjednocování Německa, kdy se všichni opakovaně dušovali, že se NATO ani o píď neposune na východ!« říkával nám zklamaně. S R. Reaganem, G. Bushem st., M. Thatcherovou, F. Mitterrandem a H. Kohlem se stýkal i na penzi, jen neradi mu připouštěli tuto tragickou změnu postojů Západu.

Přes původní upřímné (a možná někdy až naivní) snahy o modernizaci a upevnění globální pozice SSSR přerostla reálná situace nakonec  Gorbačovovi přes hlavu. Početné řady jeho kritiků mu neodpustí zánik této supervelmoci (který dokonal Jelcin). »Možná jsem se rozpadu mohl pokusit zabránit, jistým následkem by ale rozhodně byla krvavá občanská válka! Za tuto cenu jsem si však své křeslo nechtěl zachránit!« řekl.

Jeho těžký osud státníka a vlastence se asi nemůže příliš lišit od osobních pocitů W. Churchilla, který se narodil do nejmocnější  světové říše královny Viktorie, nad kterou tehdy slunce nezapadalo,  aby umíral v hospodářsky nemocné a politicky oslabené Anglii zbavené  kolonií, kterou odmítala pustit do evropských struktur nejen jí zachráněná Francie, ale dokonce i poražené Německo!

M. S. Gorbačov rád vzpomínal, jak první pochybnosti o tehdy panujících dogmatech a povědomí o alternativním demokratickém uspořádání  získával v »české kolonce« na univerzitní koleji mezi československými studenty, kteří byli vůbec prvními cizinci, s nimiž se v životě  seznámil. Nelze tedy považovat za pouhou zdvořilostní frázi jeho veřejné vyznání na moskevské mezinárodní konferenci o Československu, kde přiznal, že kromě národů bývalého Sovětského svazu nosí ve svém srdci lásku k Čechoslovákům, jimž je osobně za mnohé velmi vděčen.

Napříč důrazným varováním se Gorbačov osobně obětoval, aby odvrátil smrtelné jaderné soupeření a definitivně ukončil studenou válku a zásadně tak změnil poměry mezi Západem a Východem z nebezpečné konfrontace na prosperující mírovou kooperaci; z dnešního pohledu však jeho přelomové snahy bohužel zůstaly silně nepochopeny.

Jan ŠOLTA