Kolik budeme platit za zdravotní péči?

40

Současná vládní pětikoalice čelí pro svůj diletantismus a neuvěřitelné pohrdání občany narůstající nespokojenosti i mnohatisícovým demonstracím. Přesto, anebo právě proto, nadále připravuje zavedení dobrovolného zdravotního připojištění tak, jak si to před rokem napsala do svého vládního prohlášení. Ministr zdravotnictví Válek chce, aby před tím bylo jasně stanoveno, čemu říkáme standard. Nebo jinými slovy nárok pacienta. Právě na tom si ale vylámali zuby všichni předchozí »reformátoři«. Pánové Julínek či Heger by o tom ostatně mohli dlouze vyprávět.

Každý má právo na ochranu zdraví a na bezplatnou zdravotní péči i na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, píše se v Listině základních práv a svobod. Ta je nedílnou součástí české Ústavy. Ústavní soud právě toto právo často přezkoumává. Předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka v této souvislosti jasně uvedl, že »jakýkoli nadstandard může být jen luxusem navíc, za který je spravedlivé zaplatit, protože se platí za komfort, nikoli za péči«. Přesně takový je dosavadní výklad ústavního práva na »bezplatnou péči« a zákon musí podmínky a mechanismy, jak případné standardy a nadstandardy určit, definovat opravdu precizně. Léčení, které by mělo být bezplatné, zahrnuje diagnostiku, léčebný zákrok i léky či zdravotní pomůcky. Mělo by probíhat lege artis, v souladu s principem non nocere, tedy neškodit, za použití osvědčených postupů. Zároveň to podle pana Šimky znamená, že používat je možné i nepatrně méně vhodnou alternativu, je-li úspora nákladů významná. Důležité je jednoznačné vyjádření Ústavního soudu, že rozdíl mezi standardní a nadstandardní péčí nesmí spočívat v rozdílech ve vhodnosti a účinnosti léčby. Ošetřující lékař stále musí mít možnost v individuálních případech rozhodnout v zájmu ochrany života a zdraví pacienta, že případná ekonomicky dražší varianta je pro něj vhodnější, a tak by měla být plně hrazena. Jakékoli nadstandardy jsou protiústavní, pokud nebude dostatečně zaručeno poskytnout nadstandardní péči jako hrazenou v situaci, kdy ta standardní nebude s ohledem na situaci pacienta stačit. Pacient by tedy neměl být naváděn k volbě částečně hrazeného nadstandardu. A pokud se lékař rozhodne dražší variantu přímo doporučit, tak jedině v případě, že se bude jednat právě o situaci, kdy bude plně hrazena.

Zásadní také podle usnesení Ústavního soudu je, aby vše podstatné řešil zákonodárce zákonem, a nikoli podzákonnými předpisy, například vyhláškou, jak se stalo v minulosti. Již samotný zákon musí jasně deklarovat, že jakýkoli nadstandard je »luxus navíc« a je tak spravedlivé za něj platit, protože se platí za komfort, nikoli za péči. Tolik k problematice standardů a nadstandardů z úst předsedy Nejvyššího správního soudu Karla Šimky a z dosavadních rozhodnutí Ústavního soudu. Vláda ODS, TOP 09, STAN, KDU-ČSL a Pirátů hodně sází v této věci na Kancelář zdravotního pojištění. Její ředitel Ladislav Švec vidí budoucnost financování českého zdravotnictví v individuálních programech zdravotních pojišťoven s nominálním pojistným, ve sloučení zdravotního a nemocenského pojištění nebo omezení dob, kdy za člověka platí pojistné stát – třeba při dlouhodobém pobytu na pracovním úřadu. To jsou podle něj kroky k vytvoření kýženého vícezdrojového financování zdravotnictví, bez kterého se v budoucnu neobejdeme. Nejdřív je prý ale třeba jasně definovat nároky pojištěnců a přestat politicky zasahovat do fungování zdravotních pojišťoven.

Příklady z okolních států

Pan Švec dále tvrdí, že při současném způsobu financování, řízení a organizace zdravotnictví a veřejného zdravotního pojištění v ČR nebude možné trvale udržet kvalitu, rozsah ani dostupnost zdravotních služeb. Máme si prý brát příklad z okolních států, které využívají systémy dobrovolného komerčního připojištění. To nekryje kompletní služby, ale doplňuje zákonný systém. A co je pro pana ředitele důležité, zpravidla ho přitom poskytují běžné komerční subjekty. V některých zemích je účast na tomto připojištění téměř nezbytná. Třeba ve Švýcarsku nebo Francii si bez něj musí pojištěnec uhradit 20 procent nákladů na hospitalizaci z vlastní kapsy. Proto si toto připojištění platí 90 procent lidí a zdroj tvoří 13,5 procenta výdajů na zdravotnictví.

V dalších státech je připojištění otázkou nadstandardu. To je případ Rakouska, kde si vydefinovali balík služeb komfortnějšího charakteru, jako je nárok na výběr lékaře či vyšší komfort hospitalizace, na který se lze připojistit (30 euro za dítě, 55 až 200 euro za dospělého). Připojištěna je přitom třetina lidí, a tato skupina má potom v reálu rychlejší přístup k péči. Někde zase bývají z pojistného krytí vyjímány celé oblasti péče, jako jsou lázně, fyzioterapie, stomatologie, umělé oplodnění či převoz vrtulníkem.

Existuje ale i přístup, kde zdravotní pojišťovny mohou poskytovat různé programy s rozdílnými nároky a tomu odpovídající odlišné sazby nominálního pojistného. Tak tomu je v Nizozemí, kde sedm procent tvoří odvod z příjmů a k tomu je stanovena sazba nominálního pojistného ve výši 108 až 153 euro s povinnou spoluúčastí 385 až 885 euro. V případě, kdy pojištěnec splní požadavky pojišťovny, ovšem část spoluúčasti získá zpět. Co je tedy podle pana Švece nutné udělat v České republice? Cituji: »Základ je ovšem definovat, na co se naše veřejné zdravotní pojištění vztahuje, tedy ohraničit hrazené služby. Díky tomu vznikne prostor pro připojištění. Pokud budeme chtít jít cestou možnosti přizpůsobovat pojistné potřebám systému, je ale nezbytné naplnění základních parametrů pojištění, tedy výše zmíněná eliminace státních zásahů do organizace a financování, nastavení nároku a svěření stanovení pojistného zdravotním pojišťovnám.« Z toho, co nám pan ředitel Kanceláře zdravotního pojištění nabízí jako nezbytné řešení a čemu asociální Fialova vláda nadšeně tleská, jednoznačně vyplývá, o co vlastně jde. Zvýšit spoluúčast pacientů a poskytovat péči podle toho, kolik si bude občan schopen nebo ochoten připlatit. Zároveň vše nechat na (z)vůli zdravotních a hlavně komerčních pojišťoven, zbavit stát odpovědnosti za zdravotnictví, aby mohlo být pro některé ještě výnosnějším »kšeftem«.

Soňa MARKOVÁ