Bdít nese s sebou i bdělé vlastní přemýšlení. Obdivuji Karla Marxe, ne kvůli jeho poučkám, ale pro jeho schopnost vytvářet si vlastní názory na základě vědění. Měl přehled o tehdejších mezioborových poznatcích na úrovni vědeckého myšlení. Byl to filozof, zabýval se ekonomií, dějinami, politikou, aj. Informace hodnotil a následně spojoval do ucelené představy o lidské společnosti a teprve na jejím základě si vytvářel vlastní názory.
To mezioborové myšlení je důležité. V dnešní škole se lidé obvykle naučili přepínat mezi informacemi z jednotlivých předmětů, proto mnozí nedovedou propojovat mezioborové informace, které spolu souvisejí.
Například propojení: vláda + psychologie a sociologie řízení. Co je to vlastně naše vláda? Skupina osob řídící stát. Vládu obvykle kritizujeme nebo chválíme, podle toho, nakolik se nám to či ono líbí, nebo nelíbí. Podívejme se na to z jiného pohledu, z pohledu samotného řízení. Oblast řízení firem je dnes velmi propracovaná, protože tam jde o velké peníze.
Politici hned namítnou na obhajobu své nevědomosti o řízení ve firmách na vědecké úrovni: Stát se nedá řídit jako firma! Nedá? Dá! Stačí jen dosadit potřebné proměnné. Stát se dá přirovnat k akciové společnosti, kde každý akcionář má pouze jeden rovnocenný hlas. Akcionáře zde představují voliči. Akcionáři si volí správní radu, která je zastupuje. Voliči si také volí »správní radu« zvanou parlament. Správní rada rozhoduje o vedení firmy, parlament rozhoduje o vedení státu, o vládě.
Podobnost pokračuje, úkolem vedení firmy je přinášení prospěchu, zisků akcionářům a úkolem demokratické vlády je přinášení prospěchu, blahobytu svým voličům. A zde se to dnes rozchází. Vedení firem přináší prospěch svým akcionářům stejně, avšak současná vláda přináší prospěch hlavně bohatým a mocným na úkor chudých a bezmocných voličů.
Otevřel jsem zajímavou knihu Psychologie a sociologie řízení (Eva Bedrnová – Ivan Nový & kol.). Je tam velice zajímavá tabulka »Porovnání spolupráce a soupeření« (str. 93). Tomu odpovídají dva typy osob: spolupracující a nespolupracující-soupeřící. (Typy jsou krajnostmi, mezi nimiž je stupnice.)
Žijeme v příčinném světě, zda někdo je upřímně spolupracující a druhý soupeřící, má své hluboké psychické příčiny. Pro spolupracující je charakteristická schopnost empatie, která přirozenou cestou je vnitřně motivuje ke spolupráci. Zato osoby soupeřící tuto schopnost nemají, nemají vnitřní motivaci spolupracovat, proto soupeří.
Ano, i u soupeřících lze pozorovat určitou spolupráci, ale je to spolupráce jen do výše vlastního prospěchu. Přestane-li »spolupracující« přinášet prospěch, stává se z něj soupeř. Může-li soupeř přinést prospěch, stává se z něj »spolupracující«. Viz mnohé politické koalice.
Proto lze spojit upřímnou spolupráci s empatií a nespolupráci s nonempatií, čili egoismem. (Pozor, nejsou to opaky, ale výšky sociální úrovně.) Zpět k tabulce, v novinách se prostorem šetří, proto jsem vypustil prostornou tabulku s názvy položek a shrnul výsledky:
a) Pro empatické spolupracující osoby(partnery, spolupracovníky, vedení, politiky, členy vlády)je charakteristické: partner je viděn lepší, než je; snaha sejít se a shodnout se; představa oba jsme na tom stejně; benevolence (chci své i tvé dobro); přátelství; kontakt, rozhovor, dialog; důvěra k druhému velká; podezíravost neexistuje; nabídnout ruku k pomoci; společný zisk; vzájemná informovanost dobrá; otevřené dotazování a odpovídání; vidění problémů a obtíží na obou stranách; snaha konflikt zmenšovat, tlumit; malý vlastní ústupek je viděn jako nepodstatný; malý ústupek z druhé strany je viděn jako projev dobré vůle k řešení; dělba práce samozřejmá; orientace na »ty« a »my«.
b) Pro soupeřící egoistické osoby(partnery, spolupracovníky, vedení, politiky, členy vlády) jecharakteristické: partner je viděn horší, než je; snaha rozejít se a zdůraznit rozpory; já jsem na tom hůř než on; malevolence (chci jen své dobro, ale tobě nic dobrého nepřeji); nepřátelství; předstíraný nezájem a vyhýbání se kontaktu; důvěra k druhému nepatrná (žádná); podezíravost běžná; kořistit z každé maličkosti; jen vlastní zisk; vzájemná informovanost špatná; slídění, předstírání a maskování; vidění problémů a obtíží jen na vlastní straně; snaha konflikt zvětšovat, stupňovat; malý vlastní ústupek je nepřípustný (nesmí se dovolit); malý ústupek z druhé strany je viděn jako naše velké vítězství; dělba práce (rovnocenná) nepřichází v úvahu; orientace jen na »já«.
Soupeřící politici bývají přesvědčeni, že všichni politici jsou soupeřící, jen někteří předstírají, že jimi nejsou. Ty s empatií a upřímnou snahou o spolupráci a zájem o blaho lidu vnímají jako soupeřící pokrytce, politikaře, populisty. Tímto názorem si současně obhajují odmítání spolupráce s politiky mající empatii.
Jen pro zajímavost, dělejte si čárky ve sloupci spolupracující a soupeřící u současné vlády v jejím vztahu k Rusku, k oborům, k lidu.
Na okraj, osoby bez empatie své egoistické chování obvykle povyšují nad jiné. Vnímají ho jako svou schopnost postarat se o sebe a svou rodinu. Co je na tom špatného, starat se o sebe a svou rodinu? Jen nedodají, že to jejich starání se bývá bezohledné, mnohdy spojené s korupcí, tunelováním, zneužíváním svých pravomocí atd.
Psychologie a sociologie řízení naopak považuje egoistické chování jako firmě škodící a povyšuje empatické chování, které přináší firmě větší prosperitu. Když egoistické chování pracovníků škodí prosperitě firmy, pak lze automaticky předpokládat, že egoistické chování členů vlády bude škodit prosperitě země.
Mojí vizi lepší společnosti je společnost empatických občanů, kteří mají v sobě přirozenou ohleduplnost a upřímný zájem o spolupráci rovných. A s demokratickou vládou empatických politiků, kteří mají upřímný zájem pracovat pro blaho lidu. Reálná cesta k empatické společnosti existuje, je dlouhá, ale existuje.
Co napsat závěrem? Podvodníci bývají ty nejsympatičtější osoby. Navenek vystupují jako líbivé spolupracující osoby, skrytě však podrazí každého, kdo jim stojí v cestě. V případě zvolení bez uzardění se začnou řídit jiným programem, než předkládali voličům, pokud jim z toho plyne nějaký prospěch. Voliči, bděte! Líbivých krasořečnících podvodníků v politice je plno a mnoho lidí k nim chová sympatie a důvěřuje jim. Psychologové se shodují, že mezi politiky je i řada psychopatů. Psychopat nemůže za to, že je psychopat. Ale strany a voliči mohou za to, když se psychopat ocitne v parlamentu či dokonce ve vládě.
Stanislav HENDRYCH, Hradec nad Moravicí
