Zásadním úkolem nejen naší ekonomiky je podle většiny expertů konsolidace a budoucí podoba veřejných financí. Je současně obestřena neuvěřitelným balastem lidové tvořivosti, což se projevuje nejen v parlamentních diskusích ohledně tzv. konsolidačních balíčků, ale i přímo v jejich textech. Je tristní pozorovat, jak se poslanci na bázi stranické disciplíny snaží seznamovat veřejnost se stanovisky a postoji, které pro ně jsou španělskou vesnicí.
Postavení a funkci daní ve společnosti vyjádřil snad nejvýstižněji Benjamin Franklin slovy: »O ničem na světě nelze tvrdit, že je jisté, s výjimkou smrti a daní.« Skutečně, daně v nejrůznější podobě doprovázejí člověka po celou dobu jeho bytí. Od úsvitu lidských dějin museli lidé část výsledku své práce odvádět státu (vrchnosti, církvi). Stejně tak dlouho se tomu brání a usilují o snížení daňového břemene. Paradoxní je, že v historické perspektivě byly daně proti dnešku ve své struktuře a výši velmi jednoduché a nízké, v některých případech dokonce jen příležitostné.
Co se změnilo? Především zrození systémů sociálního a zdravotního zabezpečení, jejich zdokonalování a finálně formování státu blahobytu. Rozhodly-li se státy platit za zdravotnictví a zajistit bezplatné školství, zavést dávky pro nezaměstnané a důchodce, hradit veřejné bezpečí, musely vynaložit řádově vyšší částky než dříve a logicky k tomu nalézt odpovídající zdroje. Daně se staly základním a nejschůdnějším řešením. Byly zdokonaleny a zvýšeny daně dosavadní a zavedeny nové. Ve finální podobě se podíl daní na hospodaření státu zvýšil za posledních za sto let z deseti procent deseti procent na téměř sedmdesát.
Daňová teorie definuje daň jako povinnou, zákonem určenou, nenávratnou a neúčelovou platbu do veřejného rozpočtu. Někteří k tomu dodávají i princip pravidelnosti (na rozdíl od jednorázových dávek). Co to znamená, co si pod tím představujeme?
Neúčelovostí daně rozumíme skutečnost, že z jejího výnosu není financován konkrétní vládní či regionální projekt. Finanční prostředky jsou soustředěny na přesně vymezeném, zpravidla transparentním účtu a rozdělovány následně po schválení příslušného projektu. Nikdo neví, na jaký účel budou jeho daňové platby použity, a také nemá možnost se k tomu vyjádřit. Jde o anonymní, politické rozhodnutí vládnoucí skupiny buď na základě zákona, nebo účelovým podřízením konkrétním zájmům vládnoucích politických sil.
Nenávratností daně rozumíme skutečnost, že konkrétní poplatník nedostává žádné protiplnění ze strany veřejného sektoru, odpovídající jím odvedené dani. Problematika daní je tak funkcí přerozdělovacích procesů, třídně podmíněných. Na rozdíl od poplatků, které jsou konkrétní platbou za poskytování konkrétní služby. Třídění daní pak může vypadat následovně: korporátní daně, daně ze zisků a kapitálových výnosů, příspěvky na sociální zabezpečení, daně z mezd a pracovních sil, daně majetkové, daně ze zboží a služeb, ostatní daně (např. tzv. dvojí zdanění).
Z uvedeného jasně plyne, že nemáme být státu vděčni za to, co pro nás dělá. My si jeho služby předplácíme, a spolu s tím na něj delegujeme stále větší pravomoc v situaci, že naše kontrola státu reálně trvale klesá. Naše daně jsou vhodným prostředkem vládnoucích sil k dalšímu podřízení veřejnosti státní kontrole. Rostoucí a rozšiřující se daně vyvolávají a prohlubují odcizení státu, ale i občanů samotných, sobě navzájem.
Je to zřejmé z dvojího charakteru daňového systému: financovat chod institucí, které chrání občany i politiky (armáda, vnitro, soudy), a současně přerozdělovat bohatství směrem k potřebným. K tomu je dle politické konstelace volena forma zdanění (degresivní, progresivní a proporcionální).
Daňové zákony zpravidla jasně stanoví, kdo je subjektem daně. U přímých daní (daní z příjmů a majetkových) je subjektem daně poplatník, daň krátí jeho vlastní příjem. U nepřímých (spotřebních a z přidané hodnoty) plátce daň pouze vybírá a odvádí, přičemž ve skutečnosti mají daň platit spotřebitelé ve formě vyšších cen za zdaněné zboží a služby. O výši daně opět nerozhodují poplatníci, nýbrž aktuální establishment podle svých třídních, politických zájmů. Zdanění je v současné praxi jednoznačně vynucenou platbou. Často i násilně vynucovanou.
Teoreticky se občané dohodnou, které funkce a činnosti požadují na státu, aby jim je zajišťoval. Současně se dohodnou, jaké částky z jejich příjmů budou odvádět státu pro zajištění jeho funkcí. To je demokratická volba a podstata demokratického systému zdanění. O odměňování zaměstnanců státu opět rozhodují občané na základě toho, s jakou kvalitou a v jakém rozsahu stát přijaté funkce plní. Netřeba se příliš přesvědčovat, že ve skutečnosti je tomu naopak. Stát přestal sloužit občanům a stal se pouhým regulátorem jejich pracovních i volnočasových aktivit. Po více než třiceti letech nejrůznějšího experimentování a údajného zdokonalování tak máme daňový systém nefunkční, nepřehledný, drahý, nespravedlivý, nesrozumitelný a neefektivní.
Celou nepříznivou situaci komplikuje skutečnost, že vedle naší vnitřní daňové soustavy existuje v každém státě jejich vlastní, což je pro naši velmi otevřenou ekonomiku velmi citlivé (např. v podobě tzv. dvojího zdanění). Závažný problém je překládání tzv. daňových domicilů do „daňových rájů“. Konečně třetím, rozhodujícím regulativem je členství v Evropské unii, vyžadující respektovat a přejímat směrnice a doporučení Evropské komise, v dosud až na výjimky neharmonizované oblasti daní.
Můžeme shrnout. První a dosud nepřekonatelný problém je ve vzájemné rozpornosti daňových principů a zásad. Například postrádáme požadavek spravedlnosti vůči různým skupinám populace. Pozorujeme, že v podstatě každá daň snižuje výkonnost a ekonomickou efektivnost hospodářského systému. Diferenciace daní a jejich cílení nemá se základními ekonomickými principy příliš moc společného. Důsledkem je například nadměrná škodlivá „optimalizace“, díky níž společnost přichází o miliardy korun. Řešením by mohl být kompromis mezi efektivností a spravedlností daňového systému, což je reálně díky politickým tlakům nemožné. Konečně je nutné uvést i fakt o nesmyslnosti obecně zažité představy o subjektu daňového dopadu, jímž j jednotlivec, nikoli právnická osoba, která skutečné daňové břemeno nést nemůže.
O tom, jaké jsou konkrétní možnosti, směry a nabízející se řešení existenčně nezbytné, skutečné a systémové daňové reformy, neboť současné pokusy a dohady o tzv. parametrických změnách jimi rozhodně nejsou (maximálně v divokých snech ekonomickou teorií nepolíbené dvojice Petra Fialy a Zbyňka Stanjury), někdy příště.
Ladislav ŠAFRÁNEK
