Rozhovor s europoslankyní a lídryní volební koalice STAČILO! Kateřinou Konečnou.
Jste zřejmě jediná politička, která má od počátku konfliktu na Ukrajině jasný a neměnný postoj. Jiní opoziční poslanci či senátoři jej postupně upravili nebo se dlouho nevyjadřovali. Vy mluvíte o nutnosti okamžitého příměří a jednání. Jak toho dosáhnout?
Naštěstí, a teď mluvím o europarlamentu, ne o tzv. opozici v našem českém rybníčku, nestojím za tímto požadavkem sama. Je nás ale stále málo. Ostatní se nějak nechali oslnit proválečnou atmosférou či získat zbrojařským byznysem, který si v současné době pomlaskává nad svými zisky, o kterých by se mu ještě nedávno ani nezdálo.
Ptáte se, jak dosáhnout příměří. Především bychom se s dalšími světovými hráči měli bavit nikoliv o tom, kde sehnat více munice nebo vojenské techniky, jak se ještě více a dráže ozbrojit, ale o způsobu, jak dostat obě strany konfliktu k jednacímu stolu.
Konec války je zřejmě bohužel ještě daleko, ale minimálně by se mělo jednat o pozastavení bojů, aby přestali umírat lidé a země si vzájemně nelikvidovaly infrastrukturu se sítí elektráren.
To přece musí chtít každý, proč k tomu ještě nedošlo?
To se neptejte mě, už k tomu ale bylo blízko. Nejblíže tomu byla Istanbulská iniciativa, která přišla ani ne dva měsíce po začátku války. Nebýt tehdejšího britského premiéra Borise Johnsona, který představitelům Ukrajiny vysvětlil, že by takový návrh neměli brát, možná by už nyní žádný konflikt nebyl nebo by se alespoň doteď jednalo a neumírali by každý den lidé.
To jsou už dva roky. Kde můžeme takovou inciativu vidět dnes?
Druhou takovou iniciativu vyvolala Čína, která zdůraznila příměří bez podmínek. K ní se Rusové intenzivně hlásí. To je podle mě fér hra. Neklaďme si dopředu podmínky. Na třetí iniciativu při švýcarské konferenci podle mých informací pro jistotu nepozvali ruskou stranu. Jak se ale chtějí bavit o nastolení míru, pokud nepozvou jednoho z hlavních aktérů? Podle mě by mělo jít o návrat k ukrajinským hranicím z roku 1991, ale v takovém případě by Ukrajina měla být navždy neutrální a nevstupovat do EU ani NATO. Pokud jde politikům skutečně o pozastavení konfliktu, neměli by dopředu nastavovat červené linie. S nimi budou dál každý den zbytečně umírat lidé, kteří za konflikt nemůžou, zatímco pánové a dámy v bezpečí svých paláců budou čmárat po mapách.
Je to, co říkáte, vůbec reálné?
Už dnes spousta vrcholných představitelů evropských zemí i americké zpravodajské služby se o této variantě začínají bavit. Vidím, jak se za dva roky války frontová linie rozšiřuje po celém ukrajinském území. Jestli to chtějí zastavit, měly by si Ukrajina a jaderné mocnosti sednout ke stolu.
Vrátím se teď k vaší zmínce o tom, že promírových europoslanců není momentálně dost. Má smysl se v europarlamentu snažit? A teď nemluvím jen o mírových iniciativách, ale třeba o směrnicích, které jsou ve prospěch lidí, ne byznysu. Evropský parlament má 705 členů a členek.
Samozřejmě, že má. Zní to jako klišé, ale každý hlas i v tom početném europarlamentu má smysl. Je ale důležité, aby nás, kteří mají na srdci české zájmy a důstojný život pracujících a jejich rodin, tam bylo co nejvíce. Každopádně máme za sebou hodně hlasování, která skončila těsně, v některých opravdu rozhodovaly jednotlivé hlasy.
No dobře, pokud to máme brát vážně, řekněme si příklad. Povedlo se vám jako jedné europoslankyni z malé zemičky něco smysluplného prosadit?
Jedna z věcí, ne jediná, na kterou jsem hrdá, je mnou prosazená směrnice o spotřebitelských úvěrech. Problémy s dluhy ničí jedince i celé domácnosti a tahle směrnice bude ochranou těch nejzranitelnějších v současných i nadcházejících krizových časech, aby se u nás zase nerozjelo dluhové a exekuční eldorádo, které jsme zde viděli v předchozí dekádě a půl. Půjčka by nikdy neměla znamenat upadnutí do otroctví věčných dluhů a jejich splácení.
Jak bude chránit?
Díky této směrnici bude jasné, co je reklama na úvěry, a že to není žádná výpomoc, ale že úvěr znamená splácet ještě více peněz. Některé nebezpečné druhy reklam budou zakázány. Bude vstřícná i k těm, kteří se už na dluhovém kolotoči točí a nevědí, jak sesednout. A pak je tu tzv. právo být zapomenut…
Právo být zapomenut?
S touto směrnicí končí diskriminace pacientů, kteří se vyléčili z rakoviny. Banky jim v současné době nechtějí půjčovat nebo je pojišťovat, protože dřív trpěli touto vážnou nemocí. Nyní budou chráněni »právem být zapomenut«, které jim bude garantovat, že po uběhnutí určité doby od skončení léčby se banka nebo pojišťovna nebude smět na tuto léčbu zeptat a ani použít rakovinu jako důvod ke zhoršení podmínek pojištění úvěru.
To byla vaše práce v europarlamentu? Na podzim se tím vychloubal ministr zdravotnictví Válek.
Tady přesně sedí to rčení o vychloubání se cizím peřím. Ale co chcete po topkařích, kteří se nemohou pochlubit ničím vlastním, opravdu smysluplným?
Podívejme se i na neúspěch. Co vás naopak z vámi neprosazených návrhů mrzí?
To, že europoslanci celkem nedávno neschválili můj návrh snížit si platy. Asi se domnívají, že odvádějí až příliš dobrou práci a extrémně vysoké odměny jsou zasloužené. Já bych však byla radši, aby i europoslanci sestoupili na zem a zkusili se alespoň přiblížit výdělkům, jaké dostávají běžní zaměstnanci, a navrhla jsem proto snížení našich platů o 50 %.
Není to trochu populistické teď před volbami?
To by možná bylo, kdybych s tímto návrhem přišla až teď a před volbami. Navrhovala jsem to už několikrát a mám to v úmyslu opakovat i při příštím složení europarlamentu.
Voliče z České republiky zastupují i europoslanci opozičních stran. Ti by, soudě z jejich projevů jakože ve prospěch obyčejných lidí, s vámi v tom měli být zajedno.
Přesně! Jenže i většina českých europoslanců však dala najevo, že si na peníze rozhodně sáhnout nenechá. Mezi nimi jsou nepřekvapivě všichni poslanci ODS, TOP 09, KDU-ČSL, Pirátů, STAN, i polovina poslanců, které do Bruselu poslal Andrej Babiš. Peníze však rozhodně nesmrdí ani Ivanu Davidovi z SPD, který také již tradičně hlasoval proti snížení platů. Zajímavé ovšem pro mnohé může také být, že z přibližně 120 hlasujících sociálních demokratů, tedy lidí, kteří o sobě tvrdí, že stojí na straně pracujících lidí, hlasoval pro snížení svého platu pouze jeden jediný europoslanec pocházející z Francie, drtivá většina sociálních demokratů byla proti a pár se jich zdrželo. Česká Sociální Demokracie si tedy vybrala skutečně ten správný tým, za který kopat, ale ostatně vzletná slova a ostudné činy jsou již mezi sociálními demokraty historickou tradicí. Vzpomeňme jen na všechny vlády, kterým SOCDEM, dříve ČSSD, předsedala, a co se jim ve skutečnosti pro obyčejné lidi podařilo prosadit.
Nedávno jste v jednom rozhovoru, který byl dost osobní, vyjmenovala, jakou práci jste dělala před angažováním se v politice. Je vám totiž občas předhazováno, že jste nic jiného než politiku nikdy nedělala. Možná to někdy napadlo i některého z našich čtenářů. Čím jste si tedy vydělávala před vstupem do Poslanecké sněmovny v roce 2002?
To se ale vracíme do dob, kdy jsem studovala v Brně. Rodiče mi během studia v Brně dali nějaké základní minimum, zbytek byl ale na mně. Jako brigádnice jsem pak například třídila zeleninu, ale také čistila záchody v noci v Carrefouru, uklízela parkoviště, nakládala do kamionu jogurty, později jsem dělala účetní. Žádné práce jsem se nebála tenkrát, nebojím se jí ani teď.
Podle předvolebních průzkumů ale evidentně stále více občanů stojí o to, abyste vy i další kandidáti STAČILO! hájili české zájmy v Bruselu a Štrasburku. Máte nějaké vysvětlení pro ten nárůst podpory?
Ono to není tak složité. Prostě si nás stále více lidí, kterým došlo, že červnové eurovolby jsou referendem o míru, spojují s promírovými snahami. Jsme jediní, kdo stabilně mluví o nutnosti mírových jednání, i když jsme za to napadáni jako chcimírové. Jsme zároveň dlouhodobě kritikové různých nesmyslů, které nám vnucuje Brusel.
To ale neslyší jen od vás.
To určitě ne, ale na příkladu mých návrhů na snížení platů europoslanců a eurokomisařů vidíte, že jak dojde k lámaní chleba, v případě ostatních »opozičních« politiků skutek utek. Chci říct, že celá moje dosavadní práce ukazuje, že u mě není rozpor mezi slovy a činy. A také to, že se ve prospěch českých zájmů dokážeme sjednotit, potvrzuje naší důvěryhodnost mezi voliči.
Tím sjednocením myslíte kandidátku STAČILO!?
Ano. Podařilo se nám vytvořit kandidátku levicových a vlasteneckých osobností z různých stran a hnutí. Najdete na ní politiky, aktivisty i experty, u kterých by dříve nikdo nečekal, že se sejdou pod jednou značkou. A funguje nám to. Možná nepocházíme z úplně stejného politického prostředí, ale dokázali jsme najít společnou řeč ohledně českých zájmů a snahy pomoci k důstojnému životu pracujících a jejich rodin. Komu se tohle povedlo? Jakému uskupení, které by mělo podle průzkumů šanci dostat se do Evropského parlamentu? Ostatní na sebe jen házejí vzájemně špínu, pomlouvají se, sama se potýkám s útoky od jiných, tzv. opozičních subjektů. My ve STAČILO! ale dokážeme spolupracovat, bereme to vážně, naše ega tam nehrají roli.
Mezi takovými útoky bývá i vaše údajná podpora migrace. Ukažme si, jak to máte, na nejožehavějším tématu v této souvislosti, na nedávno schváleném tzv. migračním paktu.
Těch nesmyslů – hlavně ve chvíli, kdy STAČILO! atakovalo 5% hranici – se objevila celá řada. Je to systematická kampaň proti nám. Ta lež s migrací mimochodem pochází z doby před 5 lety, kdy ji SPD dalo do svých novin, a v roce 2022 se mi za ni SPD prostřednictvím Tomia Okamury omluvila. Ale znáte to – vyřčené slovo už nelze vzít zpět…
Pro samotný migrační pakt jsem nehlasovala a myslím si, že je to velká blamáž. Myslím, že šéf hnutí Dozimetr (korupční skandál spojený se STAN – pozn. red.) Rakušan ukázal, že lhal české společnosti, protože v migračním paktu fakticky nejsou výjimky. Můžeme je mít, ale není to nijak zaručené. Jde o povinnou solidaritu, která znamená přerozdělování, případně placení výpalného EU. Navzdory tomu, co Vít Rakušan říká, svoji pozici k přijímání migrantů si vybrat úplně nemůžeme. Když to odmítneme, nikým nevolená Evropská komise o tom rozhodne za nás.
Ten proces schválení a jeho výsledek moc optimismu v naši možnost skutečně ovlivnit dění v EU nedává. Má vůbec cenu jít volit?
Je to přesně naopak. Pokud někomu záleží na tom, co bude s naší zemí, dokud ta je členským státem EU, i po volbách 7. a 8. června, měl by jít volit. To, že zhruba šedesát procent zákonů ČR je přímo ovlivněno hlasováním v Bruselu a ve Štrasburku, je pozvánkou k těmto volbám. A řekněme si narovinu, to, jestli v tyto dny půjdeme k volbám, rozhodne, jestli tam chceme mít spíš vlastenecké a levicové osobnosti, jaké nabízí kandidátka STAČILO!, nebo spíše Zdechovské, Vondry, Nerudové a jim podobné.
(dp)
