Americko-britský životopisný velkofilm o tvůrci první jaderné zbraně americkém fyzikovi Robertu Oppenheimerovi (1904-1967) nemohl vstoupit do českých kin v příhodnější čas. V době, kdy masivně stoupají výdaje na zbrojení zejména Severoatlantického paktu, v to počítaje i Českou republiku, kdy si politici veřejně zahrávají s omezeným užitím jaderných zbraní, se film Oppenheimer stává argumentační studnicí pro jejich odpůrce a varováním před jejich zneužitím i využitím. Divák odcházející z kina je v dobrém slova smyslu »naočkován«, že k jadernému výbuchu nesmí nikdy dojít – nechceme-li skoncovat se Zemí a lidstvem.
Pro režiséra Christophera Nolana je film druhým v pořadí s tematikou druhé světové války (po Dunkerku, 2017). Natočil ho podle vlastního scénáře, jehož předlohou byla kniha Kaie Birda a Martina Sherwina Americký Prometheus: Triumf a tragédie J. R. Oppenheimera. Film rozplánoval na úctyhodných 180 minut, které mohou pro někoho znamenat komplikaci v návštěvě kina. Přitom jen velké plátno umožní plný divácký zážitek. Ve filmu se totiž čas od času míhají představy génia Oppenheimera, jež ho provázely od mládí. Byly to vize hvězdných obloh, vzniku a zániku hvězd provázených burácejícími barevnými výbuchy. Za zvláštní připomenutí stojí i dramatická symfonická hudba, která má takřka morriconovské parametry, a bez níž by tento film nebyl tím, čím je. Zkomponoval ji švédský skladatel a dirigent Ludwig Göransson (*1984).
Film sleduje několik časových linií (mládí, období vědecké práce, poválečné hony na čarodějnice), a může se tudíž pro zcela historií nepolíbeného diváka stát poněkud nepřehledným. Navíc část je natočena černobíle. Podle serveru ČSFD byl vůbec poprvé použit pro natočení některých scén v kameře IMAX černobílý filmový pás. Tím chtěl režisér oddělit objektivní části filmu (ty černobílé) od subjektivních, zachycených barevně.
Protiválečné poselství
Režisér položil důraz na dvě oblasti Oppenheimerova celoživotního zájmu – vědeckou práci a veřejnou činnost. Oppenheimer byl levicově smýšlejícím, měl díky svým rodinným příslušníkům (bratrovi, též fyzikovi, švagrové, manželce i milence) a některým přátelům blízko ke Komunistické straně USA a odborům. Znal díla Karla Marxe a inicioval na pracovištích, kde působil, založení odborové organizace. V době španělské občanské války finančně podporoval republikánské síly, pomáhal uprchlíkům, sponzoroval levicové noviny a organizace. Pocházel z židovské rodiny, takže si uvědomoval, co páchají hitlerovci v Evropě, a utrpení »jeho lidí« bylo hnacím motorem při práci na nové zbrani. Ta musela být zkonstruována včas, aby Američané získali nad německým nepřítelem rozhodující převahu.
Film zachycuje univerzitní studia talentovaného mladíka, jeho stýkání a potýkání s věhlasnými učiteli (mezi nimi byl například dánský fyzik Niels Bohr), pak práci na utajovaném americkém jaderném programu zvaném Manhattan, k němuž byl vyzván i navzdory svému levicovému (v americkém vidění světa komunistickému) přesvědčení. Toto téma je silnou linkou Nolanova filmu.
Sledujeme Oppenheimera, když ve státě Nové Mexiko v Los Alamos pod jeho vědeckým a organizačním vedením vzniká tajná vědecká základna a když doslova v předvečer Postupimské konference v červenci 1945 se svým týmem provedl, poprvé v lidských dějinách, zkoušku atomové zbraně (pro rekonstrukci Trinity testu Nolan nepoužil počítačovou animaci!). Film výborně zachycuje váhání Oppenheimera i dalších vědců, mezi nimi i Alberta Einsteina (ten však byl v této době již na vedlejší koleji), zda je správné jít touto cestou. Oppenheimer, Einstein, Bohr i mnozí další vědci viděli dále než běžní vojáci a politici. Chápali, že výrobou jaderné zbraně lidstvo překročilo červenou čáru a může dojít k nekontrolovatelné řetězové reakci s fatálními následky a ke zneužití atomu. Ostatně v tomto duchu filmové drama končí – Oppenheimerovými slovy, že »řetězovou reakci už jsme spustili«. Pohled na jaderné hlavice a animace zeměkoule, nahlížené z vesmíru, jež postupně celá vzplane, je velkým protiválečným poselstvím filmu.
Před čarodějnickým tribunálem
Film, který mohl režisér zkrátit o několik minut, má ještě další význam: ukazuje, jak probíhaly výslechy před Výborem pro neamerickou činnost či před jinými vyšetřovacími orgány, které ponižovaly lidskou a profesní důstojnost dosud loajálních Američanů a na základě často smyšlených rozsudků je vyhazovaly z práce a zbavovaly občanských práv. A to se v éře mccarthismu stalo i muži, jenž dal Spojeným státům atomovou zbraň – tu, kterou vzápětí v srpnu 1945 shodily na dvě japonská města. Tvůrce amerického atomového programu se ocitl v hledáčku FBI, byl obviněn z prokomunistického smýšlení a špionáže pro SSSR, perzekvován, degradován a nemohl pracovat v jaderném výzkumu. Rehabilitace se dočkal až za prezidenta Kennedyho.
Ve filmu je mnoho zajímavých scén, například ta v Oválné pracovně Bílého domu po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki (6. a 9. srpna byla výročí!). Prezident Truman je vykreslen jako cynik, hlupák a válečník, jenž nereflektuje Oppenheimerovo naléhání na vytvoření mezinárodních dohod o kontrole jaderných zbraní. Nazve ho ufňukánkem a vypoklonkuje z Oválné pracovny.
Film má i slabiny. Právě proto, že je tak dějově a myšlenkově nabitý, a zvláště politické dialogy jsou velmi dynamické, nestíháte úplně všechno učíst (kdo ovládá angličtinu, je ve výhodě). A tak mnohá slovní perlička může zapadnout.
Není bez zajímavosti, že ve filmu hrají prakticky jen herci a herečky bílé pleti. Projekt Manhattan byl záležitostí Američanů bílé rasy. To až závody o prvenství v dobývání vesmíru donutily americký establishment angažovat i talentované afroamerické vědce (viz vynikající film o černošských matematičkách Skrytá čísla).
Ve velkofilmu Oppenheimer hrají Cillian Murphy (jenž podal mimořádný výkon a kvůli roli štíhlého Oppenheimera musel zhubnout), Matt Damon, Emily Bluntová, Florence Pughová, Robert Downey jr. a další.
Monika HOŘENÍ
