Každoročně se scházíme, abychom z hloubi duše vzpomenuli na jeho celoživotní hrdinství. Julius Fučík se stal svým neúprosným bojem proti bídě, hladu a nelidství velmi nebezpečný za krutého kapitalistického režimu první republiky. A Julius Fučík je ještě nebezpečnější v období restaurace kapitalismu po sametové revoluci 17. 11. 1989. Fučíkovo svědectví doby a postřehy v jeho Reportáži a novinových článcích zmizely z učeben, knihoven, došlo k poničení jeho památných soch a pamětných míst. Tak zmizel Fučík i v samé Plzni. Všechny tyto projevy potvrzují znovu vznik a projevy neofašismu a nacismu v České republice, tak i v lidském rodě.
Předseda MěR KČP Jan Boštík, moderující pietní akt konaný v Plzni u hrobu Fučíkových, přivítal přítomné, zastupující společnosti: Společnost Julia Fučíka, plzeňskou krajskou radu seniorů, ČSBS, KSČM, Odborové sdružení ČMS, vlasteneckou Obec baráčníků, sdružení mladých, Český svaz žen a občanskou veřejnost z Plzně.
Pietní vzpomínku uskutečnila členka KČP. Ve svém vystoupení nás seznámila se třemi aktuálními články Julia Fučíka psanými v roce 1938 před velkou tragédií lidstva, druhou světovou válkou. Varoval před zlem, které se zmáhá. Je to, jako by to napsal dnes.
Proto si tyto články připomeneme. Doporučujeme přečíst celý sborník jeho článků z časopisu Tvorba.
První článek: O cenzuře – otevřený list ministrovi
Obrací se na ministra s tím, že psát pod cenzurou se dá, nechávají se tam bílá místa – tedy psaní mezi řádky, ale vše má své hranice. Cenzura, kde se nesmí psát o hrozícím fašismu, je nebezpečná pro celou společnost.Vyzýváme pro spojení celé společnosti dělníků a intelektuálů proti fašismu.Zbabělost je smrt demokracie. Nesmíme podle vás psát proti fašismu vůbec. Zabraňujete nám informačně bojovat proti fašismu jako jediné možnosti boje proti němu.
Historie nám ukazuje, k čemu to vedlo – k tragédii 6 let trvající světové války, k milionům mrtvých a zraněných, k sirotkům a psychicky otřeseným. A nyní skoro po 90 letech se cenzuruje to samé: všechny projevy fašismu a nacismu v Evropě, na Ukrajině a i u nás. Pochody neonacistů jsou chráněny státní policií. Za všechno dříve mohli Židé a teď za všechno můžou Rusové. Přestože je nenávist ke skupině osob trestný čin, sdělovací prostředky a vláda nenávist vůči Rusům podněcují a platí pro ně princip kolektivní viny. Ve zprávách se nepřímo radují z každého zabitého Rusa.
Již máme nové politické vězně a i emigranty. S pojmy se zachází, jak se komu zlíbí, a kdo přemýšlí vlastní hlavou a není ovce, je zatčen. Dva říkají totéž a jen jeden je zatčen, druhému se nic nestane. Pro ně neplatí žádné zákony. Z vlastenců dělají lidé u moci nacisty, aniž by chápali zásadní rozdíl. Vlastenec chce žít ve vlastní zemi se svou kulturou v přátelství mezi národy a není to na úkor někoho jiného – jiného národa. Kdežto nacista nenávidí jiné národy, povyšuje se nad nimi a chce je vyhladit a zabrat jejich území, a tak tam vyvolává války.
Druhý článek je Výchova k zbabělosti
Uvádíme ho celý, protože již i dnes byla obžalována učitelka.
Z telefonu redakce se ozval hlas: »Pane redaktore, prosím, jmenujte nějaké nenápadné místo, kde bychom se mohli sejít. Musím s vámi mluvit.« Hlas v telefonu byl vzrušený a úzkostlivý.
Sešli jsme se. Byl to profesor střední školy jednoho českého městečka. A vypravoval: »Učit v těchto dobách není lehká věc. Ale teď už začíná být situace docela bláznivá. Představte si. Jsem profesor češtiny a probíral jsem s žáky dramatické práce Kolárovy. Byla z toho i domácí kompozice. Mám dobrou třídu, hoši mají celkem rozumné pokrokové názory. Všichni ukazovali právě na ty nejpokrokovější stránky autora. A mnozí vzpomínajíce právě jeho ‚Pražského Žida‘ zmínili se také o tom, jaké barbarství je antisemitismus. Někteří si k tomu i Masaryka ocitovali.
Za čtrnáct dní mě zavolal ředitel naší školy k soukromé rozmluvě. Pečlivě zavřel za mnou dveře ředitelny a vážně začal: Pane kolego, to je neopatrné, velmi neopatrné. Takové úlohy nelze v dnešní době dávat. Víte sám dobře, že antisemitismem netrpím a že si vážím názorů pokrokových. Ale zbytečně je zdůrazňovat, ba dokonce je přednášet žákům ve třídě pokládám za neslučitelné s funkcí vychovatele v současné těžké situaci. Nesmíte zapomenout, že máme souseda, který učinil antisemitismus jedním ze zákonů své říše a který by se mohl cítit dotčen, kdybychom se ve svých vychovatelských funkcích dopouštěli činů, jež by mohly být vykládány jakoútoky na vládnoucí názory sousední říše. Prosím proto, abyste se napříště vyvaroval takové neopatrnosti. Tato slova přednášel ředitel velmi oficiálně a pak jaksi žoviálně dodal: Já to, pane kolego, do protokolu prozatím nedám. Ale kdyby se nad tím pozastavil pan inspektor, dosvědčíte mu, že jsem vás varoval.«
Ještě jiné věci vykládal ten profesor z malého města o poměrech na jeho střední škole a přiznám se, že úsměv, s kterým jsem poslouchal začátek, mi na tváři ztuhl. Docela to přestalo být směšné. Profesor potvrdil, že ředitel jeho školy skutečně není žádný fašista, že je to člověk demokratický, ještě nedávno dokonce člen socialistické strany, že jeho chování není vedeno přímo jeho názory, že ke své zbabělosti byl vychován. Byl vychován celou tou politikou tichošlápství, kterou nám doporučují různí koaliční páni – a na svém malém školním ústavu jen dokázal, kam tato politika vede. Vždyť s takovými strachy a s »ohledy před sousedem« je možno vypěstovat jen mládež zmrzačených charakterů, bezpáteřnou, neschopnou zásadního rozhodování ani odporování zlému a s takovými strachy a »ohledy« ani celý národ nemůže skončit jinak než jako zmrzačené nedochůdče vydané na milost a nemilost fašistickému nepříteli.
Mezi dělníky naštěstí nepůsobí ta kapitulantská »výchova«, naopak budí odpor. Ale, jak vidět na příkladu středoškolského ředitele, působí mezi maloměšťáckou inteligencí a působí katastrofálně. Ať tedy jen rychle zakročí dělníci ze závodů na pomoc těm, kteří zatím jen kolísají.
Neboť musí zmizet ta šílená politika kapitulace, která demokraty rozkládá a vychovává k neostýchavé zbabělosti.
Třetí článek je poučení z historie: Poučení z 15. století
V článku Fučík srovnává dobu boje pánů–šlechticů proti Jiřímu z Poděbrad a jejich spojení se zahraničním králem Matyášem pro prosazení svých zájmů finančních a mocenských na úkor celé společnosti a samostatnosti českého národa. Tak jako v letech 1937 a 1938, kdy páni z vlády a mocenských rodů potomků těch rodů z 15. století jezdili do fašistických zemí Německa a Itálie a navazovali hospodářské a jiné styky. Pád Jiřího z Poděbrad znamenal nadvládu Habsburků nad námi na 300 let. Člen vedení agrární strany, jeden z pánů prohlásil, vydrželi jsme to 300 let pod Habsburky, vydržíme to i pod Hitlerem. Dnes není svoboda ztělesněna v postavě krále, ale v síle lidu. Když se nepoučí vládnoucí vrstvy, musí se poučit lid a vyvodit z toho důsledky.
Nadvláda Němců znamenala 6 let teroru fyzického a psychického a 360 tisíc zabitých československých občanů. A po válce tedy zákonitě přišel odpor proti dřívějšímu uspořádání společnosti.
Dnes po roce 1989 ti samí páni dostali zpět svůj majetek i moc. A rozprodali naši republiku do zahraničního vlivu, takže nám nic zásadního na přežití nepatří.
Dále pan Mimra ve svém krátkém kriticky výrazném vystoupení odsoudil šířený pamflet s urážlivým a lživým obsahem, přepisující historii protifašistického odboje za druhé světové války, jehož členem byl i Fučík až do jeho popravy fašisty v roce 1943.
Pietní vzpomínka byla zakončena položením květin s poklonou a zážehem svícnu věčného světla historického hrdinství národního hrdiny Julia Fučíka. Nakonec došlo k pozvání na 328. výročí vzpomenutí mučednické smrti J. S. Koziny 25. listopadu v 10.30 hodin u pamětní stěny plzeňského Prazdroje.
Kolektiv autorů z KČP Plzeň
FOTO – (zas)
