Následující text nemá být dalším zlostným plivnutím na minulé ekonomické dění, i když to tak někomu může připadat. Ostatně jeho autor jednak skoro 20 let přednášel vývoj teorie řízení centrálně řízené ekonomiky a mnozí jeho bývalí posluchači by jej mohli dnes obvinit z farizejství, jednak »u toho byl« v 80. letech hodně blízko coby šéf analytického oddělení Státní plánovací komise. A jím vypracovávané čtvrtletní zprávy o stavu ekonomiky určené předsednictvu ÚV KSČ či federální vládě jsou jistě někde v archivu.
Důvod napsání následujících řádků je prozaický. Je jasné, že česká ekonomika se zase dostala na další rozcestí a riziko, že se vydá špatným směrem, by mohlo být fatální. Aby se co nejvíce snížilo, autor nabízí následující interpretaci pochybení v koncepci poválečné hospodářské politiky se snahou, aby se neopakovala. Je ale poctivé říct, že nejsou prezentovány zdaleka jen jeho vlastní poznatky. Měl jedinečnou možnost o nich dlouhodobě diskutovat s mnoha špičkovými ekonomickými odborníky, kteří minulému státnímu a stranickému vedení předkládali k posouzení a schválení klíčové dokumenty, a proto je další text subjektivní syntézou jejich zkušeností a vlastních poznatků. Analytický pohled autora je zde věnován dosud hodně mýty opředené koncepci být strojírnou a zbrojírnou východní Evropy a důvodům jejího selhání.
První rozcestí hned po válce
Československo v té době patřilo mezi deset nejprůmyslovějších zemí světa, pokračující v tradici ještě z dob Rakouska-Uherska. Byla tu silná pozice vlastní zbrojařiny ještě z meziválečného období a zkušenosti z protektorátní produkce zbraní, munice a výbušnin pro wehrmacht. Ale byla tu i dohoda Spojenců o poválečném uspořádání Evropy, o válečné kořisti a naše představy o šanci obsadit část trhů po poraženém Německu.
Po nepřijetí Marshallova plánu evropské rekonstrukce, pádu úvah o mostu mezi Východem a Západem šla pro tuto republiku z nečekaného rozcestí jen jediná stezka – na východ. To – v návaznosti na brzy spuštěnou »železnou oponu« a s ní související ekonomické embargo vůči ČSR, resp. celému sovětskému bloku, nemělo alternativu, ale vyžadovalo to především nutnost rychle změnit vývozní a dovozní kanály. Jestliže ještě v roce 1948 se země východního bloku podílely na obratu našeho zahraničního obchodu ze 40 %, tak za dvě, tři dekády to bylo již asi 70 % (rok 1970 i 1980). Jen v letech první pětiletky se obrat s nimi zvýšil 2,6krát, kdežto se západními (kapitalistickými) zeměmi spadl na méně než polovinu.
Nemá smysl dějiny účelově přepisovat, takže i dnes je možné říct, že cesta »východní stezkou« měla pro poválečnou koncepci ČSR – být strojírnou a zbrojírnou východní Evropy – hluboké rácio: Brzkým vytvořením RVHP jsme dostali za partnery (s výjimkou NDR) agrárně průmyslové země, které se chtěly industrializovat – a my jsme to dodávkami průmyslu (stroji a zařízeními) měli zajistit. Byla na spadnutí třetí světová válka a extrémně důležitý byl vojenský sektor průmyslu. Proto došlo k rekonstrukci stávajících a k výstavbě nových zbrojovek, zejména na Slovensku. Od SSSR jsme přebírali dokumentaci k výrobě moderních zbraní, když metoda úzké koordinace se netýkala zdaleka jen vojenství.
Podstata tehdejší koncepce
Strojírenství jako páteř čs. průmyslu/ekonomiky mělo v rámci poválečné koncepce plnit tři úkoly:
1. Zajistit modernizaci čs. výrobní základny hlavně vlastními silami a kapacitami (kompenzovat tak embargo);
2. Zásobovat vnitřní trh strojírenskými spotřebiči;
3. Nadvýrobu strojírenského zboží výhodně exportovat a vytvářet tím finanční zdroje pro nákup potřebných surovin, energií, materiálů a také potravin.
Jaká však byla realita – aneb zase byl ďábel skryt v detailu?
Ze statistik poskytujících data k potřebným analýzám plyne následující:
• Investiční náročnost odvětví paliv a energetiky byla o polovinu vyšší než ve světě;
• Jen polovina investic do hutnictví dosáhla plánované technické úrovně. V roce 1967 bylo 59 % válcovacích tratí vyrobeno ještě za Rakouska-Uherska a 16 % před 2. světovou válkou;
• Energetická náročnost komplexu byla nadprůměrná;
• Těžební náklady v dolech rostly, ale produktivita stagnovala;
• Domácí těžba železné rudy kryla jen pětinu spotřeby, dovoz se v letech 1948-65 zvýšil 5,3krát. Náklady na dopravu (ze SSSR) byly dvakrát vyšší, než těžební;
• Nemožnost importu barevných kovů negativně ovlivnila kvalitu produktů;
• Obměna strojového parku byla 5krát pomalejší než ve vyspělých zemích (1,3 % v letech 1956–65);
• V roce 1965 bylo ve strojírenství 80 % strojů starších 10 let, z toho 18,5 % nad 30 let, 35 % mezi 20 a 30 roky a 27 % mezi 10 a 20 roky. To se nutně promítlo do kvality produkce;
• V 60. letech obměnily západní průmyslové země své strojírenské programy ze 100 %, kdežto ČSSR jen z 10 %;
• Zpozdily se investice do elektrotechnických oborů. Jejich podíl na strojírenské výrobě byl v polovině 60. let v ČSSR jen 14 %, ale v SRN a Belgii 30 % a v Japonsku již 50 %;
• Brzdou byla nízká kvalifikovanost pracovníků ve strojírenství: na počátku 60. let přes 50 % inženýrsko-technických pracovníků mělo jen základní či nižší odborné vzdělání (vyučení), jen základní vzdělání mělo 25 % konstruktérů, 56 % (dělnických) ředitelů, 60 % technologů a dokonce 91 % dílovedoucích a mistrů. Vysokou školu mělo pouze 10 % technologů a 15 % konstruktérů;
• Průměrné kilogramové ceny (v přepočtu na Kčs) strojírenských výrobků při prodeji na světových trzích činily v roce 1963: ČSSR 6,78 Kčs; Belgie 11,38 Kčs; Rakousko 11,74 Kčs; Nizozemí 19,15 Kčs. Z toho plynula nouze o devizy jako trvalý symptom čs. ekonomiky.
Jaká byla realita?
První úkol – zajistit modernizaci čs. výrobní základny vlastními silami a kapacitami (embargo) nebyl plněn: strojírenství nebylo schopno zajistit ani vlastní modernizaci (jen 1/3 výrobků měla světové parametry a tudíž šla přednostně na export);
Druhý úkol – zásobovat vnitřní trh spotřebiči v potřebném rozsahu – také nebyl plněn;
Třetí úkol – exportní – též nebyl zvládnut. Od roku 1963 aktivní saldo u strojů a zařízení klesalo, příjmy z exportu musely být nahrazovány vývozem levného spotřebního zboží (v letech 1960–67 se jeho export zvýšil o třetinu).
V polovině 60. let tak již bylo definitivně jasné, že hutnicko-strojírenský komplex není schopen zdánlivě racionální koncepci »strojírenství jako páteř průmyslu/ekonomiky« naplňovat. Místo dynamizátora ekonomiky se tento »bumbrlíčkovský« komplex stával spíše její brzdou. Navíc jeho dlouhodobá preference znamenala trvalé odčerpávání kapacit potřebných pro rozvoj jiných odvětví. Tvrdošíjné trvání na prioritizaci hutnictví a těžkého strojírenství tak vyústilo ve »výrobu pro výrobu«, čili v mrtvý obrat. Toto byla nepoznaná podstata ekonomické krize počátků 60. let v podobě nezvládnutých – a v daném systému řízení i nezvládnutelných – disproporcí. Netřeba dodávat, že ekonomická stagnace ve 3. pětiletce generovala následnou společenskou a politickou krizi ve druhé polovině 60. let.
Kde bylo jádro omylu?
Podmínkou realizace této ambiciózní koncepce bylo plné zvládnutí všech článků řetězu jak surovinového po ose: PALIVA → ENERGETIKA → SUROVINY → OCEL → STROJE, tak odvětvového TĚŽEBNÍ PRŮMYSL → ZAHRANIČNÍ OBCHOD → HUTNICTVÍ → STROJÍRENSTVÍ.
Tehdejší plánovači však neměli k dispozici bilanci mezioborových vztahů, která by jim dala exaktní informace o tzv. koeficientech přímé a komplexní spotřeby, tj. o skutečné náročnosti plánovaných úkolů. Měli tehdy jen přibližné tušení o skutečných dopadech požadovaného vzestupu jednotky finální strojírenské produkce: o kolik bude nutné zvýšit těžbu uhlí/produkci koksu, jak se zvýší import příslušných surovin (vč. barevných kovů a speciálních přísad) a kolik to vyžádá zvýšeného vývozu k zaplacení, kolik bude nutné investovat do rozšíření hutnických kapacit atd. Podmínkou úspěchu je dobrá kalkulace všech faktorů – a to platí dnes dvojnásob.
Míra tehdejších nepřesností v odhadu – tedy chyby v kalkulaci státního byznysplánu – pak nutně generovala celý seriál ekonomických nerovnováh. Proto bylo nutné koncepci (byť opožděně) opustit – ale hledání jiné pak trvalo další dvě dekády.
Jaroslav ŠULC
FOTO – archiv
