Polemika o rozumné výši výdajů na obranu (a bezpečnost) státu má u nás tradici sahající až do dob rakousko-uherské monarchie. Češi v zásadě již tradičně sami neválčí a podle toho se i ke snahám o militarizaci své země dlouhodobě stavějí. Ulice pojmenováváme spíše po umělcích či politicích než po generálech.
Také nyní veřejností hýbe zbrusu nový zákon o dvouprocentním podílu výdajů na zbrojení. Stanovisko mírově smýšlející levice je již z principu výrazně záporné. Ostatně mluvit o výdajích na obranu má zjevné orwellovské pozadí. Třeba u avizovaných nákupů stíhaček F-35 (coby nosičích jaderných zbraní) by bylo přesnější a jistě i férovější mluvit ne jako o obranných, ale výsostně jako o útočných letadlech; totéž platí u hlavní funkce dalších nástrojů zabíjení, zejména u nákupů tanků Leopard, dronů a podobně. Nicméně i státotvorné levici by asi neškodilo se na celou problematiku dívat méně emočně a více pragmaticky především z hlediska nejen minulého, ale především budoucího vývoje. A to včetně potřeby vnímat pojem »výdaje na obranu« mnohem komplexněji než jen úzce jako na financování vlastních ozbrojených sil a jejich vybavení zbraněmi.
Nejen obrana, ale hlavně bezpečnost
Zatím jsme svědky až trapně průhledné kampaně politiků-jestřábů napříč politickém spektrem. Ti dlouhodobě cílí na co největší vystrašení domácího publika. Proto to líčení všemožných hrůz při zase po 55 letech údajně hrozící invazi z Východu. A to jen proto, aby byli lidé svolní moc nereptat (a vybraní publicisté mohli dokonce jásat) při přesunu desítek miliard korun, původně mířících na důchodový účet k udržení životní úrovně seniorské generace, nyní však přesměrovaných na profinancování doslova horečného zbrojení. I když demografická krize klepe na dveře, do chudoby se propadají stovky tisíc domácností, tak na druhou stranu si jen málokdo troufne říci, že se náš obranný rozpočet zvýší v dekádě mezi roky 2014 a 2024 skoro na čtyřnásobek. Kromě tristní situace většiny seniorů i za dlouhodobého podfinancování prakticky všech veřejných služeb, zdravotnictvím počínaje a školstvím či vědou konče. Peníze v důsledku již pět let fakticky stagnující ekonomiky (průměr ročního přírůstku HDP za tu dobu není ani jedno procento) tady chybí, a proto ta hysterie. Proto ta nechutná a životu nebezpečná mediální masáž již vyděšeného obyvatelstva od rána do večera coby průvodní kulisa mejdanu cizí zbrojařské lobby (neboť ta česká jen paběrkuje).
Jak ale zcela nedávno ukázala pandemie Covid-19, počet zemřelých osob nad dlouhodobý průměr se – co do počtu a vojensky řečeno – rovná ztrátě zhruba čtyř divizí. Takže je načase vnímat pojem výdaje »na obranu republiky« nejen čistě vojensky, ale mnohem šířeji coby »výdaje na bezpečnost lidí v republice žijících«. Právě Covid-19 ukázal, jak důležité je dobře chránit obyvatelstvo před život ohrožujícími riziky. V první řadě rychlou dostupností nejen všech potřebných léků a zdravotnických pomůcek, ale i celého spektra potravin za snesitelné ceny, možností v chladnějších měsících dostatečně vytopit byt či moci jít bez obav z přepadení i v noci ztemnělou ulicí. Prostě bezpečnost po všech stránkách.
Ostatně prudký nárůst státního dluhu v covidových a post-covidových letech o stovky miliard korun právě na zajištění bezpečnosti (třeba nákupem léků, poskytnutím nevratných dotací finančně kolabujícím živnostníkům apod.) jednoznačně ukazuje, že má smysl vést velmi vážné diskuze o tom, zda dvě procenta na takto široce chápanou »obranu«, vlastně »bezpečnost«, nejsou nakonec málo; že možná nepůjde »o strop«, ale spíše »o podlahu« nezbytných výdajů.
I přibližné odhady překvapí
Starší generace ještě pamatuje, jak heslo Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak viselo nejen na stranických sekretariátech a bylo neseno v prvomájových průvodech. Ale její příslušníci jsou nyní také svědky veletoče, kdy se ze »spojence nejvěrnějšího« stávají hned dva nástupnické státy natolik nepřátelskými, že rušíme koncerty jejich umělců a z ruzyňského letiště vracíme zpět sportovce. Ale ti starší také pamatují různě emočně vypjaté roky, kdy třetí světová válka byla opakovaně na spadnutí: od konfliktu v Koreji přes blokádu Kuby až k rozmisťování raket Pershing těsně u železné opony (po odpálení by byly v Praze do čtvrt hodiny). A kdy výdaje na obranu byly vnímány jako hodně sebezáchovné. Protože se již uvolnily (dříve přísně tajné) údaje o čerpání českého zbrojního rozpočtu, nebude bez zajímavosti se na ta čísla podrobněji podívat, byť pro mnohé mohou být překvapivá.
Mnohem ilustrativnější než samotný údaj, na kolik miliard korun nás v každém roce (počínaje rokem 1953) výdaje na zbrojení přišly, bude sledovat jejich dynamiku. Aby vůbec bylo možné vůbec sestavit v co nejsrovnatelnější podobě sedmdesátiletou časovou řadu podílu výdajů na obranu k makroekonomickému souhrnnému údaji, bylo nutné s ohledem na změnu ve státoprávním uspořádání všechny údaje za území dnešní ČR vyčlenit z údajů za ČSFR/ČSSR/ČSR; zohlednit, že v 90. letech statistika přešla od ukazatele »národní důchod« k širšímu ukazateli »hrubý domácí produkt. Proto byla starší data přepočtena standardními statistickými metodami na současnou metodiku, kdy se pracuje s cenově i územně souřadnými daty jak v čitateli – čerpanými výdaji na obranu, tak i ve jmenovateli zlomku – vytvořeným HDP, vždy vyčíslených v běžných cenách. Kromě toho, že jde o odhady, na výkyvy křivky má vliv – vedle velké setrvačnosti – i řada dalších faktorů, které neumíme dost dobře zohlednit. Patří sem třeba nedávné zrušení povinné vojenské služby (a přechod na řádově nižší početní stavy profesionální armády), ale i skokové růsty cen při etapovitém přezbrojení spojené s modernizací apod. S vědomím těchto objektivních komplikací při výpočtech jde statistická data znázornit do této podoby:
Prameny: FMF – Dlouhodobý vývoj finančních ukazatelů ČSSR, Praha srpen 1989, č.j. I/6-11560/1989; FSÚ/ČSÚ – Statistické ročenky za příslušné roky; MF ČR – Státní rozpočty a Státní závěrečné účty ČR za příslušné roky. Rok 2023 odhad.
Nutno přece jen dodat, že – jak už to u časových řad vytvořených ze zlomků dvou veličin často bývá – výsledek je dán kolísáním jak jmenovatele, tak čitatele. A je obecně známo, že se roční přírůstky jmenovatele (národního důchodu či hrubého domácího produktu) v posledních 70 letech pohybovaly od mírně záporných hodnot až k více než pětiprocentnímu meziroční zvýšení, podobně v čitateli se do skutečných obranných výdajů promítal nejen stav ekonomiky, ale i změna mezinárodní situace, případně schopnost armády vůbec vyčerpat rozpočtem vymezené peníze. O efektivitě výdajů můžeme jen spekulovat, neboť k žádnému reálnému ověření jejich funkčnosti přece naštěstí nedošlo (nepočítáme-li (ne)schopnost několika obojživelných transportérů dojet po vlastní ose z kasáren až na Václavské náměstí chránit budovu Rádia Svobodná Evropa).
Přesto je možné rozlišit tři etapy. Až vidíme, že až do konce 80. let se výdaje pohybovaly kolem průměrných 2,5 %, krátce na to mezi lety 1988 až 1992 povyrostly na průměrných 3,3 %, aby v dalších třech dekádách se prudce snížily na průměrných 1,3 % (v letech 1993 až 2023).
Násobně vyšší údaje však potom máme jak z bývalého SSSR, tak z USA, protože zajistit globální paritu není zadarmo a udržení míru bylo a pořád je jasnou prioritou.
Zbrojení kontra ekonomický růst
Ale co vždy zajímalo makroekonomy především, byla vazba mezi výší zbrojních výdajů a schopností dosahovat ještě přijatelně rychlého ekonomického růstu coby základny růstu životní úrovně všeho obyvatelstva (nejen zaměstnanců zbrojního průmyslu). Inspirativní byly příklady nejen poválečného Japonska (s pouhým 1% výdajem a i díky tomu ekonomicky expandujícího od konce 50. let), ale též dynamika ekonomického růstu a životní úrovně v řadě neutrálních zemí (Švýcarska, v zemích Skandinávie, budujících po celá desetiletí své sociální státy). Na druhé straně byla řada tzv. rozvojových zemí, kde byla běžně překračována 10% hranice výdajů na zbrojení – a podle toho také tamní životní úroveň většiny domácností obvykle vypadala.
Na základě reálných poznatků se tak dlouhodobě hledala optimální míra zbrojních výdajů. Taková, která na jedné straně ještě dostatečně zajišťuje obranyschopnost země (v případě klasické, nikoliv jaderné války by tam šlo o řádově jiné hodnoty, pokud má zde vůbec smysl o efektivní obraně mluvit) a na druhé straně by vyloučila tak masívní deformace ekonomiky, že by zemi hrozila »past uzbrojení«. To byly případy nejen Velké Británie ve 40. letech, ale později i Severní Koreje či bývalého SSSR v důsledku jeho vynucené reakce na strategii »uzbrojení« prosazenou v 80. letech tehdejším prezidentem USA R. Reaganem. V přepočtu na obyvatele a při zohlednění různě vysoké produktivity práce byly totiž zbrojní výdaje v bloku Varšavské smlouvy asi čtyřikrát vyšší než v bloku zemí NATO – a tristní konce tohoto nerovného soupeření jsou dostatečně dobře známy a jsme svědky pokusu o recidivu.
Jestliže se za ještě přijatelnou horní mez zbrojních výdajů obecně považují podíly udržované mírně pod 5% hranicí vůči hrubému domácímu produktu (hodně závisí na faktické ekonomické úrovni dané země, zda je schopna disponovat jaderným potenciálem, resp. mít i silné námořní loďstvo apod.), pak je možné k nyní tolik diskutované 2% hranici (k jejímuž dosažení se ostatně zavázalo více členů NATO) za splnění určitých předpokladů přistoupit k jako makroekonomicky snesitelné, ne-li překročitelné.
Především za předpokladu širšího chápání pojmu obrana ve smyslu bezpečnost, jak bylo popsáno výše. V našem případě to znamená zahrnutí i nezbytných investic do dobudování funkčního Integrovaného záchranného systému (IZS), a to počínaje hasičskými útvary schopnými razantně čelit přírodním katastrofám typu loňského požáru Českého Švýcarska, případně zvládat ekologické havárie či pandemie rozsahu jako byla ta covidová přes komplexní rezervy zdravotnického systému a konče kvalitní infrastrukturou dopravní či telekomunikační. A pak si lze představit, že nad takto navýšenými výdaji by mohla být brzy i širší společenská/politická shoda.
Souhrnný pohled na křivku výdajů na obranu v posledních třech dekádách, nabírající podobu písmene »U« s hodně širokou základnou, vede k nejméně dvěma závěrům:
- za prvé se zdá, že tzv. mírovou dividendu ve výši přesahující jedno procento HDP, která nebyla investována do obrany po roce 1993, jsme nebyli s to kloudně efektivně využít jinde. Trvale podfinancovány jsou v zásadě všechny obory a odvětví, když citelný odstup od vyspělejších zemí Evropské unie je stále patrný;
- za druhé v případě, že by se skutečně prosadil ve výdajové stránce veřejných financí masívní přesun (tj. až stovky miliard korun v krátkém čase) směrem k výdajům na obranu = zbrojení a o tuto částku pokrácené ostatní výdaje by nebyly využívány podstatně efektivněji než dosud, pak by zřejmě nebyla naděje, že by se Česká republika mohla ze svého dlouhodobě neuspokojivého postavení vůbec zdárně vymanit. A to by bylo zlé.
Jaroslav ŠULC
