Historie lidstva dostatečně průkazně ukazuje, že autorita práva a moci, která ho vytváří, nespočívá pouze ve společenské smlouvě, nýbrž a především v obsahové správnosti přijímaných zákonů, nařízení, vyhlášek a norem. V tom, nakolik odpovídají zájmům a potřebám většiny společnosti a nakolik je občané aktivně přijímají. Zárukou autority práva je přitom morálka a politická pevnosti těch, kteří ho prosazují. Vládnout totiž znamená »vtiskovat« svou vůli jiným. Ovšem s tím, že toto »vtiskování« musejí dobrovolně přijímat ti, kdož se podřizují. Konkrétních příkladů lze uvést tisíce ze všech oblastí lidské činnosti.
To vše má oporu v destruktivní podobě právního charakteru státní moci. Viditelně například v přijímání novel zákonů a vyhlášek mnohdy ještě před nabytím právní moci prvotního dokumentu. Včetně tak důležitých pro budoucnost celé společnosti, jako je státní rozpočet. Poslední případ tzv. valorizace důchodů, resp. tzv důchodové reformy, jsou mimořádně varovným mementem. Právní charakter státní moci přitom znamená, že vůle státu není nekonkrétní ani neomezená, nýbrž věcně a organicky svázaná s etickým obsahem, vůlí lidu, jeho zájmy, potřebami, tužbami. Politika ve smyslu forem a metod realizace společenské smlouvy, tedy koncentrované vůle lidu, zůstává věrna své podstatě pouze tehdy, respektuje-li jisté obecně přijaté a dlouhodobě ověřené principy, přesné axiomy:
- státní moc nemůže patřit nikomu v rozporu s jeho zmocněním
- státní moc má být v hranicích každého politického svazku jednotná
- státní moc mají vykonávat nejlepší lidé, vyhovující etickému a politickému cenzu
- politický program může obsahovat pouze opatření, sledující obecný zájem
- program státní moci může zahrnovat pouze uskutečnitelná opatření a reformy
- státní moc musí být zásadně vázána spravedlností v rozhodování.
Řídicí orgány jako pašalíky pro věrné
Při pohledu na dnešní strukturu politické moci v České republice, způsob vládnutí, prosazování a realizace zájmů a potřeb občanů prostřednictvím jejich volených zástupců a orgánů státní moci a soudnictví je zřejmé, že o čistotě demokracie a objektivnosti si můžeme pouze nechat zdát. Každému z uvedených axiomů se současná politická ekipa vyhýbá jako čert kříži. Reálná struktura rozhodování zákonodárných sborů je v zásadním rozporu s výsledky voleb, kdy reálná politika je v kvalitativním rozporu s volebními programy.
Řídicí orgány moci výkonné nejsou funkčními nástroji veřejné služby, nýbrž pašalíky pro věrné straníky bez ohledu na odborné a mravní předpoklady, semeništěm korupce, nezákonného obohacování, nepotismu a poskytování vzájemných výhod. Trvalkou na našem politickém nebi je nezájem o řešení uvedených nešvarů, akceptování trestně stíhaných politiků v nejvyšších politických postech, lež jako základní forma komunikace atd.
Nejnemravnější druh politické korupce
Pod pláštíkem tzv. politické účelnosti (neboli »společenského konsenzu«“) vládne nekompetentnost, nekoncepčnost a řízení společnosti metodou ad hoc, omezené pouze časovým horizontem volebního období. Účelové koalice zpravidla se vymezující proti něčemu místo pozitivního hledání komplexního a kompetentního programu odvozují svou legitimitu od pseudodemokratických horizontálních vazeb. Fiktivní ze dvou hlavních důvodů. První spočívá v neúctě k ústavnímu pořádku, jeho zneužívání a nerespektování podle zájmů a potřeb vládnoucích zájmových skupin. Reálné postavení opozice v našem politickém systému je toho příkladem. Druhý spočívá v porušování tradiční dělby moci zákonodárné, výkonné a soudní jejich vzájemným prorůstáním.
Nedivme se veřejnosti, že stále více pojímá politiku jako velmi snadný způsob, jak se pohodlně uvelebit mezi horními deseti tisíci. Stačí k tomu nějaký peníz na volební kampaň a dostatek naivních voličů jednou za čtyři roky. Nedivme se, že stále více lidí, zejména mladých, se utíká ke konzumu, do světa virtuální reality. Podivuhodné je, že stále existuje dost těch, kteří po zkušenostech se lží a falešností »svědomí národa« věří zištným ctižádostivcům, neodpovědným tlučhubům, zatemňujícím vědomí veřejnosti populismem a demagogií. Lákání voličů na sociální výhody, zlepšení životních a pracovních podmínek, po volbách rychle zapomenuté, pokládám za nejrafinovanější a nejnemravnější druh politické korupce.
Ladislav ŠAFRÁNEK
