S tím, jak Švédsko a Finsko opustily svoji neutralitu, zavládla v kruzích české vládnoucí třídy zlomyslná radost. Konečně byla idea neutrality mrtvá, neexistuje žádná alternativa k našemu členství v NATO. Jde však o hrubý omyl. Právě nyní, v časech rostoucí světové nestability, je myšlenka neutrality a s ní spojené neangažovanosti aktuálnější než kdy dříve. Proč?
Neutralita je logickou reakcí na konflikt, jak ilustrují autoři článku In Defance of Neutrals profesoři Pascal Lottaz a Heinz Gärtner. Dokud budou existovat války, budou existovat i neutrální státy. I když historický konflikt donutil jeden stát opustit neutralitu, zároveň s tím zase donutil jiné státy se neutrálními stát. Například druhá světová válka skoncovala s neutralitou Dánska a Norska, zato se však neutrálními stalo Irsko, Turecko, Portugalsko a Španělsko. V průběhu studené války si ze zmíněné čtveřice států neutralitu uchovalo jen Irsko, přidalo se ale k němu Rakousko a Finsko. Nejedná se přitom o nic nezdravého či nenormálního – zahraniční politika není dogma psané do kamene, měla by se vyvíjet a reagovat na měnící se mezinárodní prostředí.
Předtím než vysvětlím, proč je neutralita budoucností České republiky, je potřeba vyvrátit několik mylných představ, které se s neutralitou jako takovou pojí. Předně neutralita neznamená nicnedělání. Tím, že se neutrální stát odmítá přidat k některému ze znepřátelených aktérů, si zajišťuje prostor pro jiný druh zahraničněpolitické činnosti. Může fungovat jako mediátor konfliktu či jako nárazníkový stát, který od sebe nepřátele efektivně odděluje, a tak konfliktu zabraňuje. Obojí pak vyžaduje velkou dávku diplomatické činnosti.
Další mylnou představou je, že neutrální stát musí být buď po zuby ozbrojen, anebo žádnou armádu prakticky nemít. Neutralita je celá o aktu vyvažování. O vyvažování diplomatických snah vůči jiným státům a o vyvažování vlastní obranné politiky.
Pokud má neutrální stát příliš velkou armádu, může se začít jevit jiným aktérům jako hrozba, pokud ji má ale příliš malou, může zase vypadat jako snadný cíl. Klíčové je tedy pro neutrální stát být předvídatelný ve své politice a vždy zachovávat konstruktivní postoj k řešení problémů. Díky tomu se pak stává důvěryhodným partnerem pro všechny strany, a minimalizuje tím riziko, že se někdo pokusí jeho neutralitu porušit.
Válka na Ukrajině sice donutila Švédsko a Finsko ukončit svůj neutrální status, nezdá se však, že by náš neutrální soused Rakousko zvažoval to samé. Stejně tak ani Irsko neplánuje vzdát se své neutrality. Ukrajinský konflikt pak ve státech globálního Jihu odstartoval hotovou renesanci konceptů neutrality a neangažovanosti. Tento trend však začal už dříve. Již v roce 2020 indický ministr zahraničí Subrahmanjam Džajšankar publikoval knihu Indická cesta: strategie do nejistého světa, kde popisuje zahraničněpolitickou politiku své země jako »Prosazování národních zájmů identifikací a využíváním příležitostí vytvořených globálními rozpory, aby Indie vytěžila co nejvíce zisků z co největšího počtu vazeb«.
Přestože Indie měla v minulosti hned několik vojenských konfliktů s Čínskou lidovou republikou, vydání této knihy signalizovalo, že k žádné formální alianci s USA nedojde – Indie pochopila, že v nové éře multipolarity pro ni nebude výhodné dávat takříkajíc všechna vejce do jednoho košíku.
To je uvažování, které nyní v České republice zoufale chybí. Mezinárodní uspořádání, které nám vzniká před očima, bude leccos, jen ne stabilní – bude charakteristické množstvím lokalizovaných konfliktů, ať už hospodářských či vojenských. Vázání se na jednoho aktéra, či v našem případě na jednu vojenskou alianci, bude čím dál tím víc kontraproduktivní. Tento tekutý mezinárodní systém bude vyžadovat vytváření krátkodobých spojenectví, často určených jen k řešení jednoho partikulárního problému.
Vítek PROKOP,
člen Předsednictva Celostátního výboru Levice
