Jsem rád, že žiju v zemi, jejíž představitelé velmi dbají o čistotu a nezpochybnitelný a neposkvrněný etický charakter naší politiky. Lidská práva, demokracie, svoboda, to jsou ty třaskavé a úderné pojmy, které prý tvoří základ našeho hodnotového žebříčku, který neochvějně spolu se svými spojenci prosazujeme.
Naposledy jsem byl tímto způsobem poučen nedávno, kdy se ministři zahraničí Česka (Lipavský) a Slovenska (Káčer) setkali se svým indickým kolegou na jednání o budoucí spolupráci. Vyjadřovali své nadšení a přesvědčení o naprosté produktivnosti této budoucí, a dokonce prý nepochybně strategické spolupráce, neboť Indie na rozdíl třeba od totalitní a represemi plně ovládané Číny naprosto splňuje naše hodnotová kritéria, protože je nezpochybnitelně demokratická a plně dodržuje ta »mýtická« lidská práva.
Tak jsem jen trochu zapátral na internetu, abych si osvěžil skutečnou podstatu těch skvělých, námi tak zásadově prosazovaných hodnot. V této souvislosti jsem si vzpomněl, že jsem relativně nedávno slyšel, že jen v aglomeraci indického hlavního města Dillí žije na ulici asi 30 000 dětí do patnácti let. Řekl jsem si, že je poněkud podivné, že by naši tak zásadoví politici považovali za vzor dodržování lidských práv situaci, kdy jsou děti a jejich rodiče vystaveni takové drastické existenční šikaně, jako je hlad a bezdomovectví, nehledě na zřejmou nedostupnost lékařské péče, vzdělání a dalších údajně samozřejmých vymožeností 21. století. Konec konců se tito lidé jen těžko domohou i onoho formálního výkonu lidovlády, jako jsou volby.
Vzhlížení se ve feudálním systému
Přitom mě napadla kacířská myšlenka, zda dodržování existenčních potřeb a standardů nesouvisí spíše se sociálně-ekonomickým uspořádáním společnosti než s daným letopočtem, takže i v technologicky nezpochybnitelně pokročilé časové etapě lidstva, jakou je právě 21. století, se v souvislosti s prosazováním kapitalistických a dokonce feudálních forem společnosti stále více setkáváme s realitou, která by spíše odpovídala středověkým obdobím vývoje lidstva. A nejen to, tento režim se k nim otevřeně hlásí, jak dosvědčuje zmíněný případ Indie. Připomeňme si z internetových textů, že »přes oficiální proklamace o rovnosti všech obyvatel Indie je tamní společnost hluboce rozdělena nejen na základě náboženství, ale i kasty. Platí přitom, že situace je víc vyostřená na venkově než ve městech, kde se kastovní rozdíly stírají. Jen v loňském roce zaznamenala indická policie přes čtyřicet tisíc útoků na příslušníky nižších kast. V průměru jsou tak denně dva dalité (nedotknutelní) zavražděni a sedm dalitských žen znásilněno. Počet útoků navíc meziročně stoupá. Odborníci to přisuzují zejména rostoucí síle a potenciálu dalitů, kteří se stále hlasitěji dožadují svých práv, a naráží tak na odpor většinové společnosti. Většina dalitů žije v důsledku svého původu, nedostatečné emancipace a špatné úrovně vzdělání stále na hranici bídy.«
Zdá se být absurdní, že se jakoby moderní politici v relativně vyspělých státech takto vzhlížejí ve feudálním systému, ale pouze do té doby, kdy si uvědomíme, že kastovní systémy jsou vlastně podstatou kapitalismu, který se sice zaklíná občanskou rovností, ale fakticky je jeho společnost hluboce rozdělena na majetné a nemajetné. Pokud by se snad někdo chtěl vymluvit, že se jedná pouze o jakýsi exces v rámci zaostalé formy asijské civilizace a že »u nás se to stát nemůže«, stačí si znovu vyhledat některé dobové údaje na téma chudoba v ČSR ve 30. letech:
»Relativně nejvíce bezdomovců se nepohybovalo v Praze, ale v Bratislavě a v severočeských obcích. Například v Bratislavě využilo místní ohřívárny údajně 400 tisíc osob. V průměru je denně navštívilo 2,2 tisíce obyvatel slovenské metropole. Prvorepublikoví statistici rovněž přepočítávali údaje o využití sociálních zařízení na počet obyvatel daného města. Zjistili, že noclehárny byly nejvytíženější v Teplicích‑Šanově (11,58 zaopatřených osob na 10 tisíc obyvatel města), dále v Bratislavě (8,26) a v Jablonci nad Nisou (5,72). V případě ohříváren si připsala nechtěný primát Bratislava (177,44). Nadměrná chudoba trápila i obyvatele Jihlavy (71,06). V Praze to bylo po přepočtu na 10 tisíc obyvatel jen 4,19 osoby. Nejvyšší podíl lidí v chudobincích zaznamenala města Liberec (70,52), Most (57,42) a České Budějovice (57,09).«
K tomu lze jen připsat »Ať žije první republika!«, vzor lidských práv pro všechny časy.
Kasty dnes
Kasty se nám objevují i dnes. Přibližně 150 milionů lidí na celém světě nemá domov. To jsou 2 % světové populace. V České republice je to podle Armády spásy 30–70 tisíc lidí.A to samozřejmě nepočítáme další miliony lidí, které žijí na hraně chudoby a jsou závislé v lepším případě na sociálních dávkách. I ČR dnes je toho zářným příkladem. Ale to nevadí. Podle našich politiků jsou zcela v souladu s naším hodnotovým žebříčkem.
Na závěr tohoto pojednání o hodnotovém žebříčku kapitalismu stačí citovat agenturu Oxfam, mapující chudobu po celém světě: »Naše ekonomika je rozbitá. Od Ghany po Španělsko, Indii po Brazílii, absurdní úrovně bohatství existují vedle zoufalé chudoby. Od roku 2015 vlastní 1 % nejbohatších více bohatství než zbytek planety. V zemích po celém světě si malá elita bere stále větší část příjmů svého národa, zatímco stovky milionů lidí stále žijí bez přístupu k čisté vodě a bez dostatku jídla, aby uživili své rodiny. Extrémní nerovnost nás všechny bolí, ale nejvíce trpí nejchudší lidé – zejména ženy a dívky. Bez ohledu na to, jak tvrdě pracují, příliš mnoho lidí trpí nedůstojným platem za chudobu a jsou jim upírána základní práva. V mnoha zemích se slušné vzdělání nebo kvalitní zdravotní péče staly luxusem, který si mohou dovolit jen bohatí.«
Pavel JANÍČKO
