Bylo nebylo. Nebo vlastně, jako by bylo. Tedy království snad ani ne, i když si tam někteří činitelé tak připadali. Tedy ti tam nahoře. A ač lidem voleni, rozhodovali jako páni velmožové. Prý tu jejich krásnou zem dostali lénem. Dříve ji dával do léna císař nebo papež. Tentokrát to však bylo trošku jinak.
Jenže kde se vzal, tu se vzal, zlý drak. A že prý chce nějakou princeznu, když už to království tady je. Marně páni zvolení vysvětlovali drakovi, že to byla jen taková nadsázka. A že království, kdepak, žádné tu není.
Ale drak nebyl tak hloupý: »Máte přece v čele Zemana, a to je šlechtický titul. Tak žádné vymlouvání. Chci princeznu. A to hned!«
»No, víš, draku,« začal smlouvat nejvyšší ministr. »My sice máme Zemana, ale jaksi princezna není.«
Drak se zamyslel. To oni ti draci tohle také umějí. Nejen ti ministři. Musel sebou ale hodit, neboť volební období pana Zemana již mělo končit, a tím i království. Další šlechtic v pořadníku nebyl. Leda že by panu Schwarzenbergovi narychlo páni senátoři dali potřebný počet hlasů, aby mohl kandidovat. No, bylo to sice již po termínu, ale království je království. On pan Rychetský jako nejvyšší sudí to přece zase bude umět nějak zaonačit. Ale drak chtěl princeznu. A tak po chvilce přemýšlení navrhl, že tedy když není princezna, tak se spokojí s ministryní války. Princezna to sice není, už to bude spíš taková houžev, ale co se dá dělat.
Jenže ta slavná válečnice s tím vůbec nesouhlasila. Možná se urazila za tu houžev, možná si to sežrání představovala jinak. A tak, milé děti, drakovi vyhlásila válku. Moc se na ni zase těšila. Byl to takový její oblíbený koníček. Páni ministři se tedy sešli a začali rokovat, jak to provedou. Problém byl ale v tom, že neměli s čím válčit. Všechny zbraně, co měli, darovali na oltář bohu války Áresovi, když tu pomoc potřeboval v našem ne tak dalekém sousedství.
Pak ale dostal nápad ministr pro vnitřní nepokoje. Už jej nebavilo vyrábět plakáty a tak, že prý to bude jako za husitů. Lidem rozdají srpy a kladiva, a že půjdou na draka obyčejní lidé.
Když se to drak dověděl, začal zuřit. Že prý za každý ztracený den sežere deset prasat, deset volů a deset vládních úředníků včetně poslanců. Lidé se křižovali. Že je prý těch dobytků na sežrání nějak jako moc. Alespoň ta prasata ať nám nechá.
Drakovi tedy nakonec došla trpělivost. Sežral všechen dobytek, jak slíbil, a odletěl hledat si nějakou jinou princeznu. Ale to je již zcela jiná pohádka. A co lidé? Stáhli černá sukna a podivné plakáty, a začali se veselit. A jestli neumřeli, veselí se dodnes.
Jan HÁJEK
