Po zveřejnění schizofrenního návrhu ministerského univerzála Mariana Jurečky na řešení extrémního zadlužení České republiky, mj. akcelerovaného poslušným panáčkováním Fialovy vlády před washingtonským protektorem na militarizaci Ukrajiny a »zásadovým« odmítnutím spolupráce s Ruskou federací, se ve veřejném prostoru objevily názory, které nelze přejít mlčením. Jde o to, jakým způsobem hodlá vláda řešit své dluhy a plnit své závazky dle platných zákonů, včetně těch, které si sama vtělila do svého vládního prohlášení. Jde o známý problém valorizace důchodů, zvýšení daní, resp. penzijního věku. Je pro vládu ekonomicky a politicky výhodnější zvýšit věk odchodu do důchodu, nebo vrátit zpět daň z příjmu fyzických osob na úroveň před zrušením superhrubé mzdy?
Odpověď není jednoduchá, neboť jejím společným jmenovatelem je dosud v moderní historii svým rozsahem i dopadem nezaznamenaný útok na práva a postavení důchodců v naší společnosti. O to nebezpečnější, že útok na sociální práva a politické postavení důchodců se odehrává na bázi platné jurisdikce, a to v zásadě bez účasti představitelů téměř třímilionové armády důchodců. Připomeňme si, že podle nezávislých odhadů úspory z titulu odmítnutí valorizace podle platného zákona představuje částku odpovídající výši vojenské a materiální »pomoci« Ukrajině. Má nás těšit, že si často doslova utrhujeme od úst a »se zájmem« sledujeme luxusní auta běženců před našimi úřady ve frontě na materiální i finanční pomoc?
O těchto věcech nelze mlčet, zavírat před nimi oči. Z pohledu platného zákona by dokonce šlo o porušení několika zákonných ustanovení. Navíc problém reálně překračuje rámec důchodců. Dokonce je významně dehonestuje. Co si myslet o názoru, že důchodci zdaleka nejsou na hranici chudoby, protože mají jiné zájmy, omezenou spotřebu a většinou nejezdí na dovolenou v zimě do Alp a v létě na Kanáry? Pokud by nedošlo k realizaci Jurečkova porušení zákona (nebo k jeho změně), nutně bychom se prý provinili vůči našim dětem a mladým rodinám. Podle dalších účastníků mediální diskuse jsou důchodci v řadě aktiv významně zvýhodněni. Navíc je prý potřeba chápat, že tím, že budeme jako důchodci trvat na respektování zákona, tedy odmítat redukci valorizačního schématu, budeme jednat proti zájmům mladé a střední generace, která nás údajně živí svými daněmi. To by nebylo sociálně spravedlivé. Proto »pomáhejme raději mladým než nám, seniorům«, jak vzkázala do veřejného prostoru jedna pražská seniorka. K tomu lze jen dodat, že průměrný důchod dosahuje necelých 40 % průměrné mzdy a že ve skutečnosti je tento podíl reálně ještě nižší, neboť např. nezohledňuje hodnotu nejrůznějších finančních i naturálních benefitů.
Ladislav ŠAFRÁNEK
