Když je pádný důvod na komunisty nadávat I.

od redakce

(Pokračování textu Já taky nadávám na komunisty) Já taky nadávám na komunisty – Naše pravda (nasepravda.cz)

Když se řekne a), má se říci i b). Důvodů nadávat na komunisty je několik, prakticky všechny vedly nakonec k sametovému převratu, kde klíči kupodivu cinkali i mnozí komunisté a svazáci.

Kdysi jsem potkal navrátivšího se emigranta, bývalého instruktora americké CIC v Mnichově, který mi v rozhovoru potvrdil praxi navracení kopečkářů po špiónském rychlokursu zpět do republiky. Cílem nebylo, aby se v poválečné ČSR vybudovala americká agenturní síť, ale aby tito ideově nepřátelští uprchlíci si s režimem vyřídili účty a svou pouť zakončili s kulkou v hrudi při zpětném přechodu hranic či v komunistickém kriminále po zapálení nějakého stohu slámy. Pokud se jim podařilo přežít, tak je Státní bezpečnosti prozrazovali sami západní diplomaté. Záměrem bylo vyvolat v novém režimu chaos, pocit nejistoty a permanentního ohrožení. Západ se nepřátel nového režimu bál. Nechtěl, aby svou nenávistí otravovali poválečné smiřování všech přeživších se všemi přeživšími. Tak se postupně rozšířily paranoidní představy, že každá mandelinka je americký brouk a každý navrátivší se letec či vědec jezdící na konference je agent. Důsledky této hlouposti nesl režim celou generaci.

Ačkoliv komunisté celých 40 let pomlouvali Západ, nikdy ho za nic nechválili. Škoda. Svět ale nebyl nikdy černobílý. Propastný rozdíl byl mezi brutálně vojenským režimem pravicového generála Pinocheta v Chile a mezi režimem v SRN za vlády starosty Západního Berlína a předsedy SPD, levičáka Willyho Brandta, autora Ostpolitik a pozdějšího předsedy Socialistické internacionály.

Za jeho vlády poprvé (tehdy vcelku konzervativně levicová) SPD získala 45,8 % hlasů. Vyjednal smlouvu s SSSR, právní status Západního Berlína a smlouvu s NDR pod heslem Změna sblížením. Jeho mottem bylo: »Chci riskovat více demokracie.« Byl přesvědčeným antifašistou a prvním německým politikem, který poklekl u památníku obětí šoa ve varšavském ghettu. Byl prvním německým kancléřem, který navštívil Izrael, aby se setkal s Goldou Meirovou. Jel na Kubu, aby se setkal s Castrem. Setkal se i s Tengem Siao-pchingem a Michailem Gorbačovem.

Na mírové demonstraci v Bonnu v roce 1983 kritizoval NATO: »V Německu nepotřebujeme více prostředků hromadného ničení, potřebujeme jich méně.« Po celou tu dobu Rudé právo pouze tupě brojilo proti stárnoucím sudetským Němcům místo toho, aby ukazovalo sociálnědemokratickou alternativu k fordovskému kapitalismu. Přitom v českých Sudetech prakticky všichni uměli německy a mimo okresního tajemníka KSČ se všichni dívali na německou televizi. Konfrontovali viděné a viděné. Jak věřit politikům, kteří vám neříkají pravdu?

Podobných příkladů nekompetentnosti mediální interpretace Západu u českých komunistů jsou desítky. Jako další případ nepochopení můžeme vidět ekonomické a sociální reformy zavedené v průběhu let 1933–1937 během vlády prezidenta Franklina D. Roosevelta, známé jako New Deal, nebo mediální obraz demokrata Kennedyho s jeho mezinárodními dohodami o odzbrojení, programem New Frontier, ambicemi vymýtit chudobu a pozvednout oči Ameriky ke hvězdám kosmickým programem. Dalším příkladem je skandinávský státně tržní socialismus za vlád Urho Kekkonena v neutrálním Finsku, vyloučeném Západem z Marshallova plánu… Nebo sociálnědemokratické Švédsko (od poloviny 30. do poloviny 80. let v průměru 45,3 % hlasů pro levici)…

Čeští komunisté velebili »Ostrov svobody« Fidela Castra za mnohé dobré, co kubánský režim dokázal nejen v Karibiku, ale i v rozvojovém světě, ale nikdy nepřiznali Castrovu šílenou touhu napadnout USA sovětskými jadernými raketami a vyvolat tak třetí světovou válku. Socialismus nebo smrt!

Starý vtip říká, že komunisté nám říkali pravdu o kapitalismu, ale lhali o socialismu.

V počátku šedesátých let vznikl z blbosti komunistů podnik zahraničního obchodu, který přitom ze Západu udělal symbol ráje – Tuzex. Místo, kde komunisté lhali sami sobě. Prakticky jediné místo, kde byla po desítky let k dostání legálně západní spotřební elektronika, potraviny, vozidla, oblečení, kosmetika, ale i zboží československých výrobců určené na export. Zboží pro domácí trh se rázem stalo v očích občanů podřadné. Navíc, oficiální kurs bonů vůči koruně 1:5 byl naprosto nerealistický, reálný byl 1:20-25. Cíl odčerpání valut zahraničních měn od obyvatel pracujících v zahraničí zmutoval ve všeobecně přijímaný veksl. Komunisty tolerovaný, a dokonce podporovaný. Namísto ideově čisté rovnosti všech (v nedostatku i v blahobytu) se upřednostnilo valutově-ekonomické hledisko a zdomácněla idea »exkluzivní kvality ze Západu«. Přijala se jako něco normálního. Nikdo nikdy neublížil idejím socialismu více.

Snad jen nikdy oficiálně nepřiznané pravé důvody »vpádu« vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Rusové si tak vážili vysoce postaveného krtka v centrále Bundeswehru, že nikdy nepřiznali, že nikoliv Dubčekovo celosvětově obdivované pražské jaro, ale snaha po zachování jaderné parity byly důvodem »okupace«. Novotný a Dubček odmítli postavit včas objekty »Javor« pro uskladnění jaderných hlavic pro sovětské rakety Temp-S, až musel Brežněv, tlačen okolnostmi a zpravodajskými informacemi z centrály NATO, volit asymetrickou strategii vůči rozmístění střel Pershing-1 v SRN. Ten čtvrt milionu vojáků ze všech států Varšavské smlouvy byl určen jako plánovaná ztráta v případě prvního úderu NATO. Jejich smrt měla ale zajistit odhodlání celé Varšavské smlouvy ke globálnímu protiúderu. Cynické, ale účinné. Nicméně všichni si nechali vnutit termín okupace. Nikdo nikdy neřekl pravdu. Rusové proto, že by prozradili špionážní zdroj, pět českých komunistů, kteří znali pravý důvod, utajovali dalších dvacet let jak lži, kterými zásobili Brežněva, tak přítomnost jaderné munice. Ostatní komunisti si vyřídili účty s liberálními levičáky, eurosocialisty a upevnili moc idiotů v čele strany i v čele společného státu. Antikomunistické a západnické »kulturní frontě« legenda o pražském jaru vyhovovala jako ideová základna pro odpor i západními ambasádami podporovaný disent. Dvacet let úmyslných lží a frustrace z ponížení. A dalších třicet let mlčení a udržování lživého mýtu o Sašovi.

»Štvavé vysílačky« americké, britské, německé a vatikánské propagandy se snažili komunisté rušit, marně. Své mládí jsem strávil zdokonalováním anténních systémů pro příjem rušeného signálu. Stejně tak nikdy nedokázali komunisté zlikvidovat knihy a časopisy »na indexu«. Ani se moc nesnažili, ale mnoha lidem tím ztrpčovali život. Časopisů a knih z let 1965–9 jsme měli doma plnou knihovnu, sborníky Světová literatura se daly sehnat po antikvariátech. Krylovy písničky se nahrávaly na kazety. Četl jsem většinu knih Škvoreckého exilového nakladatelství 68 Publishers, četl jsem i ve stovkách kusů vycházející divadelní hry ze »zelené edice« Dilia či stejně vzácné překlady filozofických knih z Vysoké školy politické či Filozofické fakulty UK. A co jsem si nevypůjčil od známých, našel jsem ve specializovaných odborných knihovnách v odděleních s omezeným přístupem. Ten, díky moudrým knihovnicím, nebyl pro spolehlivé a dlouhodobé čtenáře až tak omezený. Četl jsem i časopis Spektrum vydávaný americkou ambasádou a půjčoval jsem si v její knihovně knihy o moderním umění. Ačkoliv měla StB naproti sledovací kukaň, nikdy se její pracovníci neobjevili. V touze po sebevzdělání jsem si pořídil domů čtečku mikrofiší a reprografické vybavení své temné komory. A tak jsem přátelům zprostředkovával jim nepřístupné zdroje. Mělo to jednu výhodu. Během oprávněných nadávek na blbé komunisty se mezi nestraníky i mezi chytrými komunisty rychle poznalo, kdo je, a kdo není udavač. Vznikala přátelství bez ohledu na stranickou knížku, která přežila i samet.

Přitom jsem se nikdy nesetkal s požadavkem na dodržování oficiální doktríny »socialistického realismu« v umělecké tvorbě. A to ani v případech, kdy zadavatelem uměleckých děl byl stát, či dokonce sama KSČ. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla zvláštní doba… Od poloviny šedesátých let až do převratu mělo umění svobodu. Z hlediska tvůrčí svobody nejsvobodnější. Komunisté podporovali kvalitní umění ve veřejném prostoru tak velkoryse, že je to dnes neuvěřitelné. Na umění byla věnována 4 % z celkové sumy všech investičních akcí. Takže když se stavělo metro či Jižní Město, 4 % z veškerých stavebních nákladů spolkla výtvarná díla. Nejen ta figurální, ale vznikala i ryze abstraktní. Monumentální skleněné a kamenné mozaiky, reliéfy na zdech foyerů nemocnic, kulturních domů či nákupních středisek… Estetika byla mnohotvárná, podpořena ale striktním požadavkem na kvalitní materiály a kvalitní řemeslné zpracování. Kámen, sklo, keramika, bronz, nerez. V interiérech i kvalitní dřevo, gobelíny a art-protisy, individuálně navrhovaný nábytek, vitráže a svítidla. Kýče v naprosté většině nevznikaly. Ti, kteří si stěžují na komunistickou cenzuru v umění, žili někde jinde než já.

Štěpán KOTRBA

(Autor vydal na svém profilu na Facebooku; byl členem KSČ, KSČM a po roce 1993 ČSSD.)

Přečtěte si další články

Nasepravda.cz 2023. Všechna práva vyhrazena. Vydavatel: Futura, a.s.