(Pokračování textu Když je pádný důvod na komunisty nadávat I.) Když je pádný důvod na komunisty nadávat I. – Naše pravda (nasepravda.cz)
Vánoce roku 1989 se zrušením výjezdních doložek byly pro většinu občanů dárkem »nové svobody«. Mohli si vyměnit pár šilinků a podívat se do Vídně. Proč tohle nikdy nemohli udělat komunisti? Uzavření hranic, výjezdní doložky a ostudné procedury žádostí a povolování rekreačních výjezdů na Západ byly kardinální politickou chybou. Smysl tehdy mělo pouze omezení směnitelnosti valut, protože Západ velmi bedlivě kontroloval, kolik západních měn umožní získat socialistickým zemím. A pro stát byla podstatnější koupě mikroskopu či diamantových vrtáků nutných pro průmysl za nedostatkové devizy než máchání rekreantů v tropickém moři. Nicméně opět – nikdo nikomu nikdy nevysvětloval smysl omezení a jejich příčiny. Omezení cestování stejně emigracím nezabránilo.
Měl jsem možnost prakticky bez omezení vyjíždět na idealizovaný Západ už během vysokoškolských studií. A tak jsem si Západ až tolik neidealizoval. Pracovní podmínky a mzda většinou zahraničních dělníků v řeckém přístavu Pireus, rybářů na Krétě, prostitutky a žebrající bezdomovci na tržišti v Aténách či na nádraží v Mnichově, případně jugoslávští prodejci alkoholu a laciných šuntů naproti nádraží ve Frankfurtu, žebrající zpití či fetující Afričané v Paříži… To všechno byly obrázky v té době v Československu nevídané. Nejvíce mne vždy fascinoval a zároveň děsil kontrast mezi prosklenými paláci bank či nadnárodních firem, hlídaných soukromými strážci, a absolutní absence kultivovanosti veřejného prostoru a bezpečnosti na předměstích.
Jediné místo, kde bych býval mohl žít, bylo laponské Rovaniemi – Finsko. Kultivované městečko bez reklam a s perfektními veřejnými službami, se střízlivou funkcionalistickou, maximálně pětipatrovou architekturou s bílými či »zlínsky« cihlovými fasádami, širokými silnicemi, kam se vešla auta i množství stromů. Úzkostlivě čisté, inkluzivní, opečované trávníky zalité a ostříhané…, bez diletantské reklamy, graffiti a jiného vandalismu.
To, že bolševik investoval stovky tisíc do každého vysokoškoláka a neumožnil mu za pár tisícovek marek či dolarů srovnání při povinných služebních/studijních cestách na Východ, Západ i do rozvojového světa, považuji za kardinální politickou chybu, vedoucí k toužebnému vzhlížení mnohých na bezdůvodně idealizovaný Západ a odlivu mnoha mozků, kterému ale režim stejně nikdy nezabránil.
Bolševik nedokázal udržet plošně racionalitu v kádrové politice. Mnohdy se stávalo, že ne nejschopnější, ale nejkonformnější a na stranických schůzích nejužvaněnější se stali vedoucími, řediteli, ale i vedoucími tajemníky. Neschopnost, povyšovaná bez korektur od dílny po fabriku. Od obce přes okres až po ministerstvo. Stejně bezduchá a apologetická byla většina marxistické teorie, vykládaná od nejnižšího článku vzdělávání až po vysoké školy. Tento mor bezduchých teoretických žvástů degradoval skutečnou práci těch, co měli vynikající výsledky, a podlamoval chuť lidí i autoritu systému. Komunisté až do památného sebevražedného monologu Jakeše na Červeném Hrádku nikdy svým představitelům neřekli: Soudruhu, ale vždyť ty jenom prázdně žvaníš. Vypadni a už se nevracej. Jakešovi se díky několika technikům nakonec smáli všichni. A smějí se mu dodnes. Právem. Byl to primitiv, který nikdy neměl mít v politice místo. Bylo mnoho komunistů, za jejichž životem nebyla nikdy žádná práce, jen ty prázdné kecy. Všichni z jejich okolí o jejich neschopnosti věděli a všichni si ukazovali prstem.
Toužebné listování paniček katalogy západního spotřebního zboží a omezení jeho dovozu do zemí Východu si ovšem nevymysleli nepřející komunisti, ale většinou Coordinating Committee for Multilateral Export Controls – Koordinační výbor pro mnohostranné kontroly vývozu během prvních let studené války. CoCom vznikl hned v roce 1948 a formálně zanikl až v roce 1994, nicméně přetrval, dokud nebyl v roce 1996 založen jeho nástupce, Wassenaarské ujednání o kontrole vývozu konvenčních zbraní a zboží a technologií dvojího užití. Je spolu se čtyřmi podobnými neformálními ujednáními platné dodnes. Týká se surovin strojů a zboží s vojenským potenciálem, počítačů a čipů či strojů na jejich výrobu, kryptografie, měny, drahých kamenů, chemikálií vysoké čistoty nebo kovů.
Komunisté toto ale nikdy nikomu nevysvětlovali. Většina z nich to ani nevěděla. Netušila, čeho všeho se západní embargo týká. Omezení se týkalo jak tvrdokovových přesně obráběných šroubů, tak xenonových světelných zdrojů či kvalitních léků a zdravotnických přístrojů. Toshiba Machine of Japan a Kongsberg Group of Norway dodaly v letech 1982 až 1984 do Sovětského svazu osm CNC vrtulových fréz, což výrazně zlepšilo schopnost sovětských ponorek uniknout detekci. USA se rozhodly na společnosti uvalit sankce a zakázat dovoz jejich produktů do Spojených států. Embargované zboží se přesto, ale ve velmi omezené míře, pašovalo pomocí akcí tajných služeb a vozilo do států RVHP přes arabské země, Turecko, Řecko, Egypt a další země s volnějším celním a pohraničním režimem. Mám kamarády, kteří v těsně porevoluční zlatonosné době pohádkově zbohatli na pašování tehdy zoufale potřebných 16bitových počítačů a korupci celníků. Tisícům lidí pomohli k jejich znalostnímu rozvoji nelegálním software, stovkám vznikajících firem pomohli k efektivní práci a za několik málo let dožívání omezujících pravidel CoCom doživotně zbohatli. Nezávidím, přeju jim to.
To, že RVHP zaspalo nástup mikropočítačů a computingu obecně, je také tragickou vinou komunistů. Strategickým selháním ideologie, která o sobě prohlašovala, že je vědecká a chovala se přitom jako cargo kult. Počáteční ideologická opozice vůči kybernetice v průmyslu a následná liknavost, absence vůle a nedostatek technologické kázně znamenala dodnes trvající zaostávání zemí bývalého RVHP za západním polovodičovým průmyslem. A to, ačkoliv už v roce 1936 navrhl Vladimir Sergejevič Lukjanov první počítač na světě pro řešení parciálních diferenciálních rovnic (ten počítač byl analogový) a v roce 1950 vytvořil tým vědců pod vedením Sergeje Lebeděva v Kyjevském institutu kybernetiky univerzálně programovatelný elektronický počítač. Dokonce i let a přesné automatické přistání raketoplánu Buran v roce 1988 řídil unikátní palubní 32bitový počítač se čtyřnásobnou hardwarovou redundancí – BISER-4. Zvládl to, co předtím nikdo na světě. Dokázal z vesmírného letu rychlostí M20 autonomně manévrovat v atmosféře a na metry přesně přistát. A zapsal se tím do Guinessovy knihy rekordů.
Tím hlupákem, který způsobil strategickou porážku Sovětského svazu v technologické válce se Západem, byl v počátcích studené války generalissimus Stalin, který kybernetiku a počítače považoval za zlý produkt kapitalismu. Přesto vznikl elektronkový počítač Strela, uvedený do provozu v prosinci 1956 – pro výpočet pro první kosmický let Jurije Gagarina. Tím, kdo se snažil přesvědčit sovětské vedení, že má dát počítačům budoucnost, byl Joel Barr. Barr byl sovětský špion »Meter«, narozený v Americe, radarový specialista a spolupracovník Julia Rosenberga v laboratořích US Army Signal Corps, který později po náhlém riziku odhalení uprchl do Československa a stal se zakladatelem města mikroelektronického vývoje na předměstí Moskvy.
Dalším byl vynálezce a výrobce ZX Spektra Sir Clive Sinclair, který poskytl Sovětům v roce 1985 strukturu čipu Zilog Z80 svého osmibitového počítače a hodlal Gorbačovovi svěřit i hotový vývoj nového, už 32bitového počítače, k čemuž ale nikdy nedošlo. Přes tyto injekce technologické špionáže, romantických darů, klonování západní technologie a reverzního inženýrství SSSR nedokázal mimo špičkové vědecké a vojenské aplikace vyvinout a vyrobit od počátku vlastní hardware ani vlastní software – například na ternárním, místo binárním principu, ačkoliv první ternární počítač byl opět sovětský. Reverzní inženýrství není vývoj. Teorie není praxe a věda také ještě není vývoj. Vývoj ještě není výroba a ta neznamená v praxi úspěšnou masovou výrobu a úspěšné masové užití.
Počítačová továrna v Minsku se pokusila přežít perestrojku přechodem na výrobu lustrů.
Za tohle všechno je třeba komunistům zcela oprávněně nadávat. Byly to dlouhodobě nereflektované strategické chyby, které pohřbily poctivou práci milionu lidí, ekonomickou efektivitu a systém sociální spravedlnosti »reálného« socialismu.
Štěpán KOTRBA
(Autor vydal na svém profilu na Facebooku; byl členem KSČ, KSČM a po roce 1993 ČSSD.)
