Naše obec není znamením smutku. Naopak – je znamením života!

93

Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA se starostkou obce Lidice Veronikou Kellerovou

V pátek 10. června uplyne přesně 80 let od lidické tragédie a martýria lidických mužů, žen a dětí. Jak toto výročí prožíváte?

Pro mě je vždy datum 10. června velmi intenzivní, vzpomínám totiž především na své předky. Přemýšlím, jak tento den vnímali a prožívali oni. Bylo to pro ně strašlivé. Z vyprávění mé babičky Ladislavy Muselové, rozené Himlové, přeživší lidické ženy, vím, jak probíhala noc na 10. června, kdy obec již byla hermeticky uzavřena německými vojáky a babiččina maminka byla z toho nervózní. Myslím často na to, jak prožívali rozdělení mužů od žen. Můj pradědeček a prastrýc šli s ostatními muži do Horákova statku. Představuji si v duchu, když šla první pětice mužů na popravu… Oni museli vědět, že jdou na popravu, zvláště když slyšeli střelbu. Protože mí předci po linii babičky byli od písmene H, tak v duchu doufám, že osud jim byl aspoň milostiv v tom, že neprožívali celé toto utrpení tak dlouho.

V duchu jsem také s matkami a jejich dětmi, když je Němci přivezli do kladenské reálky (dnes Gymnázium Kladno) a položili je na slámu. Nevěděly, co bude dále. Co asi zažívaly, když Němci přeměřovali, zda jejich děti jsou rasově vhodné? Těžko představitelné…

Vězte, že každý 10. červen je pro mě velmi smutný den.

Současně jste představitelkou obce. Co znamená výročí pro obec a její obyvatele?

Je to výročí, kterého si všichni obyvatelé velmi váží. Snažíme se mít obec připravenou a pěkně upravenou. Máme také pravidlo, že 10. června nikdo neseká trávu, nedělá velký hluk. Takto my všichni dodržujeme pietu.

Ale na druhou stranu jsme živoucí obcí. Vnímáme, co se stalo, proč se to stalo, ale jsem šťastná, když obcí běhají a hrají si děti, když je u nás veselo, když se lidé smějí, hraje hudba, když nám obec někdo pochválí. Ano, Lidice žijí! Žijeme jako každá jiná obec v České republice.

Letošní pietní vzpomínka 12. června bude poněkud jiná než obvykle. V programu není žádný centrální řečník a pak je tu další novinka – přechod všech zúčastněných od hrobu lidických mužů k Pomníku dětským obětem války.

Ano, je to tak. Letošní organizace je poněkud jiná. Doplním i další novinky. V den, kdy se konaly piety, vždy na nádvoří před muzeem Památníku zpívalo 14 pěveckých sborů, z každého kraje ČR vždy jeden, v rámci Celostátní přehlídky dětských pěveckých sborů Světlo za Lidice. Tato úžasná přehlídka s mottem »Jsme děti, které zpívají lidickým dětem« se přesouvá již na sobotu 11. června. Srdečně zvu vaše čtenářky a čtenáře na tuto radostnou a současně dojemnou akci. Začíná ve 13 hodin, patronkou bude zpěvačka Monika Absolonová.

A v sobotní večer 11. června se koná na stejném místě od 20 hodin Děkovný koncert pro Lidice. Obě akce jsou určené všem a zdarma.

Neděle 12. června tedy bude věnována jen rozjímání, klidu, pietě, právě tak to pojal Památník Lidice, aby zazněla jen modlitba, aby se lidé zamysleli, co se zde před 80 lety stalo.

Ráda bych ještě doplnila, že na pietu se k nám chystají také starostové z vypálených obcí, někteří přijedou už v pátek 10. června. Pozváni jsou také naši slovenští přátelé z vypálených obcí, například z obce Tokajík (obec Tokajík byla vypálena 19. 11. 1944 za podporu partyzánské brigády Čapajev, 32 dospělých mužů bylo zavražděno, ostatní odvlečeni – pozn. aut.). Jedenáctého června máme setkání i se zahraničními delegacemi z Brém, Berlína aj.

My, zástupci obce a přeživší, máme program ještě bohatší. Například 10. června jedeme do bývalé kladenské reálky, kde již v 8 hodin budeme klást květiny na místa na podlaze tamní tělocvičny, o nichž si myslíme, že právě tam ležely konkrétní naše lidické ženy a děti. Je to pro nás všechny nesmírně intenzivní zážitek, protože vstupujeme beze slov, v tichém zadumání. Je to velmi silné!

Od paní ředitelky současného kladenského gymnázia Mileny Minaříkové je vše skvěle zajištěno, například tamní studenti stojí čestnou stráž. V budově se nachází pamětní deska připomínající tuto událost, dále před vstupem do tělocvičny je umístěna pamětní vitrínka, aby i studenti měli na očích, co se tam událo. A před školní budovou stojí známá socha Marie Uchytilové Lidická žena. Tam všude 10. června klademe květiny.

Šestnáctého června jedeme do Prahy na Kobyliskou střelnici, kde byli právě tento den v 18 hodin zastřeleni všichni ti z Lidic, kteří nebyli 10. června přítomni v obci, protože byli například na směně. Také dva 15letí lidičtí chlapci, Horákovi, Stříbrní a další rodiny, tatínek přeživšího lidického dítěte Jiřího Pitína a další.

Ale něco, co také patřilo tradičně k vzpomínce na Lidické a Ležácké, například štafetový běh Kladno-Lidice-Ležáky, se nepodařilo letos uskutečnit. Jaké jsou další vaše akce?

Pietu ctíme maximálně, ale chceme také světu ukázat, že Lidice celoročně žijí – tím navazujeme na heslo, které vymyslel sir Barnett Stross, a proto například v září opět pořádáme spanilou jízdu automobilových veteránů. Touto akcí jsme navázali na jízdy veteránů z 50. let. Každým rokem tato velmi povedená akce graduje, přichází více návštěvníků, program je bohatší. Víte, je to o tom, že v Lidicích jen nesmutníme, my zde také naplno a radostně žijeme. Naše obec není znamením smutku, naopak – my jsme znamením radosti a života! Jsme důkazem toho, že německým okupantům se vypálení a vyhlazení obce a zničení jejího názvu nepovedlo.

Kolik nových lidických občánků se za rok narodí?

Máme necelých 570 obyvatel. Díky nové ulici Starosty Hejmy – mimochodem, tento název občané sami vybrali v anketě, pan Hejma byl oním lidickým starostou, který byl nucen přijmout přetěžký úkol vyvolávat lidické muže na popravu – máme nové spoluobčany, rozrostli jsme se o sto lidí. Jak se někde hubuje na »náplavy«, tak naopak musím zdůraznit, že tito naši noví lidičtí občané se s ostatními obyvateli pěkně sžili.

V obci pořádáme »vítání občánků«, třikrát do roka vždy asi tak pro tři děti. Tedy jednoduchým výpočtem zjistíme, že se nám rodí asi 9-10 dětí ročně, což je skvělé.

Jste známí také jako ideální svatební místo. Kolik uskutečníte svatebních obřadů?

My v Lidicích máme pro tyto slavnostní okamžiky nádherné lokality – především Růžový sad, který je s kulisou různých odrůd růží překrásný. Také máme pro tyto účely vhodnou zahradu Lidické galerie, která má svou specifickou komorní atmosféru. Kromě toho máme obřadní síň. Takže sečtu-li všechny naše svatební obřady, míváme jich cca třicet za rok.

Chtěla bych zdůraznit, že si velmi vážíme, že si snoubenci vybírají Lidice pro svůj svatební den. Někdy se lidé, neznalí našeho prostředí, diví, jak prý můžeme konat svatební obřady na pietním místě. Ale to je velký omyl! My je přece konáme mimo pietní území, zpravidla, jak jsem již řekla, v Růžovém sadu, který je překrásnou spojnicí mezi pietním místem a novými Lidicemi. Tato svatební tradice vznikla u nás asi před 15 lety.

Vaše obec je opravdu vzorná a již na první pohled krásná, velmi úpravná, čistá, vše je v bezvadném stavu – trávníky, ulice, domy. Nyní jsem zaznamenala i novou úpravu autobusové zastávky a chodníků kolem ní, dokonce i bezpečný přechod přes frekventovanou silnici. Účastnili jste se někdy krajských soutěží o nejkrásnější obec?

Ne, nikdy. Z pochopitelných důvodů jsme nikdy nechtěli. Ale opravdu stále se zastupiteli usilujeme o zvelebení naší obce – já tedy mohu hovořit za posledních 12 let, kdy mám možnost stát v čele obce. Opravili jsme všechny ulice a jsme moc rádi, že se nám tato práce daří. Řeknu vám takový malý detail, který je však velmi příjemný: Na jaře nám zde překrásně kvetou sakury, které dovezl z Japonska a daroval Lidicím bývalý čs. premiér Lubomír Štrougal. Když sakury na jaře kvetou, je to opravdu velká krása.

Jak se transformovala lidická organizace ČSBS?

Základní organizace ČSBS je už zrušená, tato iniciativa vzešla od jejích členů. Nejprve se pozastavilo členství ve svazu, pak se zrušilo a následně vznikl spolek Lidice Memory, jehož předsedkyní je ing. Hana Pokorná, místopředsedou pan Pavel Horešovský, přeživší lidické dítě. ZO ČSBS Lidice byla vždy velmi nápomocná ve všem. Je zřejmé, čím se nový spolek, jehož jsem také členkou, zabývá: je to udržování vzpomínky na Lidice. Ostatně, spolek, který má své členy a fanoušky i v zahraničí, má webové stránky www.lidicememory.cz, kam zájemci mohou nahlédnout. Čestnou předsedkyní spolku Lidice Memory je někdejší předsedkyně ZO ČSBS Lidice Jana Bobošíková.

Viděla jste už novou expozici v muzeu?

Ale v ní se nic neměnilo, jen se promění recepce muzea a ta bude otevřena právě na 80. výročí vyhlazení obce.

Stojíte v čele obce již 12 let. Kandidujete opět v zářijových komunálních volbách?

Ano, a měla jsem velkou radost, že i ostatní lidičtí zastupitelé a zastupitelky chtějí pokračovat v práci. U nás je takové specifikum, že zde míváme jen jednu nezávislou kandidátní listinu. Celá tři volební období, co stojím v čele obce, proti nám nikdo kandidátku nepostavil.

Nová ulice, kterou jste zmínila, dokládá, že Lidice se opravdu dále rozrůstají. Jaký je vzhled nové výstavby, uvážíme-li, že musíte brát ohled na stávající architekturu nových Lidic? 

Ulice Starosty Hejmy se velmi povedla, a to architektům i stavbařům. Vychází z ideje architektonických plánů 50. let 20. století, tedy z původních plánů výstavby nových Lidic. Některé venkovní prvky nových domů jsou sjednocující se starší zástavbou nových Lidic, z pohledu zvnějšku to nijak ráz naší obce nenarušilo. Máme z této naší nové výstavby velkou radost.

Takže noví obyvatelé se nastěhovali opět do typově stejných či podobných domků, jako v nových Lidicích?

V nových Lidicích máme čtyři typy domků, a ty naše nejnovější domky v podstatě kopírují jak naše solitéry, tak naše stávající řadové dvojdomky, ovšem jsou v provedení jako trojdomky a jsou pochopitelně moderní, v moderním stylu. Když jsem nastupovala do funkce starostky v roce 2010, právě tehdy jsem podepsala smlouvu o realizaci nové části Lidic. Výstavba trvala cca pět let, v roce 2016 se stěhovali do novostaveb v nové ulici poslední noví obyvatelé.

Když pobýváte v zahraničí jako představitelka obce, ale i jako »běžná« občanka České republiky, a řeknete, »já jsem z Lidic«, jak to zarezonuje?

Když je to u nás doma, v České republice, tak se mě lidé zpravidla zeptají: »Z těch Lidic?« Odpovídám: »Ano, z těch vypálených Lidic.«

Já jsem na to opravdu hrdá, že jsem se v Lidicích narodila. Protože má maminka šla brzy do zaměstnání, vychovávala mě babička, lidická žena, a ona mi svou laskavostí předávala lásku k Lidicím. Když jsem se stala starostkou v roce 2010, tak jsem z rozrušení ani nemohla spát. Uvědomovala jsem si velikou zodpovědnost. Ano, když řeknu: »Jsem z Lidic«, jsem na to velmi pyšná.

A v zahraničí? Běžní lidé zpravidla nevědí, co jsou to Lidice, jaký je to symbol. Ale když jedu někam cíleně jako zástupkyně obce, tak je to jiné. Například velkolepé a současně dojemné to bylo při jedné naší návštěvě v severoanglickém městě Stoke-on-Trent, kam byli pozváni i starostové z okolí. Připomenu jen, že ve Stoke-on-Trent se zrodilo, díky lékaři a labouristickému poslanci Barnettu Strossovi, hnutí Lidice musí žít.

Všichni páni starostové měli insignie svých obcí na hrudi. Já tehdy byla mladou starostkou a se mnou přijela také paní Maruška Šupíková, lidické dítě, která svou bezprostředností a sympatickým projevem, dokonce zpěvem, rozzářila celé toto shromáždění. Ano, tehdy jsem zažívala jeden z okamžiků, kdy jsem byla velmi pyšná na to, odkud pocházím.

Monika HOŘENÍ