Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s historikem PhDr. Emilem Voráčkem, DrSc.
Mezi armádami osvobozujícími československé území od německých okupantů byli také rumunští vojáci. Běžný člověk však o jejich zásluhách mnoho neví.
Souhlasím. Účast a podíl rumunských armád na osvobození Československa je pozapomenut, vyjma míst, kde se zúčastnily osvobozovacích bojů, zejména na Slovensku, na slovensko-moravském pomezí, v okolí Kroměříže až po Brno. Proto je namístě jejich podíl i osudy připomenout. Je také s podivem, že v pracích vydaných za poslední roky u nás nenajdeme žádný zásadní příspěvek o podílu Rumunů na našem osvobození od fašismu. To je tedy jistý dluh nás historiků.
Každý život, který byl položen v boji proti fašismu, je cenný a hodný úcty. Zásluhy spojeneckých armád, které osvobozovaly Československo od nacistických armád včetně polských jednotek, malého oddílu belgické armády, jsou známy, nicméně je opomíjeno, že na osvobození ČSR se intenzivně podílela Rumunská královská armáda v sestavě 1. a 4. rumunské královské armády. V Rumunsku v srpnu 1944 došlo k revoluci, která svrhla profašistický režim. Král Michal rozpustil pronacistickou vládu Iona Antonescua a provedl státní převrat. Ten podporovaly široké vrstvy obyvatelstva a domácího odboje, který se již v červnu 1944 spojil do Národně demokratického bloku. Na moldavské frontě vyhlásila rumunská vláda příměří s Rudou armádou. Rumunsko se přidalo na stranu protihitlerovské koalice. Po vyhnání wehrmachtu z vlastní země se rumunské jednotky spolu s Rudou armádou podílely na bojích v Maďarsku.
Jak početná byla rumunská účast na osvobození?
Bylo zformováno 16 divizí, 12 pěších a 4 jezdecké. Dále letecký sbor, zejména protiletadlová divize bojující přímo v sestavě Rudé armády, silné tankové jednotky, ženisté a železniční vojsko. Celkem bylo nasazeno na 250 tisíc rumunských vojáků, kteří se podíleli na osvobození Československa; 1. a 4. rumunská armáda byly operačně podřízené 53. a 27. armádě 2. ukrajinského frontu Rudé armády, zúčastnily se vojenských operací prováděných Sověty na území západní a severozápadní části Rumunska, Maďarska a Československa.
První jednotky rumunských vojáků vstoupily na území ČSR 18. prosince 1944 v oblasti Rožňavy na zhruba 60kilometrové frontě v sestavě 2. ukrajinského frontu. Panovalo nejnáročnější počasí, byla krutá zima a silné vichřice nebyly výjimkou, což znesnadňovalo přesuny. Jednotky bojovaly zhruba pět měsíců až do konce války, doputovaly až na hranici mezi Čechami a Moravou.
Vojáci bojovali ve složitém horském terénu a v době, která byla klimaticky nesmírně náročná; bojovali 146 dnů na frontě, kdy postoupili téměř 400 km do nepřátelského postavení. Při tom překročili čtyři velké řeky a přešli deset důležitých pohoří. Je znám termín »druhá Dukla«, čímž je míněno osvobozování oblasti Strání v okr. Uherské Hradiště. V průběhu desetidenní bitvy 16. až 26. dubna 1945 přišli Rumuni o 672 svých mužů, z toho 121 padlých.
O jakém technickém vybavení Rumunů můžeme hovořit?
Nebyli tak dobře motorizovaní jako rudoarmějci. Podstatně důležitější v bojích v horách byly početné jízdní jednotky. Vzhledem ke ztíženému použití vojenské dopravní techniky zajišťovaly jízdní jednotky mj. dopravu trénu s proviantem, střelivem, raněných. Právě ve slovenských horách se osvědčila pěchota. Rumunští vojáci, bok po boku Rudé armády, se vyrovnali s mrazy a náročnými podmínkami, dokázali vlastními silami doslova oddřít přesun vojenského materiálu. A když došlo střelivo, bojovalo se v zákopech muž proti muži, bodáky a lopatkami. Právě v těchto lítých bojích nezklamali a zasloužili si úctu slovenského obyvatelstva.
I jejich ztráty však byly velké, protože Němci vybudovali ve slovenských horských terénech důkladné obranné linie a jejich překonání bylo obtížné. Obdobně se do krutých bojů dostávali, jak je známo, i naši příslušníci 1. čs. armádního sboru v SSSR, mj. v okolí Liptovského Mikuláše.
V březnu a začátkem dubna 1945 po překonání Velké a Malé Fatry postupovaly rumunské jednotky k řece Váh. Po jejím přechodu pronikly do hloubky Moravy směrem na Brno, na jehož osvobození se významně podílely vedle Rudé armády. Nejzazší místo ve směru na sever, které Rumuni osvobozovali, byla Olomouc. Dohromady na území Československa spoluosvobodili 1700 míst, z toho 31 měst.
Celkově při osvobozování ČSR padlo 33 000 příslušníků rumunské armády, z toho 20 000 na slovenském území. Včetně raněných a nezvěstných 70 000 mužů.
Jak se rumunští vojáci domlouvali s místním obyvatelstvem?
Různě. Protože sloužili před převratem v srpnu 1944 pod velením wehrmachtu, uměli též německy. Někteří z nich ovládali slovanské jazyky. Je zřejmé, že místní obyvatelé byli na první dojem z takovýchto vojáků překvapeni. Byli však bezprostřední. Na jaře, kdy se už tráva zelenala na pastvinách, bylo spásání pastvin početnými vojenskými koňmi zdrojem jisté nevole. Na českomoravském pomezí, kde rumunské jednotky skončily bojové akce, měly zhruba 8000 koní. Mnozí hospodáři se zlobili, že jim vojáci, resp. jejich koně, ničí úrodu. Ale taková byla válka.
Kolik je u nás a na Slovensku památníků věnovaných těmto vojákům?
Na území ČR se nacházejí hroby rumunských vojáků ve více než 100 lokalitách, v nichž je pohřbeno téměř 3300 hrdinů. Největší pohřebiště rumunských vojáků v ČR se nachází v Brně. Bylo zřízeno poté, co v letech 1951-52 přijaly vlády ČSR a Rumunska rozhodnutí, že hrdinové padlí na území Moravy a Čech budou exhumováni a převezeni na Ústřední hřbitov v Brně. Tam našlo místo věčného spánku více než 1570 rumunských hrdinů. Pohřbeni jsou také v Kroměříži. Na Slovensku se nachází největší pohřebiště ve Zvolenu, kde jich leží dokonce 10 000.
Na památku desítek tisíc rumunských vojáků, kteří položili své životy v bojích za osvobození ČSR od fašistické nadvlády, nechaly místní úřady zbudovat pomníky. Ty se nacházejí v 45 lokalitách ČR. Někde se dochovaly v místech hromadných hrobů rumunských vojáků; resp. v místech, kde se při odchodu z Československa armáda loučila, byly vztyčeny kříže a odslouženy mše (řecko-katolická církev). Například osobně jsem byl v obci Dobroutov nedaleko Polné, kde byl na památku v roce 2015 vztyčen nový kříž. O kříž i pietní místo pečují místní a přijíždějí tam každoročně rumunští diplomaté uctít památku padlých, tak jako jinde.
Co tito vojáci dělali do doby, než došlo ke změně politické orientace na protihitlerovskou koalici? Již jste to naznačil…
Rumunské jednotky bojovaly na straně Německa. Byly nasazeny například na Krymu, u Stalingradu, jejich ztráty byly velké. Při pozdějších nasazeních se ukázala jejich snížená ochota bojovat na německé straně. Postupně byly mobilizovány a formovány nové jednotky, ty se již nezúčastnily bojů až do revoluce. Po již zmíněné srpnové antifašistické revoluci byli dosavadní armádní velitelé vyměněni, do čela nastupovali ti důstojníci, třeba i nižších hodností, kteří odmítali bojovat za nacisty.
Napsal jste s kolegy knihu Vítězství a osvobození (2015).Někdy se hovoří o našem vítězství, jindy o osvobození, platí bezpochyby oboje. Evidentní jsou tendence tvrdit, že Praha se osvobodila v Pražském povstání sama, zato Plzeň byla osvobozena americkou armádou…
Osvobození Prahy bylo součástí Pražské operace Rudé armády, která začala 6. května 1945 a skončila 11. května. V českých zemích probíhalo lidové povstání, včetně pražského (5. května), které rozvrátilo týl německých armád. Od okamžiku, kdy byla v Remeši v ranních hodinách 7. května podepsána bezpodmínečná kapitulace ozbrojených sil nacistického Německa se jednotky armády Mitte pod velením maršála Schörnera snažily co nejrychleji přesunout na západ. Podotýkám však, že všechny pražské mosty byly podminovány. Jednotky armád Mitte měly 900 000 po zuby ozbrojených mužů! I přesto, že Hitler spáchal 30. dubna sebevraždu a Berlín padl, byly nadále bojeschopné. Mezi nimi se mísily jednotky SS, které měly za sebou spáchaných zločinů daleko nejvíc. Podstatnou roli v závěrečných bojích hrála pražská útočná operace Rudé armády, jejíž 1. ukrajinský front úspěšně překročil Krušné hory, a ta zabránila tomu, aby skupina armád Mitte mohla nadále pokračovat v boji.
V Praze byl 8. května v 16 hodin podepsán protokol o ukončení bojů mezi velením povstání a německým velením s odvoláním na remešskou kapitulaci. Německé jednotky dohodu respektovaly, ne však skupina zbraní SS Wallenstein, která až do odpoledních hodin 9. května sváděla boj s povstaleckými jednotkami v prostoru Zlíchova na levém břehu Vltavy. Odtud se pak stahovala směrem k americkým liniím. Jak známo, u Milína se bojovalo ještě na přelomu 11. a 12. května, tak ani není možné říci, že Rudá armáda vjela do zcela osvobozené Prahy. První sledy 63. tankové brigády ze sestavy Leljušenkovy armády dosáhly Prahy po půlnoci na 9. května. K bojům došlo zejména v Dejvicích, tanky se samopalníky likvidovaly ustupující německé kolony a následně objekty, které jednotky zbraní wehrmachtu a SS ještě nestačily vyklidit.
Když 2. května 1945 rumunské jednotky osvobozovaly Valašské Klobouky, Němci ten den vraždili naše lidi na Vařákových pasekách.
Ano, pasekáři slyšeli z východu střelbu a hukot, které provázely pohyb osvoboditelů, a přitom probíhala taková zvěrstva jako mučení, upalování za živa… Připomínejme si Ploštinu, Prlov, Juříčkův mlýn, Vařákovy paseky, Zákřov, to je duben–květen 1945. Ale nezapomínejme ani na vraždění na Salaši a jinde – je zkrátka řada míst na Moravě i v Čechách, o kterých se málo nebo méně mluví. Pokud tam probíhají pietní akce, tak je hlavně pořádají místní lidé.
Jako historik a člověk nechci zapomínat na nikoho z těchto obětí. Připomenu, že na Slovensku byly desítky vypálených obcí fašisty. Ale byly to desítky, stovky, tisíce obcí v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku a západní straně Ruska! Tohle je třeba vnímat, chápat v souvislostech. Jistě, ve Francii byl Oradour, belgická vesnice… Ale mj. z poměru vypálených obcí na západě a východě vidíme, jak druhá světová válka vypadala. Tahle děsivá statistika odpovídá příkazům a plánům, které mělo nacistické Německo. Nelze zapomínat na kořeny nacistické ideologie postavené na rasismu. Všechny slovanské národy měly být vymeteny z Evropy, tak jako Židé měli být vyhlazeni. A dokonce se nehodily ani pobaltské státy. Však je znám Heydrichův výrok, že »český ksindl« nemá ve střední Evropě co dělat. Goebbels si napsal v únoru 1942 do svého deníku rozhovor s Heydrichem, jenž mu zdůraznil, že Slovany je nutno neustále drtit až do zemdlení. Bormann se nechal slyšet, že je potřeba se postarat o germanizaci východní Evropy »obvyklými metodami«, aby zde sídlili jen lidé německé krve.
Podle svědectví zaznamenaných v Norimberském procesu (1946) mělo být Němci vysídleno 65 % Ukrajinců či 75 % Bělorusů – ostatní se měli stát otroky. S Rusy se mělo vůbec zacházet jako s otroky. Připomeňme si otázku, proč prezident Edvard Beneš usiloval o spojenectví s dalšími slovanskými zeměmi, mj. i se SSSR, když uzavřel spojeneckou smlouvu v roce 1943.
A bohužel konstatuji, že těmito tématy, s faktem fatálního fyzického ohrožení slovanských národů, včetně nás, nacistickým Německem se zabývá jen málo z historiků. Je mj. skutečností, že velká část pachatelů nacistických válečných zločinů vycestovala – mj. s pomocí kruhů Červeného kříže a Vatikánu – přes Itálii a Španělsko do Argentiny, ale i do Asie a tam se nepotrestána dožila vysokého věku. Vypátrání a potrestání Eichmanna je výjimkou. Někteří spokojeně dožili i v západním Německu. Je mnoho aspektů druhé světové války, které je třeba stále připomínat.
Monika HOŘENÍ
