Rozhovor s makroekonomem Miroslavem Zámečníkem. Ten se na spoustu věcí dívá s jistým nadhledem a potřebným odstupem.
*Státní dluh už překročil hranici tří bilionů korun. Jeho obsluha se může z dnešních asi 50 miliard korun ročně klidně brzy zdvojnásobit. Navíc rozpočtové schodky jsou opakovaně mezi 200 a 300 miliardami korun. Vidíš nějaká schůdná východiska z této situace?
Východiska jistě existují. V první řadě neutralizovat dopady »daňového balíčku« z konce roku 2020, především fiskálně drahého způsobu zrušení superhrubé mzdy. Správně by parlament měl převést efektivní sazbu daně (20,1 %) spolu se zrušením superhrubé mzdy na statutární dvacetiprocentní sazbu daně z příjmů fyzických osob (byť třeba s odkladem účinnosti o dva roky, jak chtěl prezident Miloš Zeman), a byl by tak rozpočtově neutrální. Ale v důsledku přijetí pozměňovacího návrhu Andreje Babiše zůstala sazba na patnácti procentech, což je hlavní zdroj vysokého strukturálního deficitu.
Vybavuji si, že tenkrát přece byl premiér varován před rozpočtovými důsledky svého návrhu shodně odbory, zaměstnavateli i daňovými experty z Národní ekonomické rady vlády, a to včetně tvé osoby.
Přesně tak. Ono mi to původní řešení velmi připomíná starší daňové návrhy z dob bývalých ministrů financí Vlastimila Tlustého s jeho »kolečkem«, jehož plný fiskální dopad utlumil Miroslav Kalousek superhrubou mzdou. Je to odraz názorové různorodosti na pravici, kde se trvale objevuje fiskálně konzervativní proud myšlení, ale také ten pravicově-populistický, který chce snižovat daně bez ohledu na výpadek výběru. Historicky tady máme zastánce zodpovědné fiskální politiky už od Aloise Rašína, Karla Engliše, v podnikatelské sféře trval na srovnaných účtech Tomáš Baťa. A mimochodem v jádru stejné konzervativní názory sdíleli třeba i Gustáv Husák, Lubomír Štrougal, Svatopluk Potáč – ti všichni horovali pro dlouhodobě vyrovnané rozpočty.
To můžu potvrdit ze svých osobních poznatků v 80. letech. Ale nemáš pocit, že nositelé fiskálně konzervativního proudu myšlení, ke kterému se oba hlásíme, jsou v poslední době zatlačováni do pozadí?
Bohužel. Po revoluci tenhle proud symbolizoval samozřejmě Václav Klaus, Ivan Kočárník anebo Miroslav Kalousek, ale v jisté klopýtavější podobě dnes Zbyněk Stanjura. Příčiny jsou však hodně dány souběhem opatření na tlumení drastických ekonomických dopadů covid-19 na firmy, živnostníky i domácnosti, navíc v kombinaci s českým politickým cyklem – snahou uspět ve volbách. Vůbec bych nepodceňoval, jak překreslil mapu Andrej Babiš, který ze začátku taky škudlil a jeho náměstci prohledávali popelnice, aby po covidu úplně otevřel stavidla a rozdával zprava-zleva.
Myslíš tím dávání přednosti snižování daní i za cenu oslabení rozpočtových příjmů, vysokých deficitů a nárůstu veřejného dluhu? To přece dnes dělají i jiné státy s mnohem vyšším podílem státního dluhu k hrubému domácímu produktu, než je ten náš. Nyní je asi 45procentní.
Nepochybně ano, namátkou Spojené státy a Velká Británie za Borise Johnsona a Liz Trussové, která právě kvůli nepromyšlenému »fiskálnímu balíčku« narazila na limity toho, co jsou ještě finanční trhy schopny absorbovat, a vydržela necelé dva měsíce. My teď nutně potřebujeme viditelně demonstrovat vůči finančním trhům naši schopnost schodky tlumit kvůli udržení a zlepšení úvěrového ratingu. Musíme mít jen minimální odstupy v ceně půjčovaných peněz za posledními třiáčkovými státy, především za Německem, abychom na obsluze našeho dluhu, sice nízkého, ale rychle narůstajícího, příliš finančně nekrváceli. Předchozí přístup k ultralevnému financování českého dluhu se vytratil. Snížení »spreadu«, tedy přirážky, kterou platíme u českých dluhopisů oproti německým, proto vidím jako zcela primární úkol, který by si měla každá strana u vlády vytknout před závorku. Podle toho se pak mají řídit české veřejné finance.
Rozumím tomu jako ekonom. Ale je to v reálu politicky vůbec průchodné?
Jde přece o to, aby držitelé českých dluhopisů měli důvěru, že situaci zvládneme. Nejsme dosud naštěstí ve fázi, kdy by se vytrácela ochota nám dál půjčovat, ale již ve fázi, že jen s vyšším úrokem. Mne doslova uráží, že se o těchto podstatných věcech prakticky nediskutuje, přitom obsluha dluhu je výsostně mandatorní výdaj.
Bavíme se o fiskální konsolidaci a o rizicích plynoucích z faktu, že se nedaří. Ale znám tvé názory, že to je jen jeden aspekt problému. Tím druhým je nízká efektivita ekonomického růstu – tedy spíše současného nerůstu.
Rosteme ekonomicky nejen pomalu – pokud vůbec, ale co hůř – za vysoké míry investic. Připomíná mi to československou ekonomiku v osmdesátých letech s klesajícími tempy přírůstku národního důchodu, s nedokončenými projekty vzletně tehdy nazývanými jako trvale vysoká rozestavěnost. Neefektivnost investičního procesu je patrná ve veřejném sektoru, ale »vestavené brzdy a překážky« ovlivňují i soukromé investování. Pes přitom není zakopaný v Bruselu, ale tady někde doma. Všichni tady mluví o zlepšování prostředí k podnikání, ale skutek utek. Navíc problém úmyslně zjednodušujeme na problém placení daní.
A jsme u elektronické evidence tržeb, ne?
Žijeme v éře, kdy nám technologický pokrok konečně umožňuje platit bezhotovostně třeba kartou, hodinkami, mobilem. Hotovostní platby jsou na ústupu. Takže pokus restartovat hotovostní ekonomiku jen proto, že za sebou nenechává elektronickou stopu, je hodně diluviální (hodně zastaralé – pozn. red.). Storno EET přece není krok ke kultivaci podnikatelského prostředí, nýbrž ústup, který znevýhodňuje ty, kdož mají zájem hrát tržně fér a podle pravidel.
Takže zastavení EET a její následné zrušení nebylo nutné?
Nejenže nebylo, ale otevřelo to jakýsi nedobrý spodní proud v českém podnikání. Zhoršuje to daňovou morálku. Přecházíme k té šedozónové. Nemluvím jenom o výpadcích rozpočtových příjmů, ale o přístupu k budování českého státu.
Podnikatelé v šedé ekonomice tím dostávají zesílený bonus.
Jistě, minimálně v tom, že jim zůstává stejný přístup k požitkům zdravotní či sociální péče jako dříve, byť přispívají méně. Nezapomínejme, že velká část výdajů na tyhle oblasti už není financovaná ze samotného pojistného, ale i z výnosu z jiných daní.
Zdá se, že pravice selhává v dobré regulaci tržního prostředí…
Ale i bezbřehá levice přece nedovede regulovat neúčelně nafouklou poptávku ekonomickými nástroji. Nikdy jí to nešlo, ale zato na tom vyhrávala volby. Vezměme příklad zrušení třicetikorunového poplatku ve zdravotnictví v době, kdy už nikomu moc nevadil. Vedl k žádoucímu snížení návštěv v ordinacích, snížil tlak na zdravotnický systém a přinesl do něj i nějaké potřebné peníze. Teď si tyhle metody osvojili populisté.
Není česká pravice náhodou zatížena stejným defektem?
Nezvládli jsme zavést to, co zdobilo Německo v časech Konráda Adenauera a Ludwiga Erharda, a přivedlo Německo k hospodářskému zázraku: a sice kombinaci přísného, až skrupulózního dodržování pravidel s poměrně vysokou svobodou v podnikání. Tohle my neumíme, ať zprava či zleva. Důsledkem je, že jsme přestali budovat stát, a ten spíše degeneruje.
Což v situaci, kdy jdeme do období s velkou technologickou, ekonomickou i společenskou změnou – do etapy 4.0, je na pováženou.
Jsme ve stavu snižování důvěry lidí v tento stát a nelze to nijak zlehčovat odkazem na sousední Německo, zvláště jeho nové spolkové země. Tam jsou na tom nyní podobně. Když v bývalém východním Německu asi 71 procent lidí přestává svému demokratickému státu důvěřovat, pociťuje mimo jiné jako ohrožení nyní zřetelné, ale dříve marginalizované náklady třeba na Energie Wende. Těžko nevidět zjevná selhání od ideologicky motivovaného a iracionálního odstoupení od jádra až po vytvoření nemoudré závislosti na Rusku jako dodavateli plynu. Začnou nás dohánět i nerealistické klimatické cíle, na nichž je nejhorší to, že nejsou zbytkem světa fakticky opětovány. Jen tato změna v energetice sice v různé míře, ale v zásadě plošně a velmi hluboko zasáhne nejen rodinné rozpočty, ale i způsob života lidí. Teď se budou sčítat a narůstat náklady, včetně politických.
A to Českou republiku teď čeká souběh doslova životních výzev.
No právě. Na prvním místě vidím již běžící demografickou krizi v podobě stárnutí české populace. Podívej se ale na stav a připravenost zdravotní a sociální péče obecně a zvlášť na systém péče o seniorskou generaci ve věku přes osmdesát let. Reagovat na narůstající krizi lze jen změnou organizace těchto systémů a vyčleňováním dalších peněz, protože dobrá péče je drahá a výdaje budou stoupat nelineárně. A kde je ten fiskální prostor?
Recept?
Nikdo není moc připraven rozpočtovat dostatečně vysoké krytí nabíhajících nákladů. Sám vidím řešení v kombinaci vícezdrojového financování, pojištění dlouhodobé péče a vůbec podpory dlouhodobých úspor. Ve finančním zabezpečení na stáří trh funguje špatně, protože vysoké procento lidí nespoří, a hlavně začne s ním strašně pozdě.
Navíc situace je zákeřná tím, že ke změnám dochází pozvolna a některé jsou zatím pod povrchem, protože se mnoha lidí ještě bezprostředně netýkají. Ale své už vědí firmy, které často zoufale hledají nové zaměstnance, a také Česká správa sociálního zabezpečení, když nedávno měla vyplácet dva a půl milionu důchodů navýšených podle valorizačního vzorce plně kompenzujícího důchodcům obrovskou inflaci. Místo toho, abychom hledali schůdná a obecně přijatelná řešení těchto zásadních věcí, se utápíme v planých diskuzích o margináliích. Na opravdové výzvy typu zásadní technologické a strukturální změny nebo dopadů agingu (stárnutí) nezbývá v politice čas a prostor. Obecně postrádám širší a věcnou, na faktech založenou debatu o tom, co vlastně chceme s touto republikou a sami se sebou dělat dál.
Má pravice nějakou vizi?
Bohužel nemá, stejně jako ji nemá ani levice, ta už je hodně dlouho bez kloudného nápadu. A tady neplatí bonmot Helmuta Schmidta, v letech 1974 až 1982 kancléře Spolkové republiky Německo. Ten doporučoval v případě, že máte vize, rychle navštívit psychiatra. Jako fór dobrý, ale my jsme v etapě celého seriálu zásadních změn, počínaje dopady technologického pokroku přes finančnictví až třeba po výkonnost veřejné správy a kvalitu institucí. Je toho nebývale hodně. Přitom je na co navazovat.
Máš na mysli fakt, že tohle bývala docela úspěšná země?
No právě! Když se na to člověk dívá s trochou nadhledu, tak jsme přece zažili fantastickou éru slušného komfortu na mnoha úrovních. Například mně hodně blízké zdravotnictví dlouhodobě vykazovalo mnohem lepší výsledky, než by odpovídalo výdajům v poměru k HDP. A to proto, že do systému disponujícího špičkově vzdělaným a početným personálním vybavením a sítí kapacit poliklinik a nemocnic pokrývající všechny regiony přišla po roce 1990 vítaná a potřebná masivní finanční infuze v podobě nákupu západních moderních technologií a léků, za komunismu absolutně nedostatkových. Proto mluvím o vysokém standardu a relativním komfortu, ale i varuji, že se tento efekt rychle vyčerpává.
Kde vidíš největší deficity mezi poptávkou a nabídkou zdravotní péče?
Bylo a je třeba zajistit fungování celého zdravotnictví jako typicky síťového odvětví, s využitím eHealthu, diagnostiky a preventivní medicíny. Potenciál nových technologií od senzorů až po umělou inteligenci ale moc nevyřeší ty chátrající základy. Máš dnes rychle dostupného praktického lékaře, zubaře? Dětského doktora? Jak dlouho se čeká na objednání k ortopédovi, na složitější operaci třeba endoprotézy a tak dále? To jsou přece silně zneklidňující signály, že systém začíná trpět stresem a přestává spolehlivě fungovat s tím, jak se v síti objevují díry, nehledě na zákonné garance dostupnosti. A opět není možné se vymlouvat, že někde ve vyspělých západních zemích to je ještě horší, a navíc dražší. Ale nemít zubaře a »řešit« bolavý zub kombinací panáka a kombinaček, to přece není vůbec dobrá varianta.
Nevrací se nám zhoršující se dostupnost a kvalita veřejných služeb – ty tomu říkáš »vychátrávání funkcí státu« – právě ve ztrátě důvěry lidí v něj, tedy ve změně politického klimatu k horšímu?
A proto musíme rychle hledat zásadní a systémové řešení – zase jeho stránku organizační, technickou i finanční. Tady – a nejde zdaleka jen o zdravotnictví – už není žádný prostor pro účelové manévrování levice či pravice, pro intelektuální deficitnost. Tady musí nastoupit odbornost, kalkulace, odpovědnost lidí v řídicích funkcích vůči státu a jeho budoucnosti. A čas se krátí.
Jaroslav ŠULC
(Autor si s M. Zámečníkem tyká, neboť jsou dlouholetými přáteli)
